Možná si ještě vzpomenete na literární soutěž Zaklínače 2, probíhající v únoru letošního roku. Jako kovaný fanoušek jsem si takovou akci samozřejmě nemohl nechat ujít, a sepsal menší příběh, jenž podle zadání soutěže navazuje na první díl hry a ukazuje, jak jsem si tehdy představoval úvod druhého dílu. Ačkoliv moje povídka nevyhrála, dohodl jsem se s Comgadem na zveřejnění povídky v menším souboru těch nejlepších příběhů, plánovaném jako součást českého balení hry.
Nakonec se onen soubor do balení nedostal, a i když v poslední době vyšel digitální cestou, můj kousek v něm není, což bylo z počátku dost nepochopitelné. Ale čert vem důvod takového výpadku, ať už byl jakýkoliv (avšak věřte, že nejde o nic veselého). Důležitější je, že bych se s vámi chtěl o tuto povídku podělit aspoň touto cestou.
Je mi jasné, že se najdou povídky, jež dalece předčí tu mojí, každopádně doufám, že se při jejím čtení alespoň trochu zabavíte. Budu jenom rád, když se o vaše názory podělíte v komentářích, i když půjde o kritiku.
Konec Začátku
Geralt by si nikdy nepomyslel, že takhle může skončit. Jednou zachránil králi Foltestovi život a co dostal na oplátku? Král ho zapojil do všech možných i nemožných politických machinací, vláčel ho s sebou jako tělesného strážce, a to i přes to, že téměř na každé společenské události Geralt pravidelně usínal. A když se zrovna Jeho Veličenstvo nebálo o svůj krk, posílal Geralta na ty nejpodřadnější úkoly, co vůbec mohly být k dispozici. Nevyslal Zaklínače pobít pár nestvůr na Wyzimském hřbitově nebo ve stokách, jak bylo dřív zvykem, místo toho musel Geralt strhávat po městě pomalované plakáty, a to jen z toho důvodu, že podle Foltesta si na zaklínače nikdo netroufne. Král ale nepamatoval na to, že lidem je úplně jedno, jestli Geralt strhne jeden nebo tisíc plakátů, a i když zaklínač zkoušel Foltestovi vysvětlit, že to vůbec nemusí dělat on sám, nebylo to k ničemu. Králi se holt neodporuje. Celá tahle šaškárna měla naštěstí i světlé stránky, Geralt mohl aspoň často vídat Triss, která se stala Foltestovým poradcem. Občas to sice vypadalo, že jí ta politika leze na mozek, ale jak si často Geralt pomyslel, poslední osoba o kterou by měl mít strach, je právě Triss Ranuncul. Nicméně, i pravidelné styky s jeho vyvolenou byly jen slabou útěchou, protože Geralt pořád toužil po tom, aby ho zase okolí považovalo za to, co je, ne za to, co z něj udělal král. Copak patří zaklínač po bok krále?
Ještě horší než politika však byly otázky, které Geralta pronásledovaly ve dne v noci. Kde je Alvin? Měl s ním něco společného velmistr Jakub z Aldersbergu? Jak se vůbec octnul zpět mezi živými po pogromu v Rivii, resp. kdo ho vzkřísil? Kdo je ta čarodějka s havraními vlasy a plavovlasá dívka, které vídává téměř v každém snu? A proč mu na nic z toho nechce Triss odpovědět? Něco přece musí vědět! Všechny tyhle nezodpovězené otázky ještě umocňovaly Geraltovu touhu vrátit se k jeho bývalému řemeslu, aby aspoň dočasně vypustil své problémy z hlavy. Kdyby jen Zaklínač věděl, jak brzy se jeho přání splní…
***
Toho dne bylo nebe jako vymetené, ideální letní den. Geralt zrovna postával ve Foltestově pokoji uvnitř paláce ve Wyzimě, jen tak pro efekt čistil svůj meč a po chvíli si z nudy začal pohrávat se svým vlčím medailonem. Foltest mezitím seděl za stolem a podepisoval jednu úřední listinu za druhou. Když už začal Geralt usínat, celým hradem otřásla mohutná exploze. Foltest okamžitě vyskočil na nohy a se slovy „Co se to sakra děje?“ přiskočil k oknu, jen aby viděl, jak celou oblohu zahalily černé mraky a Wyzimu pomalu pohlcují plameny. Už zase. Geralt mezitím vyběhl na chodbu, kde málem srazil utíkajícího vojáka. „Hej, ty, co se děje?“ Voják se obtížně zvedl z podlahy a za hlasitého dýchání začal odpovídat: „Příšery pane… Všude po městě…“ Zaklínač nechápavě vytřeštil oči a hned začal nešťastníka vyslýchat. „Příšery, jaké příšery sakra!?“ Jakmile voják vykřikl slovo „Všechny“, Geralt na nic nečekal, strhl ze zad meč a rozeběhl se směrem k bráně paláce, skoro ani nevnímal Foltestovy výkřiky „Geralte! Vrať se! To je kurva rozkaz!“
Zaklínače nezastavily ani několikery masivní dveře, a během pár okamžiků stál na nádvoří paláce a zkoumal těla všude po zemi. Několik Utopenců, pár Ghůlu a jeden Gravier. Kolem nich viděl i pár lidských obětí ve zbrojích, ale většina obránců přežila a byla shromážděna u brány. Geralt k nim ihned vyrazil a dřív než stačil cokoliv říct, obrátil se k němu jeden z vojáků. „Pane zaklínači, ty potvory sou všude! Našich vojáků ubejvá, po ulicích je tuna mrtvejch civilistů, už se tomu dlouho neubráníme. Nevíte co se děje?“ Geralt jen rázně zavrtěl hlavou. „Vím toho eště míň než vy desátníku, tušíte aspoň, kde se vzali?“ „Nemám páru pane, ale zkuste vyrazit do ulic, třeba na něco přídete. Máte přece jenom větší šanci na přežití než my.“ Geralt se ani neobtěžoval odpovědět a s mečem připraveným k útoku vykročil vstříc ulicím zachvácených plameny.
