Já vím, slyším tě Clanku, mělo to být kradší a né delší. Ale představa rozrhnout to na více blogů se mi moc nelíbí. Ale přeci jenom ti nějak vyjdu vstříc. Text je rozdělen na části a nikomu nebráním ho tedy i tak číst.
part 1.
Seděli jsme u kulatého stolu v malé jídelně na lodi. A já se své mimozemské kamarády snažil naučit Bang!
„Takže indiáni slouží k tomu…“
Přerušila mě Drema. „A kdo jsou to ti indiáni?“
„Takoví pomalovaní týpci, co pošleš do boje. A oni všechny připraví o karty nebo životy.“
Sh’Aran na to řekl. „Ti vypadají, jako žoldáci. Nemám rád, když se zesměšňují žoldáci.“
„Ale to nejsou žoldáci. Copak jste nikdy neviděli žádný Western?“ Tázavě jsem na ně pohlédl.
„Co?“ řekla Drema.
„Aha.“ Řekla Kitiara v záchvatu smíchu. „Na to, že jim to vysvětluješ půl hodiny toho moc nepochopili.“
Jack s úsměvem řekl. „Mám tu nějaké virtuální hry. Myslím, že v nich žádní indiáni nejsou. Takže by jsme je mohli zkusit.“
„Kdyby jsi mě radši pomohl.“ Vzdal jsem to. Kdybych tak vzal alespoň ten Vestern.
„Nechme toho do frelu.“ Odvětil Sh’Aran. Á, takže intergalaktické nadávky.
Melian už ale zbystřil u slova virtuálních her. Aha, takže karty už nemají šanci.
„Možná jindy.“ Ozvala se Kitiara. „Sh’Arane, blížíme se k té planetě, kde máme najít toho průvodce. Víš o ní něco?“
Odpovědí bylo. „Jen to, že je tam náš průvodce.“ A pokrčil rameny.
part 2.
Když jsme přistáli a vyšli z lodi. Čekalo nás nepříjemné překvapení. V dáli bylo vidět noční město. Město plné slumů a nedostavěných budov. Tedy vlastně ani pořádně vidět nebylo. Přes ten všechen smog. I ten hluk byl slyšet na kilometry daleko. První dojem pak úplně zabil strážný slovy: „Hm, z vás žádné výpalné stejně nevyrazím.“ A mávl rukou. To byl celý rozhovor s ochrankou. Kamufláž lodi zjevně funguje. Měli jsme ale štěstí, že byla noc. On by si jinak určitě všiml našeho neznámě vypadajícího vybavení. Proč nepopisuju přistávací plochu? Protože tam ani žádná nebyla. Jen jakž takž rovná plocha.
„Co je tohle za díru?“ vyhrkl Jack. A vyjádřil tím názor skoro všech.
„Jaká díra. Tohle je parádní místo. Jsi bábovka Jacku. “ Odpověděl Sh’Aran.
„Jsi bábovka Jacku.“ Řekla Kitiara a zatvářila se vážně.
„Jen si dělejte srandu.“ Dočkali se od něj.
Pak už jsme nastoupili do starého vznášedla. Ne všichni, jen Kitiara, Sh’Aran a Drema a já. K mé smůle jsem si musel sednout vedle Draga Sh’Arana.
Při nudné cestě jsem vytáhl balíček karet. Zamával jsem mu jím před obličejem. To se mohlo zdát, jako normální popíchnutí. Ve skutečnosti to ale bylo měření rychlosti reflexů. Stihnu uhnout? Mám vyšší úroveň. Čapne-li to. Je lepší on. Chňapnul tedy. Stihnul to lehce zachytit. Nic, co by se nedalo vyškubnout. Takže balíček zůstal u mě. Ale vítězství to nebylo. Překvapeně jsem na něj koukl. Takže druhá úroveň v používaní augmentací. Překvapeně jsme na sebe pohlédli. Každý zjevně čekal porážku druhého. Jestli jsi žoldák, tak sakra dobrý.
Přilétli jsme k baru v jedné zapadlé ulici. Přecpané smogem. Už zdálky byly slyšet basové tony. A jaké si kvílení. Nejspíše zdejší hudba. Před barem byl dokonce mrtvý nebo silně zdrogovaný a tedy mrtvý. Když jsme vešli, můj předpoklad o hudbě se potvrdil. Byl to ale neposlouchatelný randál. Tohle se nepodobalo snad ničemu, co jsem znal. Jo, možná Noise. Všude byly cítit drogy, které jsem nedokázal identifikovat. Nikdo si nás ani nevšiml. Jak by také mohli, když byli zkouření.
