Koukám, že šátrání ve středoškolských archivech a prezentování prací mnohdy dávno zapomenutých se tu stává nesmírně populárním a nebyl bych správnou děvkou trendů, kdybych si taky nepřisadil. Tohle nedokončené dílko vzniklo už hezkých pár let zpátky a i když vím jak nepravděpodobně to zní, stále si říkám, že ho jednou, třeba, snad i dopíšu. Ostatně snít v malém měřítku nemá smysl.
Zemí otřásl hrom a oblohou projel další blesk. Pršelo už třetí den v kuse a zatím seneobjevil ani náznak toho, že by déšť mohl ustat. Berthold von Dietl si z čela otřel nový přívalkapek a ještě těsněji se zabalil do koženého kabátu. Ruce měl promrzlé až na kost a o tom, žestále drží uzdu ho informovala jen poslušná chůze jeho koně. Se svou družinou byl na cestějiž sedmý den a ty poslední tři jim daly opravdu zabrat. Na radu postaršího farmáře se vydalinezmapovanou cestou, díky čemuž se Berthold po celé tři dny nevyspal na měkké posteli.Místo toho se se svým synem, a dalšími vojáky a pomocníky váleli po rozmáčené zemi a celénoci se neúspěšně snažili rozdělat oheň. Berthold prudce zatřásl hlavou a společně s kapkamiledové vody se pokusil setřást i nepříjemné myšlenky. Aby se zabavil rozhlédl se kolem sebea pohledem se zastavil na svém synovi. Adam von Dietl byl vysoký štíhlý mladík, který svoubradu nosil hrdě vztyčenou za jakékoliv situace. A jak to vypadalo, ani nepřízeň počasí honemohla rozhodit. Berthold lehce přitáhl uzdu na levé straně a plynule se zařadil vedle něho.Adam se na něj usmál a dál bedlivě sledoval cestu před sebou.
„Jak ti je, synu?“ pronesl Berthold, a významně se na Adama podíval.
„Nestěžuji si, otče. Nicméně, měli bychom rozbít tábor. Muži jsou unaveni a brzypadne tma.“ odvětil okamžitě Adam, aniž by na otce pohlédl. Berthold lehce přikývl a pohlédldo provazců padající vody před sebou.
„Stále se zlobíš, že jsem tě vzal s sebou?“ zeptal se po chvilce Berthold, tentokrát anižby na syna pohlédl. Adam se zadíval na otcovi zmáčené vlasy a s odpovědí si dal na čas.Když konečně začal, jeho hlas zněl klidně a vyrovnaně.
„Jistě, že ne. Chápu proč jsi se na tuto výpravu vydal a chápu proč jsi mě vzal s sebou. Nicméně, záležitosti, které nás očekávají po našem návratu jsou taktéž neodkladné, troufám sitvrdit, že dokonce stejně závažné jako tato výprava. Uchází mi tak smysl, proč jsi se rozhodldát přednost záležitostem, které jsou spíše otázkou cti, než záležitostem, které jsou otázkou přežití.“
„Moc dobře víš, že jsem tuto výpravu dlouho zvažoval,“ odsekl otec, a i přes zkřehlétváře bylo vidět jak začínají brunátnět. „A kdo vůbec jsi, že se odvažuješ soudit mározhodnutí?!“
„Jsem tvůj nástupce!“ vrátil mu to Adam a usmál se na něj. Berthold zrudl ještě víc aradši se od syna opět oddělil. Lehce popohnal koně a za chvíli už mluvil s kapitánem svéhodoprovodu.
„Pane, musíme se utábořit. V tomto kraji den mizí rychleji než jsme zvyklí a bloudittu po tmě by bylo holé šílenství.“ vyslovil kapitán svou prosbu a trpělivě vyčkával na odpověď.
„Já vím, já vím,“ odvětil Berthold. „Jakmile narazíte na vhodné místo, dejte mi vědět.“
„Spolehněte se.“ řekl kapitán a vyrazil napřed.
