Hagen netrpělivě pozoroval oba cizince, jak i s pastevcem odcházejí pryč. Sotva si jich všimnul, měl z nich z obou špatný pocit. Muž co vešel jako první byl sice menší postavy, ale Hagen ani na okamžik nepochyboval, že kdyby na to došlo, byl by to vskutku nepříjemný protivník. Jeho domněnku potvrzovalo i potrhané vojenské oblečení a cestovní plášť potřísněný rudými fleky. Že by to snad mohla být barva Hagen okamžitě zavrhnul. Naproti tomu druhý muž, nebo spíš chlapec, který přispěchal hned za ním nepůsobil ani z poloviny tak nebezpečně. Spíš naopak. Drahé oblečení zahrnující hedvábnou košili a kožené kalhoty, o jejichž pohodlnosti měl Hagen své pochybnosti, napovídalo, že mladík pochází z urozené rodiny. Tento předpoklad si muž spojoval především s velkým zlatým prstenem na mladíkově levém malíčku, jenž bylo skutečně těžké přehlédnout. Hagen si podrážděně odplivnul do prázdného korbelu před sebou a jedním okem sledoval jak se k němu blíží dívka s novým pivem. Ještě než ho postavila před Hagena na stůl jí ho vytrhnul a nalil do sebe dobrou polovinu. Když ho postavil zpátky na stůl, zjistil, že se mladík dívá jeho směrem. Podvědomě se ošil. Neměl rád, když ho lidé pozorovali. Obzvlášť, když je neznal. Brzy mu však došlo, že se mladík ani v nejmenším nezajímá o něj, ale o to děvče. Muž se musel zasmát své paranoii, ale rychle ho to přešlo. Pokud ho nešálil sluch, mladíkův společník se dožadoval ubytování jménem rodu von Dietlů. To nebylo dobré. Hagen se chtěl nenápadně vytratit, ale když zpozoroval, jak rychle si nově příchozí poradili s místním rváčem, rozhodl se, že by mohl počkat než odejdou oni. Pohledem ještě chvíli hypnotizoval zavřené dveře a vyčkával. Nechtěl, aby si ho všimli, nebo aby si nedej bože mysleli, že je snad pronásleduje. Když konečně usoudil, že jim poskytl dostatek času, rychle se zvedl od oprýskaného stolu v rohu místnosti, propletl se kolem hloučku místních, kteří zrovna pomáhali svému stále ještě notně otřesenému kamarádovi na nohy, a vyběhl ven. Po cizincích už nebylo ani vidu ani slechu, ale Hagen přesně věděl kam šli. Pastevec měl dům na okraji vesnice, na opačné straně než kam měl namířeno on.
Adam stále ještě přemýšlel nad tím co se událo v krčmě. Vše se seběhlo tak rychle, že ani nestihl vyzvědět jméno dívky s pivem. Něco mu však říkalo, že se s ní neviděl naposledy. Snad. Když odsunul myšlenky na ni stranou, zjistil, že stojí před domem muže, jenž jim nabídl ubytování. Spíš než dům však stavení před Adamem připomínalo chlév. A to nejen vizáží, ale rovněž zápachem. K pohybu ho donutilo až zjištění, že téměř všichni jeho společníci jsou již uvnitř. Vnitřek domu působil přesně tak, jak Adam očekával. Jedna velká místnost s udusanou hlínou místo podlahy sloužila obyvatelům jako kuchyně, ložnice i koupelna zároveň. Uprostřed stál nahrubo stlučený dřevěný stůl a čtyři podobně zhotovené židle. Ve vzdálenějším rohu se vyjímala pečlivě ustlaná postel a vedle ní byl na zemi džbán s čistou vodou a velká mísa. Druhé, stejně zařízené lůžko bylo na protější straně. Muž, který je do svého domu přivedl, se zastavil uprostřed místnosti a rychle se rozhlédnul dokola.
