Nepočítejte s žádným komplexním Shakespearem, tady vás čeká snadno čitelný příběh o lásce myšáka Mickeyho a myšačky Minnie. Ani to ovšem nemusí být vždycky špatně, tím spíš když se to tak dobře hraje.
Mickey Mouse nás baví v různých podobách už více než osm desetiletí. Za ta léta se sice vzhledově vyvinul, expandoval do zábavních parků a poliček hračkářství a videoherních obchodů, ale jedno má se svými staršími verzemi společné – lásku k Minnie. A i když jej má většina z nás zafixovaného jako žoviální, optimistickou postavičku, pokud se Minnie ocitne v nebezpečí, jde veškerá legrace stranou (no dobře, veškerá ne, přeci jen má Mickey svůj trademarkový úsměv stále na rtech). A právě to se teď stalo, když zlá a závistivá čarodějnice Mizrabel unesla Minnie Mickeymu přímo před nosem s úmyslem zmocnit se její krásy a mládí. Jistě už tušíte, co to pro vás znamená.
… zde pokračujte v psaní …
Pokud je vám název Castle of Illusion Starring Mickey Mouse povědomý, pak je dost dobře možné, že už jste se s ním v minulosti setkali. Původně jde totiž o 2D hopsačku ze stařičkého Mega Drive, která se později dočkala uvedení na Master System a Game Gear. Novinka jde ale s dobou, takže přidává myšákovi třetí rozměr. Většinou však poskakujete pouze ve dvou rozměrech a hloubka je využívána spíše zřídka – během několika bossfightů a při procházení ústředního zámku. A je nutno dodat, že je to jedině dobře, protože pohyb kamery se nedá ovládat a úrovně jsou velmi členité a ve 3D provedení by buď vůbec nefungovaly, nebo by byly neuvěřitelně nepřehledné.
Iluze na každém kroku
Za záchranou své lepší polovičky se náš hrdina vydává do zámku iluzí, za jehož branami se rozprostírají rozmanité pohádkové světy. Ty jsou vždy rozděleny na tři kola, která mají jednotné téma. Slovo iluze není použito jen tak zbůhdarma, ale naopak je mu podřízeno prakticky vše, na co ve hře narazíte. Tak například se titulu díky využití vypravěče daří vyvolat iluzi, že nám někdo předčítá příběh jako pohádku na dobrou noc a tomu velkou měrou napomáhají i jednotlivé herní světy.
Jednou se s myšákem proháníte v zemi hraček, kde vás v případě nepozornosti může praštit po hlavě plastový vojáček nebo nízko letící dětské letadýlko na dálkové ovládání. Poté se zčistajasna ocitáte v oblacích a několik desítek minut na to na vás za dalšími dveřmi čekají poličky plné obživlých knih a rozzuřených písmenek, tudíž na čtení nemáte čas. Zato na osvěžující šálek čaje a odpolední svačinku v podobě sušenek, lízátek, želé a dalších cukrovinek si ho rádi uděláte. Nechápete? Až budete TAM, pochopíte.
Variabilita prostředí je vážně obrovská a po designové stránce patří Mickey k tomu nejoriginálnějšímu, co jsem letos u plošinovek viděl. U herních mechanismů ovšem dochází k zajímavé situaci ohledně inspirace. Přišlo mi, že zatímco několik dnes zřejmě slavnějších reprezentantů žánru některými prvky dost možná vycházelo z původního Castle of Illusion, remake jim tuto „poctu“ vrací a na oplátku zahrnuje do hry jejich upravené postupy. Ať je to jak chce, například na takový úprk před valícím se jablkem si určitě vzpomenu, až budu do původní PlayStation vkládat některý z prvních tří dílů Crashe Bandicoota.
Sladká chuť vítězství
Jednotlivé levely na sebe strhávají pozornost svou nápaditostí, hravostí a v neposlední řadě rozvětveností. K cíli vás možná dovede jen jedna cestička, ale než se k němu propracujete, můžete se většinou vydat hned několika směry. Vedlejší odbočky tu přitom nejsou pouze na parádu, ale ukrývají jeden či více sběratelských artefaktů. Někdy se jedná o užitečné předměty, které se dají házet po protivnících, ale většinou jde spíš o „upomínkové“ cetky, jež po zkompletování celé sbírky odemknou například obrazy na chodbách zámku nebo nové oblečky pro Mickeyho. I když vidina takovýchto bonusů jistě nebude pro všechny dostatečnou motivací k tomu, aby se po ukrytých předmětech pídili, jejich hledání za to většinou stojí. Platí to zejména tehdy, pokud k nim vede jedna z mnoha jakýchsi bonusových pasáží, v nichž hraje roli například již zmiňovaný čaj, kouzelnický klobouk, vydařené hrátky s gravitací případně soupeřova hlava. Cesta je tedy nakonec důležitější než cíl.
Castle of Illusion se přitom nesnaží hráče frustrovat a je tolerantní k chybám. Pokud zemřete, objevíte se u nedalekého checkpointu. Pokud se chcete dostat na vyvýšené místo, ale špatně se odrazíte od protivníkovy hlavy (čímž jej zabijete), stačí počkat a ten se za chvilku znovu objeví a je připravený vytrpět pokus číslo dvě. Tři. Čtyři…
Znovuhratelnost je pro hráče vyžívající se ve sbírání čehokoliv poměrně vysoká a ostatní z vás můžou otestovat své dovednosti v časovém módu, který prověří mimo jiné rychlost vašeho úsudku, preciznost načasování a schopnost zachovat chladnou hlavu. Ovšem zdaleka nejdůležitější roli v tom, zda na Mickeyho dobrodružství během pár dnů zapomenete nebo se k němu budete rádi vracet, bude hrát vaše spojení se zdejším světem. Mně přijde jednoduše kouzelný, krásně se na něj dívá a hudba z pera ostříleného Granta Kirkhopea lahodí ušním bubínkům a jen tak se neomrzí.
Ale i kdybyste neměli náladu se za Mickeym vracet, stejně si užijete sice ne úplně dlouhé, přesto maximálně intenzivní dobrodružství, které ze své premisy těží téměř maximum. Pochopitelně bych si tu mohl sáhodlouze vylévat srdíčko a fňukat nad tím, že světů není zrovna mnoho, na druhou stranu Castle of Illusion nikdy nedochází dech a zároveň stíhá plnit účel, kterého se většina her snaží dosáhnout, leč málokteré z nich se to podaří – zabaví a připomene vám, že syndrom „dám si ještě jedno kolo a pak půjdu spát“ se dá zažít i dnes.
Recenze
Castle of Illusion Starring Mickey Mouse – z pohádky do pohádky
Pokud jste si v dětství užili s Mickeym spoustu legrace, minimálně stejně dobře vás zabaví i jeho nejnovější herní inkarnace (ne, to nebyl pokus o rým).
Líbí se nám
- různorodá prostředí
- svěží level design
- variabilita nepřátel
- hudební podkres
Vadí nám
- vcelku krátké
- pro někoho až příliš snadné