Uběhla sotva hodina od Bertholdova rozhovoru s kapitánem, když družina narazila namalou mýtinu na okraji lesa. Ihned se utábořili a znovu, jako ostatně každou noc, započalituhý boj s křesadly a navlhlým dřevem. Ve snaze uchránit alespoň koně prudkého deště,přikázal Berthold svým mužům, aby je uvázaly mezi stromy a sám se o jeden z nich opřel.Zavřel oči, zaklonil hlavu a nechal kapky bubnovat o jeho tváře a víčka. Chvíle mimo sedlo sinaplno užíval, zvláště v jeho věku, a trocha vody mu tu radost rozhodně nemohla pokazit. Pochvíli ucítil lehký otřes, když se vedle něj ztěžka usadil jeho syn. Poznal jej podle módníhoparfému, který byl posledním hitem v Thameru. Když se nad tím Berthold zamyslel, nikdynechápal synovu zálibu ve zkrášlování sebe sama; vždycky věřil, že muže dělají jeho činy a ne jeho vizáž, ale dokud byli na panství, toleroval to. Avšak smysl toho, proč si Adam vzalty smradlavé vodičky i na nebezpečnou výpravu mu stále ucházel. Možná se tím pokusízastrašit nepřátele, pomyslel si Berthold a sám se svému vtipu zasmál.
„Čemu se směješ, otče?“ otázal se Adam a přehodil přes sebe promočenou deku.
„Já … jen jsem si na něco vzpomněl,“ odvětil Berthold a dál se k tomu nevracel. „Řekl bych, že už jsme v Románii. A pokud ano, vesnice, kterou nám popisoval ten farmář byměla být maximálně půl dne cesty před námi.“
„No konečně,“ oddechl si Adam. Myšlenka na pohodlnou, a především suchou postelmu výrazně zlepšila náladu. Další blesk, který projel celou oblohou a vědomí další vlhké nociho ovšem vrátili zpátky do apatické nálady. Naštvaně se zavrtěl ve snaze najít pohodlnějšípolohu, a zbavit se tvrdých kořenů pod svým zadkem.
„Au! Sakra,“ zaklel Adam, jak se mu jílec meče zaryl pod žebra. „Vážně nechápu pročsebou musím tuhle blbost tahat.“ nasupeně si opasek s pochvou odepnul a mrštil jím vedlesebe. Berthold se znovu usmál, a téměř láskyplně na svého syna pohlédl.
„To máš proto,abys mohl zabít některé věci dřív, než ony zabijí tebe.“
„Velmi vtipné,“ odsekl Adam a zrudnul. „Já myslel, proč to musím tahat s sebou,když máme na tucet vojáků a na půl tuctu sloužících?“
„Každý muž se o sebe musí umět postarat sám. To si pamatuj!“ odvětil příkře otec a dal Adamovi jasně najevo, že se s ním na toto téma již nehodlá dál bavit.
„Technicky vzato,“ začal Adam a ignoroval otcovu odpověď. Berthold ho okamžitě zpražil pohledem, a Adam si rychle vzpomněl, že ještě musí zkontrolovat něco v koruně stromu. Napjatou atmosféru, která mezi nimi panovala prolomilo až divoké zařehtání koní, doprovázené křikem a nesčetnými nadávkami, z nichž dobrou polovinu Adam dosud neslyšel. Berthold se okamžitě vztyčil a vydal se zjistit co se stalo. Adam mu byl v patách. Když dorazili k místu, kde byla shromážděna skupinka šesti vojáků, veškeré jejich otázky bylyzodpovězené. U stromu, kde byly ještě před několika okamžiky přivázáni dva koně nynívisely jen zbytky lana.
„Co se tu stalo,“ začal Berthold a sklouzl pohledem na visící lana. „Jak se to stalo?“ Jeden z vojáků se k němu otočil a pozdravil ho.
„Přesně nevíme, pane. Ozval se hroma najednou koně co byly, už nebyly.“ Berthold si ho přísně změřil.
„Čí to byly koně?“ dodal a přejel houf vojáků pohledem. Z řady vystoupili dva mladíci a dvojhlasem zvolali: „Naši, pane!“
„Fajn, tak se seberte a vydejte se je hledat! Nemůžeme si dovolit, abyste nászdržovali.“ procedil skrze zuby a otočil se k odchodu.
„Ale pane,“ zastavili ho vojáci uprostřed kroku. „Vždyť je tma!“
„Tak to byste si měli sakra pohnout, za rozbřesku vyrážíme!“ odsekl Berthold a vrátil se zpět na své místo u stromu.
„Zatracená práce,“ zaklel jeden z vojáků, když zakopl o vystouplý kořen. „Jak kdybyto nemohlo počkat do rána. Stejně utekly kdoví kam, a když ne, tak budou na tom samým místě, kde by byly i zítra ráno.“
„Nejspíš máš pravdu, ale,“ přitakal jeho společník a opatrně překročil kmen spadlého stromu. „Rozkaz je rozkaz.“ Dál pokračovali mlčky. Očima neustále prohledávali temnotu kolem sebe a doufali, že své koně najdou co nejdřív. Vůbec se jim tu nelíbilo. Někde zahoukala sova a oba mladíci nadskočili. Prudce se kolem sebe rozhlédli, a když zjistili, že tobyl opravdu jen pták, s úlevou si oddechli. Jílce mečů však nepustili.
