Tento nápad se mi žene hlavou už docela dlouhou dobu. Sám jsem zvědav jestli je v mých schopnostech něco takového napsat. Hry jsou v mnoha směrech podobné filmům a knihám. Mohou být akční a strhávat nás svým dějem. Jenže k takovému příběhu dozajisté patří i naše emoce. Pocity radosti když se něco povede hlavnímu hrdinovi, pocit dojetí, který u mně byl nejsilnější při sledován filmu Zelená míle a nebo to může být hořké zklamání nad něčí zradou. Tož jsem zvědav jak tohle zkončí.
Ten Hajzl!
Promiňte mi ten výraz, ale neuvěříte tomu, jak často si tohle říkám. Tuto frázi používám (a jistě je nás více) když mě někdo podrazí a to hodně nechutným způsobem. Ano ovšem, zrada není emoce, ale občas vyvolává třeba vztek nebo něco podobného. Většinou mám tuto zkušenost z filmy, ale hrám se to také úplně nevyhlo. Samozřejmě se této frázi nevyhnula situace ve hře Mass Effect kdy Saren při útoku na Eden Prime zabije Shepardovu „oblíbenou“ spectru Nihla Kryika. I přes to, že tato zrada nebyla nijak překvapující, ale proto že mu Saren vpálil kulku ze zadu do hlavy a přesně to byl čas pro tuto frázi.
Zrada je ale o dost nechutnější od člověka, ke kterému máte ve hře nějaký vztah. Takhle tomu bylo například v mém oblíbeném titulu Black Mirror II aka Posel Smrti 2. Pro ty co hru neznají, (což je samozřejmě špatně) se jedná o hororovou adventuru, která je pokračováním Posla Smrti od českých Future Games. V tomto titulu nás na konci hry zradí osoba, do které se zamiluje náš hlavní hrdina a jenž je zároveň jeho sestrou. Ale jak vlastně zradí? No vyklube se z ní největší mrcha co nás od začátku chtěl jenom využít. Krása že? Kdybych o této zradě nevěděl od svého kamaráda (tímto mu pěkně děkuju) užil bych nejspíš silnějšího výraziva. Dalším příkladem hezké zrady může být Modern Warfare 2. Jistě že to je nascriptovaná tuctová střílečka, ale musím uznat, že ten příběh zas tak hrozný není, popravdě viděl jsem i horší. První ukázkou zrádné povahy postav je v misi No Russian, kde nám na konci ten hodný terorista udělá z hlavy kaši. Aby toho nebylo málo tak zradí i pan generál, který se shodou náhod jmenuje Shepard. Zrada je prostě pěkné svinstvo co si kempí a až nastane její chvíle pořádně se ozve. Reakcí na takovou zradu může být zlost a to jsem opravdu prožíval když Shepard zabil mojí oblíbenou postavu, tedy Ghosta. No řekněme, že můj prst se z LTM téměř nezvedl. Řekněme, že mě poháněla jakási zuřivost, která už emocí je.
Strach
Když jsem byl menší tak jsem se bál pokračovat v hraní Harryho Pottera. Byl to myslím druhý díl a já se bál temných zákoutí Bradavické školy. Od té doby uplynulo spoustu času a z Harryho patálií už strach nemám. Já sám osobně horory nehraji, nepočítám-li Black Mirror, ale tomu se ani horor říct nedá. Ovšem her při jejihž hraní si lze zašpinit trenky je spousty. Podle mých spolužáků drží v tomto žánru první příčku hra Amnesia The Dark Descent. Já sám jsem jí nehrál, asi proto, že jsem se bál už u traileru. Na začátku hry se probudíte v jakémsi strašidelném hradě naprosto vygumovaní. Prostě máte amnézii a podle nalezeného dopisu je vaše jméno Daniel a vaším úkolem je zabít pána hradu. Jak jsem již řekl hru jsem nehrál, ale strachuplných momentek je tam prý až moc.
Další, ale o trochu mírnější takovou hrou jest série F.E.A.R. Jedná se o hororovou FPS, ve které jste členem první jednotky, jenž se vypořádává z nadpřirozenými jevy. Hrál jsem jenom kousek prvního dílu a budu upřímný. Nezvládl jsem ani druhou misi. Black je taková srágorka, že si neporadí z F.E.A.Rem. Jestli mám z nějakou aspoň trošku strašidelnou hrou zkušenosti, tak je to již zmíněná série Black Mirror. Hry samy o sobě strašidelné nejsou, ale jsou tam jisté chvilky, co překvapí. V prvním díle tomu například byla hlava valící se z kýble. A ke všemu napomáhá děsivé prostředí zámku Black Mirror. Co je to vlastně strach? A co ho vyvolává? Rozhodl jsem se, že se poradím z tetičkou wikipedií abych vás tu nekrmil svými bláboly. Wiki mi řekla zhruba to, že strach je přirozenou reakcí na hrozící nebezpečí a tak dále. Z her nám asi bezprostřední nebezpečí nehrozí, takže čeho se vlastně bojíme? Temná místečka a zrůdy nám prostě strach naženou ať chceme nebo ne. Jak krásné je se bát že?