Sh’Aran nás ale vedl dál s poznámkou: „Já vím, je tu více vchodu, ale tenhle bude nenápadný.“ Zavedl nás po schodech do místnosti s barem. Tancovali zde svůdné mimozemské tanečnice. Ty se z neznámého důvodu líbily všem a to i mě. Ehm, nebyl jsem opilý. Zdejší bossové zde u stolů zjevně probírali zabíjení nepohodlných, obchody se zbraněmi a drogami. Hazard byl také všude. Prostě všechny špatnosti. Tahle planeta by si zasloužila návštěvu nějaké armády, která by tu udělala pořádek. Bože, chci od tud vypadnout, proč jsem nezůstal na lodi, jako Jack a Melian? Sh’Aran si k někomu přisedl a vyzval i nás, aby jsme to udělali i my.
Náš budoucí průvodce vypadal podivně. Pozdravil jsem ho slovy „nazdar ďáble.“ Skutečně tak vypadal. Černá pleť, rudé oři a i rohy měl. Dostalo se mi rýpnutí prstem od Kitiary a napomínajícího pohledu. Ale ďábel se zasmál.
„Á, ano, před asi dvě stě lety jsem znal pár takových. Kteří byli na Zemi. Prý tam stvořili spoustu pověr. „
Kitiara smutně poznamenala. „Které přetrvávají dodnes.“
Představili jsme se. Jmenoval se Rudai.
Dali jsme si pár skleniček alkoholu a plácli si na dohodu. Kitiara je zjevně dost bohatá archeoložka, když si může dovolit platit takové sumy.
part 3.
Po chvíli popíjení a hraní jsme vyšli jsme ven na ulici. Stálo tam pár vznášedel, které nevypadaly zrovna nejnověji. Byla tam také skoro tma. Zadní vrátka, nenápadný únik. Udělali jsme pár kroků. A výstřel! Kvůli tomu alkoholu jsem se nestihl dostatečně rychle vzpamatovat. Uviděl jsem jen Rudaie chytajícího se za rameno a obracejícího se na útěk. V tu nejvhodnější chvíli mě strhla Drema za vznášedlo do krytu. Těsně nad námi prolétla podle kouřové stopy další kulka. Zachránila mi život.
Kitiara vyštěkla na Dremu rozkaz. „Zastav to!“ A ta se okamžitě rozběhla v loveckém běsnění.
„Sakra, neřekla zabít, zastavit!“ Zvolal jsem za ní. A jéje. Musím jí zastavit, ona se neudrží a bude z toho tuna problémů. A navíc, proč on střílí po Rudaiovi? Rozběhl jsem se za ní. Rychle jsem vyšplhal po žebříku a rozběhl se po placatých střechách. Dvakrát jsem musel přelézt o stupeň výše a jednou seskočit. A pak se přede mnou ukázala celkem široká ulice. Na druhé straně, která byla o dvě úrovně níže, bylo nějaké lešení. Rozbušilo se mi srdce. Skočím to? Teoreticky by se to mělo dát, ale takhle jsem v životě neskákal. To Jack nejspíše jo, už je u armády sto let. Pro vysvětlení, průměrný věk je dnes tři sta let. To já ne, já jsem celkem nováček, teprve deset let. Tak jo, skočím to! Záleží na tom hodně. Popošel jsem trochu zpět a rozběhl jsem se co nejrychleji. Dlouhý skok a tvrdě jsem se zachytil o to lešení.
„Jéžiši né, hlavně ať to celé nespadne.“ Vyděsilo mě, když lešení vydalo sadu zvuků nesvědčících o ničem dobrém. Horší byl ale dopad. Chvilku po té, co jsem se vyškrábal nahoru mě zjevně odezněl šok a pravá ruka začala šíleně bolet. Taková ta hodně ostrá bolest. Zatnul jsem zuby a podíval jsem se na ruku. Byla celá zrudlá. Snad to tak špatně nevypadá, řekl jsem si a pokusil se zatnout v pěst. Bolest mi zkřivila výraz. Fajn, s touhle rukou teď nemůžu počítat. Rozběhl jsem se dál. Za nějakými bednami byl slyšet boj. Vytáhl jsem tedy levou Teaser. Přehoupl se přes nejnižší překážku a uviděl je. Nutno říci, že náš sniper, tedy sniperka měla namále. Rvaly se tam dost tvrdě. Nechtěl bych být poškrábaný od Sitha. Tedy za chvíli možná budu. Vrhl jsem se ramenem do bitky a podařilo se mi Dremu odstrčit. Ta se vzpřímila a vycenila na mě stovku jehlovitých zubu a vydala zvuk, že by se za něj ani Banshee nestyděla. Jestli tedy není právě ona předlohou. Při tom zařvání mi skutečně vynechalo srdce a polil mě strach. Čím dál lepší, takže ona dokáže vyvolávat strach. Hlavně se nenechat rozhodit. Já mám přeci teaser, no jasně. Namířil jsem a stiskl. Z teaseru vystřelily dvě šipky a okamžitě se mezi nimi a teaserem objevily modré blesky. Stach zmizel a Drema byla v bezvědomí. Snad se nebude za tu pecku zlobit. I když jsem si ji představil, jak jí pár dní všechno od té pecky bolí.