„Nemyslíš, že to bylo trochu tvrdé, otče?“ zeptal se Adam svého otce a přiblížil si rucek praskajícímu ohni, který se sloužícím konečně podařilo rozdělat.
„Bylo to tak akorát.“ odvětil stručně Berthold a dál se o tom nebavil. Adam si povzdechl a pokračoval v zahřívání zkřehlých prstů. Kolem ohniště teď byla natěsnaná celádružina, každý se snažil zahřát si alespoň kousek těla. Několik vojáků a sloužících serozhodlo zpestřit si skromnou stravu, a tak se nad syčícím ohněm vznášelo několik krajíců chleba. Adam jim záviděl, svůj příděl potravy snědl už předešlý den a hrdost ani otec mu nedovolili poprosit někoho z poddaných. Hlasitě mu zakručelo v břichu a Adam na něj urychleně zatlačil rukou, jako by to mělo nějaký efekt.
„Nedáte si, pane?“ zaznělo kdesi nad Adamem a do nosu ho praštila vůně čerstvě opečeného pečiva. Když vzhlédl, uviděl nad sebou zhruba stejně starého mladíka, jak svírá v natažené ruce voňavý krajíc. Adam moc dlouho nepřemýšlel, popadl krajíc a s chutí se doněj zakousl. Mladík ještě chvíli čekal, a když viděl, že z chleba ani z pánova syna toho víc nedostane vrátil se zpět na svoje místo.
„Když už jsi natolik nezodpovědný, že jsi si všechno své jídlo snědl včera, a natolik bez hrdosti, mohl jsi tomu chudákovi, který ti laskavě nabídl něco ze svých zásob alespoň poděkovat.“ obořil se Berthold na svého syna.
„Ale tati,“ začal Adam a znovu se zakousl do vonícího krajíce. Berthold si hlasitě povzdechl a dál si Adama nevšímal. Raději si užíval báječný pocit tepla, který už tak dlouho necítil.
„Vsadím se, že teď všichni sedí u ohně, cpou se ze svých zásob a smějou se nám, že tu jak dva idioti pobíháme po lese, a naháníme koně.“ porušil ticho jeden z vojáků. Druhý se usmál, ale neřekl nic. Opět se ponořili do děsivého ticha a pokračovali dál v hledání. Po několika minutách, které se oběma zdáli jako věčnost v dálce konečně uviděli bílé siluety ležících koní. S nepříjemným pocitem se k nim rozběhli, a jen tak tak se vyhýbali stromům, které před nimi vyvstávaly z noci. Několik metrů před místem, které si koně vybraly k odpočinku zpomalili, a potichu se k nim kradli.
„Myslíš, že spí?“ zašeptal jeden z vojáků spíš pro sebe, než že by čekal odpověď. Čím více se blížili, tím jim bylo jasnější, že tu něco není v pořádku. Když konečně dorazili k ležícím zvířatům s hrůzou v očích zůstali přikovaní na místě. Koně měly rozpáraná břicha a vnitřnosti poházené okolo, z prokousnutých hrdel se jím ještě stále valila krev a jejich vyděšené oči se oběma vojákům vryly do paměti.
„Můj Bože,“ vykřikl jeden z nich. „Kdo … co mohlo něco takového udělat?“
„Nemám nejmenší tušení,“ odpověděl ten druhý a rychle se rozhlédl kolem sebe. Zdálo se mu, že něco slyšel. „Měli bychom odtud vypadnout, hned!“ Určitě něco slyšel. Chtěli se otočit k odchodu ale mezi stromy naproti nim se objevila mužská postava.
„Hrozné, že,“ promluvil neznámý muž. „Nemám rád, když zabíjejí nevinná zvířata, ale nemohu být všude..“
„K-k-kdo jste, pane?“ vykoktal ze sebe jeden voják.
„Och, promiňte. Já nezdvořák; to všechno ta krev kolem, víte? Hugo de Chatileau, jméno mé.“ odvětil tajemný muž a vydal se k vojákům s napřaženou rukou. Ti mimovolně ucouvli a bedlivě muže pozorovali.