„Moc se omlouvám, že vám nenabídnu větší komfort.“
„Není třeba, vyspíme se mezi zvířaty na seně, alespoň nám nebude zima.“ Odvětil přívětivě kapitán a pokynul svým mužům, aby odvedli koně do chléva, odstrojili je a vše připravili. Adam se za nimi ohlédnul. Když se za posledním zavřeli dveře neovládl se.
„Co to všechno mělo znamenat? Jak to, že tu znají moji rodinu? A proč nás nenávidí? A kdo jste k čertu vy?“ dodal nakonec Adam agresivněji, než si ve skutečnosti přál.
„Tohle je Patrik,“ odpověděl Alex a pohlédl na mladíka. „Je to můj dlouholetý přítel. Když jsem tu byl poprvé, zachránil mi život. Odpovědi na tvé další otázky jsou však poněkud složitější. Měli bychom se na to oba pořádně vyspat.“
„Já ale nechci jít spát,“ odsekl Adam a nervózně přešlápl. Nechtěl na kapitána křičet. Ne po tom všem co pro něj on a jeho muži udělali, ale už se nedokázal krotit. Jakoby se chtěl vykřičet ze smutku nad ztrátou otce.
„Chci vědět co se to sakra děje!“ Do hovoru se poprvé zapojil i Patrik.
„Je mi líto co se stalo, a především je mi líto, že jste ztratil otce.“ Adam na muže udiveně a zároveň zlostně pohlédnul. „Alex mi cestou sem všechno v rychlosti pověděl.“ vysvětlil rychle Patrik, jako by tušil, co se mladíkovi honí hlavou.
„Poslechněte jej však. Potřebujete nabrat síly. Vy všichni. To nejtěžší vás teprve čeká. A jak říkala moje babička, ráno moudřejší včera.“ Adam byl ještě zmatenější. Patrikova slova mu rezonovala v hlavě jako obrovský zvon. To nejtěžší vás teprve čeká. Skutečnost, že netušil o čem se mluví ho dováděla k šílenství. Těsně před tím, než to vyřknul nahlas se však ovládl a pokorně sklopil hlavu. Patrik k němu opatrně přistoupil a položil mu ruku na rameno tak, jako to dělával i jeho otec.
„Zítra se vám dostane odpovědí na vaše otázky, mladý pane, to vám slibuji.“
Hagen se prodíral potemnělým lesem a pomalu, ale jistě, stoupal do kopce. Zakládal si na znalosti okolí vesnice a byl si celkem jistý, že kdyby tomu tak nebylo, cesta na vrcholek kopce by mu zabrala mnoho času, kterého v současné době neměl nazbyt. Opatrně se vyhnul velkému dubu, lehce přeskočil vodou vymleté koryto a opět se rozeběhl, tak jak mu to terén a stáří dovolovalo. Když už byl téměř na okraji lesa, uslyšel jak se kousek před ním něco pohnulo. Prudce se zastavil a naslouchal. Křup! Pod něčí nohou praskla větvička, což bylo v tichu noci srovnatelné s pořádnou letní bouřkou.
„Co pro tebe můžeme udělat?“ ozval se zdánlivě odnikud líbezný hlas. „Snad jsi nezabloudil?“
„To jsem já, Hagen.“ odvětil potichu muž a částečně se uklidnil. Jednalo se jen o předsunutou hlídku. Věděl, že kdyby nechtěli být slyšeni, dokázali by se k němu přiblížit na dosah ruky, aniž by o nich tušil. Tón hlasu se mu však ani za mák nelíbil. Byl si docela jistý, že kdyby nebyl pod Pánovou ochranou, konce lesa by se dnes už nedočkal.
„Tak jdi.“ odsekl hlas a lesem se rozhostilo kupodivu nepříjemné ticho. Hagen ještě chvíli setrval na místě, načež vyrazil vstříc hvězdné obloze, která byla obzvláště jasná.