Jeho medailon pulzoval neuvěřitelnou silou, málem mu protrhl košili i vestu. Tak tohle je vážně problém, pomyslel si zaklínač. I přes nezvyklé varování vlčího medailonu však pokračoval a během chvíle v ulicích hořícího města proříznul hrdla několika Utopencům, Ghůlům nebo menším Wyvernám a zapíchnul pár Kikimor. Po chvíli běhání se Geralt dostal do gheta nelidí, kde jeho pozornost upoutala skupinka oranžově žhnoucích Ifrítů. Vzhledem k jejich počtu by byla sebevražda vběhnout mezi ně, ale dřív než si zaklínač promyslel taktiku, prořízlo vzduch několik mohutných záblesků a Ifríti byli v tu ránu pryč. Geralt okamžitě uhodl, kdo může za jeho záchranu. Ze stínů malé boční uličky vystoupila Triss Ranuncul, obklopená aurou blesků a jako vždy oblečena podle poslední módy, tentokrát v přiléhavé blůze zdůrazňující její křivky, jež Geralta vždycky tak ohromí. „Triss, tak rád tě vidím, máš aspoň ty tušení, co způsobilo tenhle bordel?“ „Ne Geralte, ale tohle není samo sebou, ty příšery se musí odněkud brát, jinak by tak rychle nepronikly do města. Podle mě je někdo přivolal, a ten někdo může být pořád ve městě. Musíme ho najít, Geralte.“ Zaklínač rychle zvážil své možnosti a pak odpověděl. „Dobře, ale kde začneme? Asi bude nejlepší, když se každý vydáme jiným směrem a uvidíme, třeba na něco narazíme.“ „Nejspíš to tak bude nejlepší. Vyrazím k obchodní čtvrti, tam snad najdu někoho, kdo ví víc než my, ty zůstaň v téhle oblasti. A Geralte, dávej na sebe pozor.“ „Ty taky, a hodně štěstí.“
Po těchto slovech Geralt neváhal a šel směrem k Wyzimskému klášteru. Než k němu ale dorazil, všiml si ulice ke hřbitovu, kde bylo obzvlášť živo. Všude samé mrtvoly, vojáci na sebe navzájem pokřikovali a tak Geralt zamířil k jednomu z velitelů. „Veliteli, co se tady děje?“ „To vidíš sám, ne? Bráníme se, ze hřbitova leze jeden parchant za druhym, jako by tam měli hnízdo nebo co.“ Geralta ihned napadlo, že Triss měla nejspíš pravdu. „Dobře, půjdu se tam podívat, můžete se mnou poslat několik vojáků?“ „To kurva ani omylem. Jestli chceš chcípnout chlape, nikdo ti nebrání. Ale ne že s sebou do hrobu pošleš i mý lidi, zas tak moc nás neni. Seš v tom sám vědmáku.“ Geralt měl sto chutí dát veliteli pořádnou ránu do zubů, ale rozmyslel si to a vyrazil k rozpadlým vratům oddělujícím hřbitov od zbytku města.
Celý hřbitov byl zahalen v mlze, ze které vyskakovala jedna nestvůra za druhou, naštěstí s nimi Geralt neměl žádné větší problémy. Jenže jakmile se přiblížil k ruinám staré kaple ve středu hřbitova, začal se ho zmocňovat nevysvětlitelný strach a panika. Geralt nicméně pokračoval dál, až v ruinách zahlédl podivnou černou postavu zahalenou v dlouhém plášti. V tu chvíli padl bolestí na kolena a myslí mu proběhla scéna, ve které bojuje s jakýmsi čarodějem. Vilgefortz, Thanedd, uvědomil si bezděky zaklínač, ačkoliv vůbec netušil, že se to někdy stalo. Když přišel k sobě, temná postava stála blíž. Za jejími zády Geralt zahlédl ještě temnější portál, avšak šlo spíše o otvor do černé nicoty, ze které vyskakovaly další a další příšery, aniž by nově příchozímu věnovaly sebemenší pozornost. Záhadná bytost zvedla pravou ruku, začala něco šeptat a v tu chvíli byl Geralt opět bez sebe. Tentokrát sledoval, jak mu projíždí hrudí něčí vidle a způsobují nesnesitelnou bolest. Pogrom v Rivii, napadlo ho. Jakmile se ale probral, na nic nečekal a zaútočil s mečem na záhadnou postavu. Jenže jakmile prošel meč jejím tělem, nestalo se nic. Tedy s výjimkou další vidiny, kdy mu prokousla krk obrovská Striga. Geralt nemohl vůbec nic dělat, a to ani po probuzení, jen tam tak najednou klečel a bezmocně zíral na neznámého nepřítele, jenž se k němu pomalu blížil se vztyčenou pravicí. Zpod mohutné kápě postřehl zaklínač několik slov: „Geralt… Zemřít… Král.. Foltest… Zabít“. Zaklínač se ze všech sil snažil zvednout a bojovat, ale nedokázal ani hnout prstem. Když už se začal smiřovat s nevyhnutelným a pomalu ztrácel vědomí, zahlédl silnou zlatavou záři, po které ho čísi ruka chytila a prohodila nově vytvořeným portálem. Poslední, co Geralt vnímal, byl pohled na koruny vysokých stromů a husté kaštanové vlasy.