31. prosince 1958. Moje jméno je Booker DeWitt, jsem soukromý detektiv a tahle potemnělá, zakouřená místnost je moje kancelář. Dovnitř vchází žena, přistupuju k ní, připaluju jí cigaretu a ptám se jí na jméno. Elizabeth. Jmenuje se Elizabeth. Nepřišla si však povídat, ale nabídnout mi práci. Mám jí pomoct najít dívku jménem Sally. To je mi nějaké povědomé jako by křičela malá část mých vzpomínek zašantročená v hlubinách mé paměti, ale mozek se odmítá rozpomenout. Zvědavost mi nedá, následuju Elizabeth a otvírám dveře. Dveře vedoucí do…
Jak už jistě víte, v Burial at Sea opět zavítáte do podvodního města Rapture. Ovšem téměř nic není takové, jak si to pamatujete z dřívějška – město sice i v minulosti ohromovalo svou megalomanskou architekturou a neuvěřitelným smyslem pro detail, ale tentokrát kromě toho také překypuje (aspoň na pohled) idylickým životem. Místní smetánka postává na ochozech a s pohledem upřeným do nekonečných hlubin oceánu, jehož temnotou tu a tam prostupuje nějaký ten barevný neon, vášnivě diskutuje, maminka brouká děťátku ukolébavku a další lidé posedávají a popíjejí v baru za rohem. Hotový ráj na zemi. Vy však moc dobře víte, že tento stav nemůžu a ani nebude mít dlouhého trvání. Něco se tu zanedlouho semele. Něco nepěkného.
Klid před bouří
Burial at Sea nabízí zajímavý mezistupeň mezi prvním a třetím BioShockem. Zatímco z jedničky přebírá výtečnou atmosféru (ne že by ji snad třetí díl postrádal, jen se v tomto ohledu dost lišil) s často až hororovým nádechem, z Infinite zase v DLC zůstaly různorodé Vigory (nyní opět nazývané Plasmidy) a hlavně starý dobrý Skyhook. Ten vám podle očekávání umožní vozit se po visutých kolejnicích, jež byly do Rapture v malé míře implementovány, dostane vás na vyvýšená místa, ale především jej oceníte v boji nablízko. Takže i když vyplýtváte všechny náboje nebo po vás vystartuje rozzuřený nepřítel, stále z něj velmi snadno a rychle naděláte sekanou. S oběma situacemi se budete zejména na začátku setkávat poměrně často, protože náboje tu rozhodně nepřehazujete vidlemi. Burial at Sea navíc hráče rozhodně nešetří a už na střední obtížnost vám dá poměrně zabrat. Varianty hard a zejména 1999 mode jsou pak už pouze pro ostřílené a trpělivé střelce.
Vigory/Plasmidy jsou naštěstí stále stejně účinné jako kdysi, ale oproti Infinite se jejich počet radikálně snížil a novinka v seznamu, kterou vytvořil fanoušek a lidem z Irrational Games se zalíbila natolik, že od něj návrh odkoupili a následně implementovali do DLC, představuje pouze variaci na známou schopnost z prvního dílu. Kdepak, v tomhle ohledu Burial at Sea rozhodně neboduje.
Naopak se mu to daří u soubojů, kterých výrazně ubylo, takže prst máte na spoušti méně často než v předchůdci. Burial at Sea tak někomu může připadat ochuzený o hektické přestřelky, ale právě díky umírněnosti v tomto směru působí intimnějším dojmem – přesně jako prostředí podvodního Rapture. Nyní je často výhodnější vyčkat, až bude protivník osamocený a pak jej potichu zpacifikovat pomocí háku a střelné zbraně aplikovat až na početnější převahu.
Americká krása
Společnost vám po celý čas dělá také Elizabeth. Na první pohled si všimnete, že vypadá o dost jinak, než když jste ji potkali poprvé uvězněnou v Columbii. Účes, oblečení i celkový vzhled vyvolává dojem, jako by tato mladá dáma vypadla z nějakého amerického filmu z období třicátých až padesátých let. Její schopnosti naštěstí zůstávají stejné, takže opět umí otevírat trhliny v prostoru, jež zhmotní například mechanického pomocníka ve zbrani, případně bednu s lékárničkami nebo zbraněmi. Stejně tak vám dokáže sehnat zdraví nebo látku EVE, když jde do tuhého.
Záchrana malé holčičky. To je všechno. Příběh je asi největší slabinou prvního příběhového přídavku – jeho jednoduchost a přímočarost ani tak nevadí, ale problém je, že se jedná o derivát výtečného vyprávění z Infinite a to prakticky jedna ku jedné. Po dohrání sice částečně pochopíte, co to všechno mělo znamenat a že tvůrčím záměrem bylo rozšířit původní myšlenku a ne se na ní prachsprostě přiživit, ale sbírat čelist z podlahy tentokrát zřejmě nebudete.
Burial at Sea ovšem bravurně zvládá jednu věc – postupně vás zaháčkuje a perfektní závěrečný cliffhanger zapříčiní, že se vám nebude chtít Rapture opouštět a budete mít potřebu vyřešit celou zápletku tady a teď. To se však stane až v roce 2014, kdy vyjde druhé příběhové DLC, v němž si zahrajete za Elizabeth, a dá se předpokládat, že veškeré události, zvraty a nejasnosti získají konečně jasné kontury. Doufejme.
Irrational Games je třeba uznale poplácat po ramenou za to, že nepřišli s tím, co se u DLC přímo nabízí, tedy že by ze šuplíku s nepoužitými návrhy vytáhli nějakou zaprášenou misi, ale s Burial at Sea naopak regulérně rozšířili zápletku Infinite. Nakonec ovšem zůstali v jeho stínu, protože rozšíření kvůli poměrně krátké herní době nemá dostatek času na pečlivé a postupné rozvíjení charakterů a vztahů mezi nimi. Bez znalosti původní hry pochopitelně nemá smysl se do DLC pouštět, ale umím si představit, že kdyby se s drobnými úpravami v gameplayi a změněným příběhem jednalo o přídavek k původnímu BioShocku z roku 2007 (samozřejmě za předpokladu, že by Infinite vůbec neexistoval), byl by zážitek ještě o chlup lepší.
První epizoda Burial at Sea stojí necelých 15 euro, naleznete na Steamu, PlayStation Store a Xbox Live Marketplace, stejně jako Season Pass.
CZMARTY7: Bioshock mam moc rad, vsechny dily jsem nekolikrat prehral, ale Infinite u Infinite jsem se bavil nejvic, pro me je to nejlepsi dil a ne jen proto, ze se jim Elizabeth vyvedla
CZMARTY7: Podla mňa né ale berem…
dohrál jsem na x360, bravurní nádhera, ale pravdou je, že ZÁSADNĚ ocení hráči 1 a 2 dílu, který teda byly podle mě mnohem lepší než Infinite