Crysis 2 to mělo po čertech složité. Jednička byla podařenou hrou a získala si srdce nejednoho pařana. Od jejího nástupce se očekávalo opravdu mnoho nevyjímaje grafické revoluce a dalšího strhujícího zážitku. Co se splnilo a co ne, všichni dobře víme a tak to ani nemá cenu znovu „objektivně“ rozebírat. Na recenze máme na blozích jiné kapacity a ty jistojistě recku ještě dodají. Já se rozhodl pojmout dnešní článek jako výčet mých postřehů a dojmů, které se mně v hlavě nastřádaly a jsou to hlavně ty kladné. Důležité tedy je, že se bude jednat o naprosto subjektivní výčet a doufám, že tak k tomu budete přistupovat.
Počáteční nechuť
Hned z kraje se musím přiznat, že jsem se na hru moc netěšil a vlastně šlo celé to dění mimo mě. Jedničkou nepolíbený jsem se jednoduše ani o dvojku nezajímal. Asi se ptáte, proč jsem to teda vůbec hrál. Odpověď je velice jednoduchá. Pravidelně visím s JakERem na Skypu a ten jak všichni dobře víme, tuhle hru bezmezně uctívá. A jak jsem dostal při jedné konverzaci vynadáno, že nejen nemám chuť si to zahrát, ale dokonce pochybuji o kvalitách této hry. Nakonec jsem tedy podlehl tlaku argumentů, jež na mě můj druh vychrlil a opravdu jsem Crysis 2 vyzkoušel. Jen informace na okraj, bylo to u kamaráda a ne z warezu, jek by se mohlo zdát a hodně z vás to určitě i napadlo.
Upřímně řečeno mě to stálo opravdu hodně přemáhání a překonat původní averzi trvalo nějaký čas. Při prvním loadování jsem si říkal, bože co to je zase za ptákovinu, ale ouha, rychle mě to přešlo! Nejen, že mě hra chytla hned během prvních pěti minut a až dokonce již nepustila, ale nyní doslova dychtivě vyhlížím třetí díl. A čím že to?
Famózní příběh!
Jelikož s v článku již jednou zmíněným subjektem připravuji projekt, lehce se zasazením Crysis koketující, všímal jsem si především příběhového pozadí a celkové atmosféry New Yorku. Přestože, jsem v úvodu nevěděl, která bije, velice rychle ve mně dokázala hra rozehrát pocit důvěry (pochopitelně pomohl JakER se svými ohromujícími znalostmi) a rázem jsem si připadal, jako kdybych tohle universum znal již notně dlouho. Rozhodně musím pochválit strhující tempo, které vkusně dávkuje klidné a akční pasáže přesně v těch správných poměrech. Někteří lidé vědí, že jako náruživý čtenář bývám k příběhům dost kritický a uspokojí mě jen máloco.
!!!POZOR SPOILER!!!
Příběh Crysis 2 to ovšem dokázal a vlastně nejen to! Po dlouhé době se mi podařilo u hry zůstat delší dobu v kuse, aniž bych odbíhal plnit povinnosti, tak jako se mi to stalo u AC Brotherhood, které jsem například očekával již půl roku před vydáním a v konečném důsledku jsem zůstal zklamán. Jasně že z části to bylo i díky zápletce, přesně pasující mému gustu. Například postava Jack Hargreava byla naprosto dokonalá a tak povedený herní charakter jsem neviděl již dlouho. Směsice přátelství a podlézavosti, jež kontrastuje se skutečným charakterem postavy, mě naprosto uzemnila. Ale hlavní podíl na tom měl styl vyprávění a celé to vidění skrze vlastní pohled. Žádné sterilní cut scény, ale maximálně osobní zážitek.
Velké jablko v akci
Špičkový příběh by však byl nic, kdyby stál jen sám o sobě. Zde mu naštěstí více než zdatně sekunduje i herní prostředí. Autorům se v Cryteku podařilo najít optimální hranici mezi tím, co nechat během invaze zničit a co naopak nechat netknuté. Milovníkům architektury a umění, jako jsem já, se tak nabízí skvělý pohled na NY z trochu jiné perspektivy. Na jedné straně stojí dobře známá místa, jako Times Square nebo Wall Street a na té druhé futuristické interiéry Hargreave Rash a udivující struktury Cephů.
Mezi památné momenty hry, které jen tak nezapomenu, určitě patří epická bitva na Times Square, při níž závěrem dojde k výpadku elektřiny a celá ta tolik monumentální scéna se ponoří do naprosté tmy. Jen o fous za tímto momentem zaostává návštěva Hargreave Rash. Hlavně tedy její závěr na recepci. Polokruhová pomalu praskající skleňená stěna a její konečné prasknutí bylo prostě kulervoucí a věřím že nejsem jediný, kdo zůstal stát s otevřenými ústy. A nakonec vlastně ani samotná návštěva Hargreava v jeho dídle má něco do sebe. Ostatně to můžete sami vidět na videu.
Král jménem Zimmer
Posledním pilířem, jímž mně hra naprosto připoutala k sobě je nenapodobitelný soundtrack. Hans Zimmer je někdo, kdo se rodí jen jednou za století a u téhle hry odvedl opravdu nadpozemskou práci. Navíc jeho epický a povznesný styl skvěle doplnil Borislav Slavov a společně stvořili dokonale harmonické skladby. Jednotlivé songy vystihují právě odehrávající se atmosféru a celkově k nátuře hry prostě sedí. Jednou větou se jedná o dokonale precizní německý opus o 42 dějstvích.
CryEngine vede
Již první Crysis definovalo standarty v grafickém zpracování na několik let dopředu a něco podobného se očekávalo i od druhého dílu. To sice vzhledem k souběžnému vydání i na konzole nepřišlo, avšak hra rozhodně nevypadá špatně. Právě naopak nabízí skvělý poměr cena/výkon a kdyby se náhodou někde našla menší chybka, skvělá práce designérů a kvalitní efekty případné nedostatky spolehlivě zakryjí. A těch pár špatných textur nemůže nikomu u tak rozsáhle hry zkazit náladu.
Epický trailer poodhalující trošičku z příběhu.
Jen samé superlativy!
Je tomu tak. Dokonce mě to samotného děsí. Přestože jsem druhému Crysis v cestě k mému srdci házel pod nohy jeden klacek za druhým, nakonec se mu podařilo si ho urvat téměř celé. Nyní již chápu, co všechny na tomto „must have“ titulu láká, protože to již láká i mě. Jsou to naprosto výborné kulisy betonové džungle skombinované s dokonalým eposem o přátelství, zradě, bezmoci, ale i naději. Celkový dojem ještě pozvedává masakrózní hudba a celé je to zabalené do skvěle optimalizovaného CryEnginu. Co jiného si člověk může přát?
A co říci závěrem?
Určitě bych chtěl poděkovat všem, kteří ty moje bláboly vydrželi až do teď. Budu doufat, že se mezi těmi pár statečnými najde i někdo, kdo je na tom podobně jako já. Nebo třeba někoho k téhle famózní hře moje narychlo sepsané dojmy přivedou. Pravdou totiž je, že se jedná jen o pár strávených minut nad textem. Ale vzhledem k tomu, že vlastně o nic nejde to zas, až tak vadit nebude. Jo a málem bych zapoměl. Tisíceré díky za jakERovy screeny a odborný dozor u těch pro mě krkoloných názvů. A pak i tomu fenoménu jménem Hans Zimmer, jehož skladby mně dělaly společnost po celou dobu psaní.