„Ach tak, chápu. Uprostřed noci, tajemný muž mezi mrtvými koni, kdo by se nevyděsil, že?“ pronesl a pousmál se. „A jaká jsou vaše ctěná jména? Smím-li se ptát.“
„Já jsem Fritz..“ začal jeden, ale druhý do něj ihned dloubnul.
„Co sakra blázníš?!“
„Velice se omlouvám jestli jsem vás zdržel mladí pánové. To víte, nemám mnoho příležitostí popovídat si … s někým živým,“ pokračoval neznámý konverzačním tónem, jako by si nevšímal udivených pohledů svých posluchačů. „Ale věřte mi, už vás nebudu déle zdržovat. Avšak, jako gesto dobré vůle – mohli byste se nebránit?“ Ještě než dokončil větu vrhl se naoba zmatené vojáky. Během jediného úderu srdce byl u nich. Jednoho prudce odhodil přímo proti nedalekému stromu a druhému se zakousl do krku. Voják vyjekl, ale dál se nebránil. Tělem mu prostupovalo příjemné uvolnění, a po dlouhé době, konečně i teplo.
„Kde k sakru vězí,“ rozčiloval se Berthold a pochodoval od Adama ke kapitánovi, a od kapitána k Adamovi. „Chytit dva vyděšené koně přece není práce na celou noc!“
„Určitě se jen ztratili, otče, jakmile vyjde slunce, zorientují se a během chvilky budouzpět.“ ujišťoval ho Adam a zívl.
„To bych jim radil.“ dodal Berthold a posadil se zpátky k ohni. Déšť konečně ustal a plameny si plápolaly daleko veseleji a s daleko větší intenzitou. Do rozbřesku zbývalo už jen několik hodin a většina mužů dávno spala. A jak Berthold zjistil, dokonce i hlídka. V jiných končinách by je Berthold nechal na pokoji, ale z tohoto místa ho mrazilo v zádech, a to že se dva jeho muži ztratili mu na klidu rozhodně nepřidalo. Stáhl si kolem sebe plášť ještě těsněji a posunul se blíž k plápolajícímu ohni. Doufám, že se jim nic nestalo, pomyslel si a konečně, poprvé po celém dni, zamhouřil oči.
Hugo de Chatileau se nonšalantně opíral o kmen stromu a pozoroval skupinku lidí krčících se kolem ohně. Znuděně potřásl hlavou a otočil se zpět k lesu. Za ním stáli dva podsadití mladíci a dvě překrásné dívky. Všichni čtyři s hladovými pohledy upřenými k družině kolem ohně.
„Všechno jasné?“ zeptal se ještě naposledy Hugo. Byl by rád, kdyby se tato malá noční akce nezvrtla jako ty poslední. Vymýtit celou císařskou delegaci rozhodně nebylo jeho úmyslem, ale i do toho nejdokonalejšího plánu se občas vloudí chybička. Byl tedy nadmíru potěšen, když všichni jeho druhové do jednoho přikývl na znamení souhlasu.
„To jsem velmi rád. Ale nesměl bych vás znát. Tak pro jistotu ještě jednou. S polovinou si dělejte co chcete, ale druhou nechte žít. Chci, aby se mě lidé opravdu báli, ale když jim o mně nebude mít kdo vyprávět, půjde to docela těžko. Takže, jediné přípustné zranění jsou nějaké ty škrábance, či zlomeniny. Rozhodně ne utržená hlava!“ dodal a významně se podíval na jednu z dívek, stojících vzadu. Ta se uculila a se zasněným pohledem vyvrátila hlavu.
„Tohle bude dlouhá noc.“ povzdechl si Hugo a otočil se zpět k mýtině.
Vojáci, kteří stáli na hlídce zívli a ze všech sil se snažili neusnout. Po namáhavé cestě se to ovšem zdálo jako nadlidský úkol. Smysly jim pomalu otupěly a jeden po druhém se propadali do tajemné říše snů. Až pozdě si uvědomili, že už dávno nejsou sami. Před nimi se teď tyčila impozantní postava muže v plášti s dlouhými tesáky. Než stihli cokoliv říci křuplo jim v krku a jejich bezvládná těla se sesula k zemi.
