Byla ještě noc. Celé město bylo plné světel. Vystoupil jsem ze svého sportovního vznášedla, takové Ferary současnosti. Jednou jsem s ním i zkusil závodit, ale závod byl rozehnán Policií a to ne zrovna klidně. Takže byly tyto závody také moje poslední. Luxusní to vznášedlo opravdu bylo, však taky nebezpečí, které jsem podstupoval ve většině misí dost vynášelo. Cvakl jsem tlačítkem na klýči a vznášedlo se zamklo.
Pohlédl jsem na budovu před sebou. Z většiny prosklená, tu průhlednými, tam zase kouřovými skly. Spousta částí byla rozsvícená, ale našlo se i dost místností, kde zjevně ještě nikdo nebyl. Vešel jsem tedy a přitom jsem přemýšlel, jaké to asi bude bez augmentací. Na které jsem si zvykal už vlastně od narození. Augmentace totiž ne každý přijme tak snadno a zdaleka né u většiny lidí se dají využít na maximum. A ti, kteří mají tyto vlohy už nepotřebují ani sibylu, aby si spočítali, že armáda je nemine.
Prošel jsem chodbou k výtahu a stiskl tlačítko. Měl jsem štěstí, výtah byl dole. Vešel jsem tedy a stiskl 10. Skener mi okamžitě prozkoumal sítnici a vzápětí už jsem se vezl vzhůru. Výtah byl v dobrém stavu. Ne jako v některých činžácích, kde jsou tlačítka zalepené žvejkačkou a zdi počmárané podprůměrnými grafity. Když jsem pak přešel do čekárny, čekalo mě překvapení. Na jedné ze židlí seděl Jack Carter. Vypadal uvolněně. Pozdravil mě prostým „Nazdar.“
První věc, co mě napadla a co jsem vyhrkl byla: „Ale co tu ty děláš?“
„To ani nepozdravíš kamaráda?“ Usmál se Jack, ale pak už pokračoval ve smutném duchu. „No víš, na té misi jsem se něčeho nadýchal. Asi v nějaké zdemolované laborce. Práý nějaký virus. Nakažlivé to není.“ Odvětil rychle, když jsem znervozněl a chystal se říci právě tuto otázku.
Do místnosti vzápětí vstoupila pohledná doktorka, dlouhé nohy, rezavé vlasy, jaké se teď nosily, zelené oči. Většina výsledek genetiky. Velké plné rty samozřejmě nesměly chybět. Veškeré představy ale utnula slovy: „Tak co jste provedli, opili jste se a vyřvávali vojenská tajemství? Zabili jste kamaráda? Či se pokusili dezertovat?“
To mě ohromilo, o takových případech jsem nic nevěděl. Jacka to však nerozhodilo a jen suše řekl: „Ne, jen mi zachránil život.“ Pokrčil rameny.
A ze dveří se ozvalo: „A zkazil tím misi, která mohla ukončit válku.“ A vstoupil Smith Black.
Zamračil jsem se. Co tedy chce? A proč je tu Jack? To nebude náhoda. Že by druhá šance? Můj optimizmus byl ale jako obvykle brzy potrestán.
„Pošlu vás na archeologickou cestu mojí dcery Kitiary Black.“ V jeho tonu jsem zaslechl něco, co tam nepatřilo, že by to nebyla ideální rodinka? Pohlédl jsem na Jacka, vypadal nadšeně.
„Ee, co?“ Řekl jsem překvapeně.
Smith to hned doplnil. „Bude to dlouhá cesta a vy se postaráte o úspěch výpravy, tím napravíte, to co jste podělal. Expedice Futuro startuje za čtyři hodiny.“
Jack zachytil můj nechápavý pohled. „Ty jsi neslyšel o expedici Futuro? „Cesta přes celou galaxii. Prozkoumání ruin neznámé civilizace. Civilizace, která zjevně dříve osídlila mnoho míst galaxie, jejichž umístění známe díky jistému nálezu na Marsu.“
„Na cestu si budete moci vybrat jednoho člověka, kohokoliv. “ Přihodil Smith.
„Copak jste se všichni zbláznili?!“ Vyštěkl jsem. „Vydat se tam, do neznáma, pokud vím, ještě nikdo se z větší vzdálenosti nevrátil. Děkuji, já rád zůstanu na Zemi.“ Představa letu do neprozkoumaných oblastí s nějakými pošetilými archeology přímo odrazovala. To je šílenství. Jen těch děsivých historek, co už jsem si vyslechl od těch, kteří tam zavítali. A to měli štěstí, že se vrátili. A navíc a hlavně opustit vše, co znám, koho znám? Život, domov a i dívku?! Prostě vše.