Sotva vyběhl z lesa, jeho zorné pole zaplnilo rozlehlé panství, jež se nad vesnicí tyčilo stejně impozantně jako hrad na skále. Z blízka však nezanechávalo nejlepší dojem. Dny jeho největší slávy byly ztraceny v nenávratnu, díky čemuž především v noci působilo skutečně děsivým dojmem. Oprýskané zdi se krom pobledlých barev mohli pochlubit nanejvýš dlouhými prasklinami, které jim propůjčovali nebezpečný vzhled. Na mnoha místech přitom svůj boj s časem již vzdaly úplně a částečně se sesuly. Nejinak na tom byla i okna, která, až na některé výjimky, nedisponovala okenními tabulemi, jež byly nejspíš nedobrovolně nahrazeny dřevěnými deskami. I na těch si však čas vybral svou krutou daň, takže občas nesloužily svému účelu a okna ve větru hlasitě rachotila. Sloupy kolem, kdysi jistě honosných, dnes však stěží stojících, dveří vypadaly pravděpodobně nejnebezpečněji. Hagen si byl jistý, že kdyby mohli vydávat zvuky, úpěly by pod tíhou, která na nich spočívala. Muž rychle zaplašil takovéto myšlenky a proběhl kolem nich. Jakmile vstoupil dovnitř, bylo to jako by se ocitl v jiném světě. Kolem něj plály stovky svíček, které ozařovaly vstupní halu teplým a příjemným světlem. Hagen nikdy nepochopil, jak to, že světlo není vidět z venku, ale plánoval se na to Pána zeptat. Ne však dnes. Tentokrát už spořádaně vykročil směrem k velkému zatočenému schodišti, a po něm pak až do prvního patra. Cestou si prohlížel obrazy visící na stěnách kolem, tak jako již tolikrát před tím. Temné barvy a bohatě zdobené rámy z černého dřeva ho nepřestávaly fascinovat. Na konci schodiště se vydal doprava, prošel kolem šesti prazvláštních bust jemu neznámých lidí, z jejich výrazu však usuzoval, že setkání s nimi nejspíš nikdy nebude jeho hlavní prioritou, až nakonec skončil před pootevřenými dvoukřídlými dveřmi. Zpoza nich se ozývalo tiché broukání, jež zničehonic přerušil mužský hlas.
„Jen pojď dál, příteli.“ Hagen opatrně otevřel dveře a proklouznul do pokoje. Ačkoliv věděl, že se v tomto stavení nacházejí i luxusnější, krása tohoto jednoho konkrétního ho nepřestávala udivovat. Bílá barva pokoje byla dozdobena jemnými zlatými linkami, které splývaly v obrazce, o jejichž významu Hagen nic nevěděl. Ze stropu vysel obrovský křišťálový lustr vrhající světlo do všech koutů místnosti. Napravo ode dveří byla ohromná postel s nebesy a hedvábnými záclonkami, táhnoucími se až k zemi. V jejích nohou stál malý mahagonový stolek nad nímž byl zrovna sehnutý muž. Stříbrné vlasy měl vzadu sepnuté černou sponou a rychle kmital brkem po papíru. Na druhé straně místnosti stálo rozměrné křeslo, na němž seděla nahá dívka, hrající na harfu. Její mladé a pevné tělo se lesklo a odráželo světlo, jenž na něj dopadalo. Tiše si pobroukávala hranou melodii a dalšího člověka v místnosti si nevšímala. Hagen si odkašlal a popošel dál do místnosti. Muž na něj ani v nejmenším nedbal a dál se věnoval svému dopisu. Hagen nervózně přenesl váhu z jedné nohy na druhou, ale neřekl nic. Když muž konečně dopsal, odložil brk, vstal a otočil se k Hagenovi.
„Tak, jak se ti líbí Olivie, můj příteli?“
„Je nádherná, Pane!“ odvětil rychle Hagen a toužebně na ni pohlédl. Dívka zvedla oči od strun a zadívala se Hagenovi do očí. Pak si jemně přejela jazykem po plných, skvostně rudých rtech a vyzývavě na něj mrkl.
