Tak vám přináším další kapitolu mé připravované knihy. Ještě bych chtěl poděkovat všem kteří si přečetli tu první a doufám že se vám ta druhá bude taktéž (aspoň doufám že se vám první kapitola líbila) líbit.
Tak třído nahlaste mi kdo všechno chybí. „Pane učiteli chybí James Brown. Díky Tomi chybí ještě někdo. Už ne pane učiteli. Výborně tak přejdeme k učivu. Dneska proberem západní Evropu. Ukážu vám i nějaké fotky, které jsem nafotil v Paříži“. Zničeho nic byla slyšet obrovská rána. Bylo to jako když udeří blesk, ale bylo to mnohem silnější. Poté se začala třást země. „Zemětřesení“. Zařval někdo ve třídě. Propukla panika. Zdi školy se začaly propadat. Všude byl slyšet dětský křik. Panika nabrala téměř hmatatelnou podobu. Hawke stál v šoku na místě, když v tom uslyšel další ránu. Poté se na něj zřítil strop. Hawke se probral celý zpocený. I v noci bylo 25 stupňů. Hawke si dal dvě facky aby se vzpamatoval. „Byl to jenom sen člověče“. Opakoval si Hawke neustále v hlavě. Byly dvě hodiny ráno což Hawke nemohl vědět jelikož neměl žádné hodinky. Hawke se rozhodl že své špatné sny zažene špatným jídlem. Otevřel si svůj baťoh a vyndal sklenici na zavařování. Byla do půlky plná nejrůznějšíma červama. Všichni už byly mrtví. Hawke sklenici odšpuntoval, dal do ní ruku, chytil asi tucet červů a dal jsi je do pusy.“Ježiši to je hnusný, ale furt je to lepší než ta ryba s měkkýma hranolkama kterou jsem měl v Londýně“. Pomyslel si. Na tváři se mu objevil malý úsměv. Červi se staly tou nejdostupnější potravou. Byly téměř všude. Okusovaly mrtvoly lidí,zvířat nebo prostě stačilo zahrabat někde v zemi. Naopak s vodou to bylo mnohem horší. Věčina potoků vyschla.Nevěděl proč tomu tak je ale bylo tomu tak. A tak doufal že začne pršet aby mohl doplnit své zásoby pitné vody. Další naděný byli obchody. V jeho rodném skotském městečku Airth byly všechny obchody a nejen obchody propadlé do země. Hawke si rukou utřel ústa které měl od červí krve. Vzal víko od láhve, zašpuntoval ji a zastrčil ji zpět do baťohu. Poté si opět ulehl do spacího pytle, a asi za deset minut usnul. Tentokrát se mu nic nezdálo.
Hawka probudil sluneční svit. Slunce pálilo víc než včera. Hawke si sbalil svůj spací pytel a narval ho do svého baťohu. Dal si jeden doušek vody a vyrazil na cestu. Od plešky se mu odráželo slunce. Při chůzi si pobrukoval melodii z písně „I’m Shipping Up to Boston“. Při této písni se Hawkovy vybavovaly vzpomínky na domov. Hawke byl učitelem na základní škole v Airthu. Vyučoval zeměpis, dějepis a tělesnou výchovu. Také měl kroužek karate. Na škole byl mezi žáky velmi oblíbený. Ne snad proto že by nebyl přísný. Ale byl jediným učitelem mužského pohlaví. Každou středu chodil ze svým přítelem Erikem Betfordem si zastřílet na místní střelnici. Erik sloužil u místní policie. S Hawkem se znali od první třídy. Pokaždé když šli na střelnici tak poté ihned upalovaly do místní hospůdky. Erik byl taky dost výstřední. Jeho tělo pokrývalo přes dva tucty tetování. Od hada na zápěstí až po klečícího pána Krista na jeho zadku. Hawke se vůbec divil že ho na policii vzali. Měl svou teorii že mu tam pomohl jeho otec který byl velmi uznávaný policista v Airthu. Pravda byla že když byl Erik ve službě tak byl takovým tím slušným policistou ale jakmile mu služba skončila stal se zněj ďábel. Erik byl známý pařmen a v posteli měl snad každou trochu hezčí babu s Airthu. Hawke přestával cítit nohy a tak se rozhodl že je ten pravý čas na menší pauzu. Šel už asi dvě hodiny. Z baťohu si vandal sklenici z červy a pár si jich dal k svačině. Po patnácti minutách opět vyrazil. Šel rychlým krokem. Hawkovy bylo 45 let ale vypadal na 30 let. Hawke měl výbornou fyzičku. Na střední hrával jako věčina ragby. Navíc každý pátek navštěvoval posilovnu. Hawke uslyšel hřmění. „Ach konečně, konečně bude pršet“. Bylo na čase najít si nějaký úkryt. Přidal do kroku. Po pěti minutách uviděl bílou dodávku. Venku už začínalo poprchávat. Hawke se rozběhl k dodávce. Dveře byly zamčené. Loktem rozbil okýnko. A pak ho do nosu praštil strašně silný zápach rozkladu. Až teď si všiml že za volantem sedí majitel dodávky. Teď už pršelo naplno. Hawkovy začaly stékat kapky po plešce dolu. Rozhodl se překonat ten zápach a vlez dovnitř do dávky. V autě se krom řidiče už nikdo nenacházel. Ale ten puch byl nesnesitelný. A tak se rozhodl že se zbaví řidiče. Otevřel pravé dveře auta a řidiče z něj vytlačil. Řidič dopadl hlavou na silnici. „Pardon“ řekl Hawke s podivným úsměvem na tváři. Poté ještě vytáhl sklenici podobnou té na červy odšpuntoval víko a postavil jí ven. Pak tam dal ještě druhou láhev která byla ještě ze čtvrtiny plná. Pak zabouchl dveře. Zápach nebyl už tak silný ale furt byl cítit. Nákladoví prostor byl prázdní. Hawke si lehl do nákladového prostru a pokusil se usnout. Za pár minut se mu to podařilo.
Hawke se probudil zrovna když vycházelo slunce. Venku už nepršelo. Když se podíval z okna zjistil že obě sklenice jsou plné až po okraj. Okamžitě je zašpuntoval a uložil je obě opatrně do svého baťohu. Už už se chystal vyrazit když ho napadlo že dodávka je v dobrém stavu. Něco málo benzínu měla. Teď už jenom zkusit jí nastartovat. Jeho obavy se potvrdily, klíčky v autě nebyli. A tak musel zkusit prohledat tu mrtvolu. Mrtvé tělo do sebe nasáklo přes noc několik litrů vody. Hawke tělo opatrně otočil na záda. „Chvála bohu má zavřené oči“. Klíčky měl v pravé kapse svých jeansu. Hawke se pokusil nastartovat auto. Opatrně otáčel klíčkem a přitom doufal že to s ním nedopadne jako v nějakém mafiánském filmu kdy otočíte klíčkem a auto vybouchne do povětří. Když konečně otočil klíčekem tak auto nevybuchlo jenom naskočil motor. „Jo doprdele baby, jóóóóó“. Byl radostí bez sebe jako když panic příde o panictví. Pomalu se rozjel. Během jízdy prohledal přihrádku a v ní našel CD na kterém bylo napsáno „My Songs“. Dal ho do rádia, zmáčkl play a z rádia se začala linout píseň „I’m Shipping Up to Boston“. Hawke se neudržel a musel se smát štěstím.
Ďekuji za přečtení druhé kapitoly a doufám že se vám aspoň trochu líbila.