Když Adam viděl, jak nějaký muž bez jediného zaváhání zabil vojáky držící hlídku, vyjekl hrůzou. Ihned drbnul do otce a třesoucíma se rukama šátral po zemi, ve snaze najít meč. Berthold se probudil během mrknutí oka a snažil se zorientovat. Netrvalo dlouho a zaregistroval pětici zvláštních postav, kterak se prochází po táboře a masakrují jeho doprovod. Okamžitě se vztyčil a s taseným mečem se vrhl proti nim. Jakmile dorazil na úroveň jedné z dívek, na okamžik se zastavil. Její krása mu až vyrazila dech. Avšak rty potřísněné krví ho vrátily zpět do reality. To nebylo děvče. To nebyl ani člověk. Byla to upírka! Berthold se divoce rozmáchl a tnul mečem do země, kde ještě před chvíli dívka klečela. Rychle ho vyprostil a ohnal se po ní znovu. Dívka před jeho údery bez větší námahy uhýbala a chvíli to vypadalo, že se dobře baví. Berthold se znovu mocně rozpřáhl, ale tentokrát oblouk nedokončil. Dívka mu chytila ruce v záklonu a přiblížila svůj obličej až k jeho a smyslně se usmála. Ještě chvíli si ho zvědavě prohlížela, jakoby zvažovala co s ním má udělat. Když konečně vycenila tesáky, Berthold nemusel být učenec, aby zjistil, že se rozhodla pro pro ni nejpříjemnější možnost. Znovu se ji pokusil přetlačit, ale stejně tak by se mohl snažit přetlačit kamennou zeď. Výsledek by byl pravděpodobně stejný. Dívka se začala pomalu naklánět k jeho krku, když se mu podařilo přenést váhu na levou nohu, zatímco kolenem té druhé ji kopnul do břicha. Účinek byl sice mnohem slabší než očekával, ale postačilo to k tomu, aby se mu podařilo vymanit z jejího sevření. Během chvilky si od ní za pomoci meče opět udržoval odstup, ačkoliv si nebyl jistý na jak dlouho. Dívka byla očividně překvapená a rozlícená. Svým chabým pokusem o záchranu ji Berthold připravil o chutné sousto. Bedlivě ji pozoroval a téměř ani nevnímal zvuky boje kolem sebe. Na okamžik si dovolil rozhlédnout se a téměř okamžitě toho zalitoval. Všude kolem něj totiž ležely zbytky jeho poddaných a barvily zemi do ruda. Kousek napravo od něj bojovali dva vojáci s pohledným mladíkem, a i když měli početní převahu, Berthold měl nepříjemný pocit, že tento souboj nemohou vyhrát. Mladík před jejich údery bez problému uhýbal a občas do cestě jejich zbraní postavil svůj meč. Avšak spíš proto, aby ho využil, než že by ho vyloženě potřeboval. Kousek za soupeřící trojicí Berthold viděl jak druhá dívka, přinejmenším stejně krásná jako ta, která mu usilovala o život, vykryla úder dalšího z vojáků, zatímco mu volnou rukou vyškubla paži z ramenního kloubu. Muž s neskrývanou bolestí zařval, pustil svou zbraň a volnou rukou si rychle chytil krvácející místo, jako by to mohlo pomoci. S vytřeštěnýma očima pohlédl na svoji ruku, kterou dívka hodila před něj a pravděpodobně ani nezaregistroval, když mu další urostlý mladík jediným přesným úderem odsekl hlavu. Berthold se rychle otočil zpátky k dívce před ním a snažil se vyčistit si hlavu. Teď se nemohl ničím rozptylovat. Zrovna když se chystal zaútočit si ale kousek za dívkou všimnul vysokého, elegantně vyhlížejícího muže v dlouhém plášti, jak obchází kolem a se zaujetím pozoruje dění na mýtině. Tu tvář znal. Pečlivě na něj zaostřil. Je to on, pomyslel si. Než však stačil cokoliv udělat, dívka využila jeho nepozornosti a rychle k němu přiskočila. Meč mu obloukem vyrazila z ruky a ruce mu přitiskla k tělu. Znovu už jí neunikne. Zlehka mu jazykem přejela po naběhlé krční tepně a s úsměvem se zakousla.
Adam von Dietl konečně našel svůj meč a pevně ho sevřel v rukou. Chvíli sledoval dění kolem sebe se zbraní nataženou ledabyle před sebou. Viděl jak tajemní příchozí trhají vojáky na kusy, a jak ty dívky poskakují po vyhřezlých vnitřnostech a smějí se. Bál se tak jako ještě nikdy. I když věděl, že to otce zklame, jeho mysl mu velela jinak. Na nic nedbal, otočil se a rozběhl se pryč. Jeho zběsilý úprk zastavil kmen stromu, kterého si Adam předtím nevšiml. Prudce do něj narazil a v bezvědomí se sesul k zemi.
***