„To jsem čekal.“ lhostejnost z těch slov čišela. „Na slovíčko.“ Řekl Smith a přešli jsme do operační místnosti. Té dominoval operační stůl a nad ním mechanická chobotnice. Na každém z desítek chapadel byl nějaký nástroj. Sexy lékařka za námi zabouchla dveře, přičemž zůstala venku.
„Jistě jsi slyšel nějaké pomluvy o mně, že? ŽE?!! Vyštěkl na mě.
„Ano.“ Odvětil jsem chladně.
„Oni to vždy nebyly jen pomluvy, na tu misi půjdeš nebo tě zničím! „
„Proč já?“ Nejraději bych mu vrazil. Ostatně jsem k tomu neměl v tu chvíli vůbec daleko.
Protože jsi nejlepší volba, jeden z nejlepších vojáků a tak lehce tě mohu zničit. Za nesplnění nejvyššího rozkazu, za to tě můžu rozcupovat u soudu. Nebo tě také můžu nechat zabít. Vtajných službách to zas tak neobvyklé není.“
„Ale proč? Proč mě posíláte na nějakou bezvýznamnou misi?“ Už jsem byl smířený, nemám na výběr. Jistá sebevražda nebo jen možná sebevražda? Už jsem uvěřil naprosto všemu, co se o něm povídalo. On by to udělal..
„Protože jí vede moje dcera a ty jí budeš chránit, jestli se vrátíte živí, už se ti nepovede nikdy zle. Jestli by se ji něco stalo, tak se nevracej!“ Zachytil jsem zase ten ton, který mi tam neseděl. Tohle nebude pravý důvod, tedy asi ne jediný.
Vrátili jsme se.
Jack hned nadšeně vyhrkl: „Tak co, koho bereš sebou?“
Já s totálně podkoplou náladou naštvaně odvětil. „Snad nechceš letět také?“
„Kamaráde, to, čím jsem se nakazil se zde vyléčit nedá a moc času mi nezbývá. Galaxie je ale šance.“
No jasně, topící se stébla chytá. Na odchodu jsem přes rameno prohodil. „Sbal si.“
….
Padla na mě depka. Musel jsem dát kopačky Amandě, to bylo velmi bolestivé, měl jsem ji fakt rád. Přicházel jsem pomalu k lodi, která stála na vrcholu střechy letištní budovy. Budova stála uprostřed města, všude kolem se tyčily mrakodrapy. Již svítalo slunce. Pohlédl jsem na loď. Vypadala, že víc už toho ani zažít nemůže, protože by se rozsypala na spoustu malých částí. Měla žraločí vzhled, až na tu pověstnou ploutev a až na dva motory připojené po bocích lodi jí k němu opravdu moc nechybělo. Šedavě modrá barva. Spousty škrábanců a i pár grafitů se na ní našlo. I když byly zdařilé, tak na zrovna téhle lodi mě neoslnily. Prostě loď vypadala už hodně zašle. Hlavně tři rýhy, které se táhly po straně trupu budily nedůvěru. Ale vzhled může být jen iluzí, která má pomoci vylepšit šance na úspěch. Vlastně mě napadlo, že takovýhle typ lodi jsem v životě neviděl, takže je to dost možná jen kamufláž zburu nové lodní třídy.
Pomalu jsem postupoval po přistávací ploše k lodi, v pravé ruce se zavazadlem. Moc jsem toho netáhnul. Co jsem si tam dal hlavně byl přehrávač na muziku s databází, kde byla většina muziky, která za rok vyšla. Pak svůj tablet, nějaké hadry a asi deset tabulek čokolády. Kdo ví, jestli v tom neznámu něco takového je. Pak do kapsy balíček karet s hrou Bang. Všechno důležité už bude přeci jenom na lodi. Nemusím se s ničím tahat.
Cestou mě napadaly myšlenky typu, otočím to, třeba jen blufoval. Či například, že bych se s ní ještě sešel, nahrál si rozhovor a udělal skandál v médiích. Ale zavrhl jsem je. Ne, nemám na výběr. Nedostal bych šanci provést nějakou šílenost.
