Od jisté chvíle pro mě 47 přestalo být obyčejné číslo. Od chvíle kdy jsem se na PS2 potkal s Hitmanem, jednou z mích nejoblíbenějších her.
Plešatý zabiják, který je chladnější než kostka ledu, je pro mě téměř symbol stealth her. A to především kvůli jeho druhému dílu, který ve mně zanechal opravdu silný zážitek. Ale čím to bylo? Zkusím to shrnout do 5 bodů.
Důvod první – atmosféra
Abych pravdu řekl, hru s větší porcí atmosféry jsem snad ještě nehrál. Jasně, je pár her, které šlapou Hitmanovy (u mě) na paty, ale Hitman je stále pokořuje. Atmosféra je v Hitmanovi nepopsatelná. A úžasná. Dáno je to hlavně tím, jak se chová okolí ve hře. Pošťák nosí noviny, poslíček vykládá zboží, hasiči hasí požár (který způsobíte vy), ochranka vás neustále nechce někam pustit… Je toho spousta. Okolí prostě žije a vy, pokud chcete být nenápadný, musíte držet krok s ním a využívat ho. Samozřejmě atmosféru dělají i jiné prvky, jako třeba depresivní hudba, která dokáže drancovat nervy, když se snažíte něco nekalého potichounku udělat, lokace a třeba i počasí a denní doba. Ale jak jsem řekl, tohle se těžko popisuje, člověk to musí hrát (nestačí se jen kouknout na gameplay na youtube).
Důvod druhý – neustálé napětí
Trošku jsem to nakousnul už nahoře u hudby, ale zaslouží si to svůj vlastní „důvod“.Možná je to způsobeno tím že jsem extrémní nervák, ale u Hitmana jsem si vždycky málem ukousal nechty i s prsty. Představte si chvíle, kdy musíte projít v převleku kolem nepřátelských stráží. Jdete pomalu, ukazatel odhalení téměř líže bod zlomu, nepřátele si vás se zájmem prohlíží a přemýšlí, jestli vás tu už někdy viděli. Pozorujete jak se chytají za bradu, stále víc na vás upírají zrak…A najednou nechtěně zmáčknete tlačítko pro běh. Nepřátelé po vás začnou pálit, vše je v tahu. Loadujete hru, kterou jste ukládaly před čtvrt hodinou. To bylo na začátku mapy.
Asi takhle jsem ze začátku prožíval některé momenty ve hře. Časem tento prvek opadává, protože se naučíte, co si můžete dovolit a co ne, ale i tak jste neustále napjatí jako struna. Může za to i omezený počet savů, kdy se často vracíte pořádný kus dozadu. Což docela naštvě a určitě vás to nutí dávat si pořádný pozor.
Důvod třetí – spousta vypečených možností jak splnit úkol
Volnost hry je opravdu veliká, i když samozřejmě vše je dopředu naskriptované, proto jsem se docela často chodil „inspirovat“ do nějakého návodu na netu. Ne že by to bez něj nešlo, ale kdo je líný zkoušet postupy a přemýšlet, k návodu se dříve či později uchýlí. Rozhodně mě hra nebavila o nic méně, když jsem jí hrál podle návodu. Samozřejmě je zde pořád možnost vše vystřílet (v jedné opravdu těžké misi jsem se k tomu uchýlil) ale o tom tahle hra není. Jde spíš o to najít ten nejvypečenější a zároveň nejtišší způsob k zlikvidování dané osoby a splnění úkolů. Paradoxem tak trochu je, že často se to obejde bez nějakých extra zbraní atd. Příkladem budiž mise, kde máte zabít vůdce Yakuzy a do jeho těla umístit sledovací čip. Jedním z řešení je prostě otrávit bossovu misku se sushi a přidat tam čip. Pak už stačí jen přez mapku sledovat, jak je mu miska donesena a jak se jeho prázdné kolečko na mapě po chvilce změní na kolečko s křížkem (označení smrti). Geniálně jednoduché. Jedním z prvků, který vás nutí řešit úkoly použitím selského rozumu je i to, že musíte misi splnit bez jediného výstřelu ze zbraně (aby jste získaly nejlepší hodnocení Silent Assassin). Na řadu tedy přichází různé zbraně na blízko nebo právě využívání okolí.
Důvod čtvrtý – brutalita
Paradoxem je, že právě brutalita byla důvod, proč jsem hru dlouho nechtěl začít hrát. Ovšem když se na to podívám teď, musím uznat, že bez oné chladnokrevnosti by hra byla poloviční. Brutalita jí totiž posouvá ještě blíže k realistickému a hlavně dospělému zážitku. Někdo se možná diví, co s tím tak vyvádím v době Gears of War ale brutalita v Hitmanovi je taková nějaká jiná. Člověk si jí víc uvědomuje – její míra mu přijde dost reálná a o to víc intenzivní.
Důvod pátý – herní detaily
Teď nemyslím detaily grafické, ale detaily přímo ve hře. Myslím například to, kolik předmětů lze ve hře použít nebo jen zvednout, chování nepřátel při různých situacích, skvěle nadesignované lokace se spoustou různých tajných chodbiček, vrzající podlahu a rozsypané brambůrky které vás prozradí při plížení a v neposlední řadě třeba to, že se nepřátelé probouzí z uspání… Je prostě spousta věcí, se kterými musíte ve hře počítat. A to se mi na ní líbí.
Závěr
Na závěr bych si rád odpověděl na otázku v nadpisu. Byl Hitman někdy lepší hrou než v druhém díle? Podle mě ne, nebyl. A moc nevěřím tomu, že ho překoná nadcházející díl. Co si o tom myslíte vy?
P.S. Omlouvám se za případné chyby, dělal jsem ale korekci ve Wordu, tak to snad bude celkem OK.