Teaser může bez přebití vystřelit třikrát. Zamířil jsem na zvedající se střelkyni. Byla stejná, jako ty v baru, akorát poškrábaná. Měla fialovomodrou kůži v temnějších odstínech, na hlavně temně černé vlasy a bělavé rohy, které se z čela táhli až někam do zadu ke krku společně s vlasy svázanými do culíku. Rasa nám velmi podobná, už druhá za krátkou dobu. Oblečená byla v šedých doktorských hardech. Tedy to, co z nich zbylo. Fantazie měla málo práce. Ale jen chvilku, šaty se sami scelily. Teď na nich vynikal symbol mezigalaktické zdravotnické organizace. Červený škrtanec. Vyjadřující že všechny problémy již ustanou, když se my objevíme.
Podívala se na mě svýma zářivě bílýma pronikavýma očima.
„Tak mluv, proč jsi po nás střílela?“
„Nestřílela jsem po vás.“ Řekla nešťastně.
„Vážně, jedna kulka mě jen těsně minula.“
„Když ty zbraně tak strašně kopou.“ A znovu ten nešťastný pohled.
„Fajn, tak proč jsi střílela po Rudaiovi?!!“
„Trpí nakažlivou nevyléčitelnou nemocí, musím ho zastavit! Ještě stále mám šanci. Ještě stále není nikdo nakažený.“
Pravda nebo lež? To jsem nebyl schopný rozeznat. Fajn, tak udělám bluf. Třeba se nachytá. „Kecy, kecy, chci pravý důvod!“ A jako potvrzení jsem zašermoval s teaserem. Hlavně se prosím nerozbreč. Střílet jsem neměl vůbec v úmyslu.
„Tak dobře, Rudai je blbý pirát. Kdysi přepadl loď mé rodiny, vyraboval ji a většinu posádky zabil. Protrpěla jsem mnohé a chci se mu pomstít.“ A to už jsem málem té první hystorce uvěřil. Každopádně mé obavy se potvrdily.
„Ke komu patří?“
„K Sabře.“ A jé, tihle patří k těm nejhorším. Ale proč by se Sabra snažila dostat do expedice svého agenta a odkud ho zná Sh’Aran? A nejsem tu právě kvůli tomu, abych výpravu neovládli piráti. Ta nechutná sebranka těch nejhorších vyvrhelů galaxie schopných všeho. O kterých se točí romantické velkofilmy? Slyšel jsem stoupání po žebříku, ohlédl jsem se, Kitiara a Sh’Aran. Teď jsem se musel rozhodnout. Rysknu to a nechám ji říci vše? Ale co když i Kitiara to peče s nimi. Sh’Aran je celkem pravděpodobný, ale to je předběžný závěr. Neměl bych se unáhlovat. Ne, musím jí to nechat říci.
„Řekni jim to, co jsi řekla mě. Tu pravdivou verzi!“
Když dopovídala, tak Kitiara vypadala překvapeně, jak jen to šlo. Sh’Aran se zachmuřil, ale z jeho tváře jsem nevyčetl nic.
Kit řekla: „Nechci žádné piráty na palubě, ale nutně potřebujeme průvodce, bez něj se moc daleko nedostaneme.“
„Když by jste mi pomohli s pomstou, tak vám tu průvodkyni budu dělat třeba zadarmo.“
Na to, že mě přetchvílí málem zabila je docela odvážná. No, odvážnému štěstí přeje. Kitiara zauvažovala. Ano, to by přece šlo. Ona také procestovala půl galaxie na svých záchranných misích. Medic a průvodce v jednom by se hodil.
„Jaké máme záruky, že nepatříš třeba k zabijákům?“ Zeptala se Kit.
„Nemůžete, máte jen mé slovo.“
„Které zde znamená tak málo.“ Prohodil jsem.
Zajímavé, od vás jsem nečekala také nic čestného. Nanejvýš ránu do hlavy po té, co vám něco řeknu.“ Mrkla na mě.