Kráčel jsem tedy dál k můstku lodi, kde už netrpělivě čekali členové výpravy. Nejdříve jsem si je prohlédl Speciálním pohledem. Což je augmentace, která odhalí ty nepřátelské augmentace. Tím však výčet nekončí, dokáže také vypozorovat náladu, v ideálním případě i poznat lež. Ale proti těmhle vychytávkám se dá bránit jinými věcičkami. Zpozoroval jsem, že lacině vybaveni rozhodně nejsou. Ale ne každý člověk může být vybaven vším a to se týkalo ras čtyřnásob. Vlastně jen pár ras se dokáže vylepšovat. U mnohých prostě většina augmentací není kompatibilní. Lidé jsou jedni z těch, kteří to štěstí či smůlu mají. Na počátku vývoje těchto věciček se proti nim zvedl obrovský odpor. Demonstrace, sabotáže, zatýkání. A lidem se povedlo tyhle věci zavrhnout. Ovšem jen do doby, než se začali setkávat s mimozemskými civilizacemi. Lidé poznali, že jsou často nekonkurenceschopní, ale odmítly se vzdát a tak znovu přišli na řadu augmentace. A s nimi i násilné odvody dětí do armády. Proti čemuž se také zvedl odpor, což vyústilo v mnohé, ale kritizované odvody se nezměnili. Takže v jedenácti povinně do armády…
Jack už byl se skupinkou, vášnivě vyprávěl nějakou historku. Kitiaru jsem tam neviděl. Ale co mě překvapilo, byl výběr osádky. Nad skupinkou se tyčil Drago, tenhle měl zelené šupiny, což určitě něco znamenalo. Ale já se nikdy moc o Dragy nezajímal, nepřáteli jsme se stali teprve nedávno. Oproti tomu akcí proti pirátům jsem si užil až až. Později jsem se dozvěděl, že se jmenuje Sh’Aran.
Další byla Sith. Rasa velmi podivná. Co jsem věděl, rodí se díky matce, která je dobře skrytá a nebo bráněná. NV něčem, jako včelí úl. Vypadají děsivě a straší se jimi malé děti. Což jim na popularitě nepřidává. Mají děsivý vzhled. Obličej je žluté, trochu zčernalé barvy, jakoby popraskaný. Kolem bílých očí a úst má však kůži narudlou barvu. Nos nenápadný. Rezavé vlasy povětšinou na krátko ostříhané. V ústech mají tři řady zubů podobným jehlám. Ty zuby mají ještě ke všemu také zarudlé. To vypovídá dost o potravě. Na zádech mají ještě dvě křídla, která se podobají netopýřím. Tento děsivý zjev zakrývají černým pláštěm a kápí. Díky tomu je z jejich obličeje většinou viděli jen tmu a bílé škvíry. Každou chvíli ve zprávách je něco o brutálním útoku, za který mohl někdo z této rasy. Občas se najde nějaká lovkyně, která se neumí ovládat a probudí se v ní dravec. Pak je ovšem těžké je brát, jako mírumilovné. Přijmout ji na takovouhle výpravu mi přišlo zvláštní. I když pokud chcete lovce, nikoho lepšího neseženete. Později jsem zjistil jméno. Drema.
Čtvrtý měl šedou barvu kůže. Bílé oči a hnědé vlasy. Jinak vypadal jako člověk. Proč jsou si mnohé rasy tak podobné a proč tu jsou některé, které jsou zase strašně odlišné. Jako by jedna část pocházela ze stejného předka, a nebo nějakým genetickým codem byla upravena evoluce. A proto jsme si tak podobní. Naproti tomu rasy naprosto rozdílné se nejspíše vyvinuly sami. Na vysvětlení této zvláštnosti se usilovně pracovalo. A třeba to vysvětlíme právě my. Třeba, možná, nejspíše ne. Jmenoval se Melian.
Z lodi vyšla Kitiara. Okamžitě mě udeřila do očí její krása. Blond vlasy střední délky načesané k jedné stran. Občas se nějaký pramínek uvolnil a spadl do obličeje. Velké modré oči jí dodávaly nádech tajemna. Upjaté rty ukazovali, že to není žádná chudinka. Tomu efektu také napomáhala černá vojenská zbroj. Schopná absorbovat a nebo odrazit spousty útoků.
Už jsem skoro došel k můstku. Všichni už prošli do vnitř lodi. Jack mě stihnul ještě zamávat. Kitiara čekala opřená o otevřené dveře.
„Vy jste ten, koho mi poslal otec na špiclování?“ A řekla bez obalu, co si myslí.
„Nejsem tu dobrovolně a vašeho tatínka bych nejradši poslal do Sithské líhně.“
„Hm, pokud je to pravda, hned jste mi sympatičtější.“ Mrkla na mě.
„To mě od téhle cesty nezachrání.“ Řekl jsem a povzdechl si. A vyrazil do lodi.
…..
Pak už jsme se vzdalovali od Země. Úžasný a zároveň smutný pohled. Po pravé straně můstku se po obrazovkách mihl měsíc. Na odvrácené straně posetý mnoha světly. Svítilo tam pár měst. Ale měsíc byl využíván převážně armádou. Svítili tam tedy také doky. Pak střelnice, na které se střílelo z orbity. To vše se vzdalovalo. Začali jsme přecházet do hyper rychlosti. Kolem se vše zezelenalo. Všude poletovaly nějaké částice, které se s přibývající rychlostí protahovali a pomalu mizeli za námi. Měl jsem už teď pocit nostalgie, ale také jsem pociťoval naději. Co bude dál nikdo neví….