Humor
Nejdřív jsem si nebyl jist jestli je humor emoce, ale wiki mi řekla že ano tak jí budu věřit. Co je humor všichni doufám víte. Stejně jako u hororů jsou hry speciálně zaměřené na humorné situace. Já když jsem byl malý tak jednou z prvních her, kterou jsem hrál, vlastně jsem na ní vyrůstal byl Únos, aneb tajemství hlubin lesa. Ti, kdož tuto hru znáte, tak víte, že to není nic pro malého fakana jakým jsem byl já. Ve hře je humor černější než ultračerň. Máma se nějakým způsobem domákla, že se tam strká dynamit do prasečí řiti a hru mi zakázala. Nejspíš udělala dobře, protože i přes tu krátkou dobu, co jsem hru hrál se mi povedlo mnoho věcí. Přihlížel k sebevraždě nějakého chlapce, kterému jsem ještě někde sehnal lano a nebo vyměnil z pedofilem mladou holčičku za lopatu (to vše samozřejmě ve hře!). Jak už bylo zmíněno ta hra nebyla nic pro mě.
Ani si už nepamatuji jestli jsem na všechny tyto „logické“ hádanky našel odpověď sám a nebo se mi je podařilo někde najít. Každopádně jsem tu hru miloval, teď jí miluju a chápu. Další velice humornou adventurou je Polda. Došel jsem k názoru, že tuto hru musí znát každý. Hlavní hrdinou je náš milovaný Polda Pankrác, na kterého mimochodem odkazuje i výše zmíněný hra. Dílů této adventurky je pět a ve všech je úžasný vtip. Mamince se sice nelíbily mnohé sexuální narážky jichž byla častokrát svědkem, ale jinak jsem si hru docela užíval. Lábusovy hlášky ze série Polda jsou prostě nezapomenutelné, i když si teď na žádnou nevzpomínám. Ukázkou naprosto úžasného humoru je také nový Duke Nukem Forever, tedy dobré hlášky měl i starý Duke, ale ten nový má prostě něco do sebe. „I´ve got balls of steel“ je prostě kulervoucí hláška a Dukovo ego si musí spolu z tímto humorem zamilovat každý. Vtipné chvilky se najdou v každé hře dokonce i v Call of Duty. Ještě jsem nezažil situaci, kdy by se mi nějaký vtip ve hře zdál vyloženě trapný a tak si myslím, že „herní“ humor je na dobré cestě. Vtip má prostě ve hrách místo a budoucnost.
Láska
Někteří znás tuto emoci znají a někteří by si na ní ještě měli počkat, sám nevím kam patřím. Lásky jsou plné filmy, knihy a dokonce i ve hrách se objevuje celkem často. No co je vlastně láska a jak se ve hře objevuje? No láska je emoce (překvapivě), při které pociťujeme jakousi náklonost k jiné osobě. Na tento cit můžeme narazit například v sérii GTA, jenže uznejme tam to prostě není ono. V GTA neprožíváme tento cit společně z postavou asi proto, že se k nové dívce dopracujeme příliš snadno a nemusíme se nijak moc snažit. Opravdový požitek lásky můžeme mít například v Dragon Age. Tam se musíme ke vztahu složitě dopracovávat pomocí rozhovorů a své dívky prostě „nabalovat“, což je opravdu docela zážitek. Dávat své nové dívce dárky pro upevnění vztahu nebo naslouchat jejím problémům je něco jiného než jí jenom vozit na nějaká hloupá místa a tak dále. Tento složitý proces „získávání“ potom možná způsobuje to, že tak nějak soucítíme z hrdinou, který je zabouchnutý až po uši. V zmíněném Dragon Age se ale nemusíme zabývat jenom ženami. Můžeme si zbalit i chlapa (pořád mluvím o mužských postavách) a tímto chlapem je nájemný vrah Zevran, který je tak trošku na pány.
K lásce tak trošku patří sex, kterého je ve hrách také dost. No co já bych se správně k takovému materiálu ani neměl dostat, ale přesto o tom něco málo napíšu. Sexuálních hrátek si můžeme dopřát ve zmíněných hrách, kde se vyskytuje láska. V San Andreas to nejdříve bylo pozvání na kafe, které se proměnilo v otřásajícíse dům a později někdo udělal mód z příhodným jménem Hot Coffee. Asi si dovedete představit co se mohlo konat a také že se to konalo akorát přes oblečení. Sexu si můžeme dopřát i v Dragon Age nebo Mass Effectu. V těchto hrách jsou sexuální scény opravdu povedené což můžu jako příslušník mužského pohlaví snadno posoudit. Bez nahých těl zajisté, i když do Dragon Age také kdosi udělal mód na nahá těla, který je lehkým „vylepšením“ sexuáních scén.
Shrnutí
Tento článek byl takový zjednodušený nápad. O tom zda je zdařilý rozhodnete vy a doufám, že se bude líbit. Možná, že jsem se měl víc rozepsat a trošku jinak. Emoce se týkají nejvíc RPG her a tak se mi to trochu obtížneji psalo. Jedna emoce mi ale ve hrách hodně chybí a to je dojetí. Opravdu k pláči mi bylo snad jenom ze dvou filmů. Prvním je A.I. Umělá inteligence, viděl jsem ho jenom jednou a to jsem byl opravdu malý a natěšený na film o robotech. Druhým filmem je Zelená míle a ta neměla chybu. Tahle emoce by ve hrách být mohla, ale já jsem se s ní opravdu nesetkal. Už jsem se vyblábolil dost a doufám, že se vám to líbilo aspoň trochu.
PS: Nevím kde končí romantika…