„Mrzí mne, že ti nemohu dopřát toto rozptýlení, avšak jedna noc s ní by byla rovněž tou poslední,“ usmál se muž a podíval se na Hagena. „Jaké zprávy mi neseš?“
Hagen zatřepal hlavou, aby zapomněl na dívčin pohled a rychle se vrátil k tomu, kvůli čemu přišel. „Ve městě se objevili nějací cizinci.“
„Císařští?“
„Neměli barvy císařství. Ale prokazovali se jménem von Dietlů,“ vychrlil rychle Hagen. Muž se zahleděl Hagenovi přímo do očí.
„Jsi si tím jistý?“
„Ano, pane, stoprocentně. Porvali se kvůli tomu s místními,“ muž se usmál a popošel do středu pokoje.
„Neseš mi vynikající zprávy, drahý příteli. Skutečně vynikající.“ Hagen se usmál, potěšen svým počínáním, a znovu si odkašlal. „Ale jistě,“ rozpomenul se muž. „Jak bych mohl zapomenout na tvou odměnu.“ Zlehka strčil ruku do kapsy u vesty a vytáhnul zlatou minci. Hodil ji Hagenovi a zároveň mu pokynul, že může odejít. Hagen ze zvyku zkusil svými zuby pravost zlaťáku, načež se uklonil, otočil a odešel z pokoje pryč. Muž se postavil před velké prosklené dveře vedoucí z místnosti na terasu a zadíval se na měsíc. Tvář mu prosvětlil úsměv a pohled naznačoval, že se ztratil ve svých myšlenkách. Z přemýšlení ho vytrhlo až ticho, které se v pokoji rozhostilo.
„Proč už nehraješ?“ otázal se muž a otočil se k dívce.
„Nudím se, Hugo,“ odvětila dívčina a vstala z křesla. „Nechtěl bys mě zabavit?“ Zlehka se k němu přitiskla a ruce mu dala kolem krku. Chvíli se mu dívala zblízka do očí, jako by čekala jak zareaguje. Hugo se nehýbal. Olivie se k němu přimkla těsněji a nohy mu obtočila kolem pasu. Hugo jí sjel po zádech až na zadek a jemně jej stisknul. Dívka ho zlehka políbila na tvář a jazykem mu přejela až na rty.
„Ačkoliv mne to mrzí, na dnešní večer mám pro tebe jinou zábavu,“ usmál se Hugo de Chatileau a pustil dívčin zadek. Když Olivia zase stála na svých nohou, otočil se zpět k proskleným dveřím a otevřel je. Do pokoje vznikl studený vítr a rozvlnil nebesa nad postelí. Hugo vyšel na terasu a zadíval se dolů na potemnělou vesnici. „Obleč se, půjdeš pozdravit naše nové přátele.“
Adam se dlouho převaloval ze strany na stranu. Nemohl, a snad se i bál, usnout a sláma, která ho neustále píchala do zad mu v jeho snažení ani trochu nepomáhala. V hlavě si neustále přehrával události předešlé noci. Viděl tajemného muže jak zabijí ospalou hlídku, viděl čarokrásné dívky jak se ladně pohybují mezi zohavenými těly a viděl sebe jak od toho všeho utíká, nechávajíc tam otce napospas svému osudu. Při každé myšlence na něj si mladík vybavil jeho znetvořené tělo bez údů, které leží v tratolišti krve. Stále dokola ho zvedal ze země a pevně objímal, doufajíc, že se třeba vzbudí. Adam rychle zatřásl hlavou. Nechtěl na to myslet, nemohl na to myslet. Hluboko v srdci cítil, že otce zklamal. Dost možná, že kdyby neutekl, mohl ještě žít. Styděl se za sebe. Věděl, že zahanbil svou rodinu a nenáviděl se za to. Přál si vrátit čas a udělat všechno jinak. Přál si zemřít místo otce a zbavit se tak toho palčivého pocitu v hrudi. Ale nešlo to. Znovu se převalil. Ze všech sil se snažil myslet na doby, kdy byl ještě dítě a jeho největší starostí bylo s kým a na co si hrát. Když pak konečně zavřel oči, znovu byl tím malým klukem, který si dlouhé hodiny hrával s otcem u jezírka na jejich panství. Po tváři mu stekla slza.