„Tak dobrá, zkusíme to. Jsme zoufalí. Sh’Arane, domluv další schůzku.“
„Děláte si ze mě prdel!? Vy po mě chcete, abych ho zradil. Abych mu dojednal smrt.“ Vyštěkl.
Kitiara výhružně vztyčila ukazováček. „On zradil, to on nám zamlčel, že pracuje s piráty. A o tobě mám minimálně pochyby! Takže ti radím spolupracovat. Zapomeňte na nějaké narušování výpravy. Od teď vede bojové akce Johnny.“ To povýšení mě ani nepřekvapilo. Přemýšlel jsem hlavně nad Sh’Aranem. Je teď hrozba, časovaná bomba, která může vybuchnout v tu nejhorší chvíli? Nebo je nevinný?
„Dobrá, domluvím to.“ Neštěstí z něj bylo přímo cítit.
„Mimochodem, jmenuji se Dima.“ Prohodila jako by nic naše nová průvodkyně.
part 4.
Cestou si Kitiara hrála s mobilem. A všichni jsme šli mlčky. Snad kromě telefonátu Sh’Arana. Měli jsme se dostavit do středu města. Na nějaké tržiště. Čekal jsem náměstí s kupou stánků kdejakých kramářů. Což byl miln odhad, tržiště bylo v desetipatrové konstrukci. Ale chyběly tomu zdi. Už zdálky bylo vidět, že e v každém patře hodně rušno. Nějakou dobu jsme se tedy museli prodírat davy rozličných mimozemšťanů prodávajíc snad vše, na co si vzpomenete. Byli tu prodavači zbraní, ale třeba i roztodivných hygienických potřeb. Vzduch byl cítit voňavkami z černého trhu a zkaženým jídlem. Vystoupali jsme už desáté schody, až jsme konečně vyšli na určené místo. Vrchol budovy, vrchol města.
První, co jsem pocítil při vystoupení vzhůru byl prudký vítr a zápach cigarety. Podíval jsem se směrem, od kud šel ten pach. A co jsem neviděl. Člověk, s náplastí na nose, asi po nějaké rvačce. Krátké černé vlasy. Snědé kůže. Kouřící cigaretu. Kde se tu proboha vzal člověk? Odhodil cigaretu. A zpoza beden, co stáli zaní přikráčelo několik vojáků v bojových kombinézách a s nimi i Rudai. Ten se šklebil. A vysmál se nám.
„To jste si mysleli, že mě nachytáte podruhé? To jste se šeredně mýlili a teď si užijete pekelná muka, Hahaaa.“
Kitiara mi krádce ukázala zprávu, co odeslala a ta stačila k tomu, abych se nestresoval. Nepřátelé sice zamířili, ale ona jen nevzrušeně řekla. „Skloňte zbraně.“ Rudai se rozesmál ještě více, ale ten neznámý člověk strnul. Když Rudai uviděl, že se nikdo nesměje. Strnul a zaposlouchal se. Ano, byly slyšet motory dálkově naváděných letounů a raketoplánu.
„Říkal jsi, že mají jen starou rozbitou loď ty tupče.“ Vyštěkl na Rudaie jeho pravděpodobný velitel.
„Ja ja ja já nevím.“ Zakoktal se. Vida a prý Satan, tohle? Na tváři se mi objevil úsměv. Už byly tu, dvě zmenšené dálkově pilotované verze slavného Su-67, druhou verzí Su-47. To nejlepší, co v této oblasti může Země nabídnout. Jejich lasery byly všechny zaměřeny na naše nepřátele. A ve větší výšce už kroužil raketoplán, jako by zmenšená verze naší lodi.
„Možná nestihneme zabít vás všechny, ale jednu z vás určitě.“ A pohlédl zle na Dimu. Ano, ona nebyla vybavená štítem. Ta by padla první. A to jsme nemohli ryskovat.
Dima na to odpověděla. „Nechte mi Rudaie a můžete jít.“
„Takhle provokovat Sabru, to se vám nevyplatí.“ Řekl tvrdě.
Kitiara se nedala. „V průšvihu jsme byly už, když jsme vám padli do oka.“
„Fajn, vezmě te si toho ubožáka.“ Bez mrknutí oka ho obětoval. Dima přistoupila k Rudaiovi. Vytáhla z poudra kovovou tyč , jako když rytíři vytahují meč. Stiskla tlačítko a kolem tyče se začala žlutě probleskovat a zářit elektřina. Sekla jednou a Rudai se skácel přeseknutý na půlku. Ležel pak jen v kaluži krve. Pak se vše odehrálo podle dohody a my jsme odlétli raketoplánem. Bylo mi jasné, že se ještě setkáme…