Když se Adrien konečně dostal ven, vnitřní nádvoří hlavní budovy městské stráže se topilo v ostrých paprscích zapadajícího slunce. Adrien si rukou zaclonil oči a svižným krokem zamířil k doširoka otevřené hlavní bráně. Nikde nebylo vidět živou duši, a ačkoliv na tom za současných podmínek nebylo pranic zvláštního, Adrien se cítil nesvůj. Byl zvyklý procházet tudy kolem trénujících vojáků, poslušně mu salutujících, když se dostatečně přiblížil, a řehtajících koní, odevzdaně čekajících až budou zavedeni do stájí a vyhřebelcováni. I když si to nechtěl přiznat, vylidněné, ztichlé nádvoří mu nahánělo husí kůži. Působilo jako předzvěst nepříliš růžové budoucnosti. Ačkoliv se snažil zachovat si chladnou hlavu, oproštěnou od podobných myšlenek, tichounký hlásek, kdesi uvnitř jeho hlavy mu odmítal dát pokoj. Adrien se bál. Ostatně, byl by hlupák, kdyby tomu tak nebylo. Nechtěl si to však přiznat. Jakoby se obával, že když tak učiní, všichni ostatní to na něm ihned poznají. A to nemínil připustit. Zprudka zatřásl hlavou ze strany na stranu ve snaze zapudit podobné myšlenky, a prošel branou ven. I když tu žil již hezkých pár let, pohled dolů na město ho vždy uchvátil. Eisfeld byl zbudován coby výplň skalnaté soutěsky, což mu zajišťovalo relativní nedobytnost. Uvážíme-li navíc, že se jedná o první město císařství, jež musí případní dobyvatelé pokořit na cestě z jihu, jedná se jistě o nezanedbatelnou výhodu. Co však bylo mnohem zajímavější než rozdělení města architekty do tří úrovní, každé chráněné vlastními hradbami, byl fakt, že se stavařům podařilo Eisfeld vystavět na umělém kopci, jenž v pozdějších fázích obléhání, kdy útočníci prolomili první, nebo i druhé hradby, obráncům poskytoval strategickou výhodu. Nejvýš se přitom nacházel císařský palác, v němž však po dobu císařovi nepřítomnosti přebýval správce města, a z nějž generálové řídili veškeré obranné akce. Těsně pod ním, leč stále ještě jako součást třetí úrovně, se nacházela hlavní budova městské stráže, která, k Adrienovu rozhořčení, mnohdy sloužila spíš coby soukromá armáda správce, než organizace zajišťující pořádek a bezpečí. Avšak vždy tomu tak nebylo. Když se Adrien nechal naverbovat, zastával pozici správce císařského města Harold z Jižních mokřin, který v době císařovi absence vládl sice pevnou, ale spravedlivou rukou. Při jedné z jeho cest na císařský dvůr byl ale přepaden a zabit, a na jeho místo nastoupil jeho syn. Tomu šlo narozdíl od otce čistě o vlastní zájmy, mezi nimiž figurovala především snaha povýšit do šlechtického stavu a opustit tenhle zapadákov, jak často a s oblibou říkal, čemuž se logicky podřídil i způsob spravování Eisfeldu. A ačkoliv to nejen poddaným nevyhovovalo, představoval zde nejvyšší autoritu. Adrienův respekt však tento „kariérista“ definitivně ztratil, když k Eisfeldu přitáhl předvoj nepřátelské armády, jež se nyní rozprostírala před prvními hradbami města jako hnusná jizva na jinak pohledné tváři.
„Pane, je nutné okamžitě začít s evakuací civilistů skrze soutěsku dál na sever,“ vyhrkl Adrien hned, jakmile Hugo dorazil na válečnou poradu. Správce si ho s neskrývaným opovržením prohlédl a usadil se do připraveného křesla. Ještě chvíli Adriena s nelibostí pozoroval, načež se otočil k po jeho pravici stojícímu generálovi a klidným hlasem se zeptal.
„Generále, jaká je situace?“
Generál se nervózně ošil a lehce roztřeseným hlasem odvětil: „Nevypadá to dobře, pane.“
Adrien měl generála rád. Byl to sympatický postarší muž, jenž byl, pokud jste mu zajistili dostatek kořeněného vína, vynikajícím společníkem za dlouhých zimních večerů. Jak ho ale někdo mohl dosadit na post hlavního velitele obranných sil císařského města Adrien nechápal. I když o jeho statečnosti nebylo pochyb, s vedením boje neměl žádné zkušenosti a než se řídit jeho radami, bylo by možná lepší otevřít brány města a čekat na milosrdnou smrt.
„Nepřátelské vojsko čítá podle posledních odhadů přibližně dvacet tisíc mužů, kteří, jak jsem vyslechl od zvědů, začínají pracovat na několika desítkách obléhacích strojů.“
„Dvacet tisíc?!“ vydechl překvapeně Hugo a samolibý úsměv mu viditelně povadl. „Co tedy navrhujete?“
Generálovi na čele vyrazily první kapky potu. Očima těkal po všech přítomných a snažil se vymyslet, co správci města odpovědět. Když pochopil, že mu s tím nikdo nepomůže, hlasitě polkl a promluvil: „Myslím, že bychom měli všechny přítomné vojáky rozmístit do první úrovně a rozestavět je na hradbu. Rovněž bychom měli připravit obranná zařízení a také bych vyzbrojil všechny bojeschopné obyvatele, jimž by byla svěřena obrana druhé úrovně.“
Hugo přikývl. „Souhlasím. Vydejte potřebné rozkazy.“
„To snad nemyslíte vážně?!“ rozkřikl se Adrien, když generál vykročil splnit správcovi příkazy. „Tohle nemůže vyjít. I s ženami a dětmi je nás tu stěží deset tisíc, přičemž vojáci nepředstavují ani třetinu. K čemu si myslíte, že nám rolníci a řemeslníci budou? Vždyť je tam zmasakrují! Musíme se od počátku stáhnout do druhé úrovně ke katapultům. Jakmile se k nám nepřítel dostane, ustoupíme znovu. Třetí úroveň pak budeme bránit co možná nejdéle, aby se skrze soutěsku bezpečně dostali všichni civilisti. Jakmile se tak stane, pokusíme se uprchnout i my.“
Někteří okolostojící souhlasně zamručeli. Nahlas ovšem neřekli nic. Hugo Adrienovi věnoval nenávistný pohled a prudce vstal ze svého křesla. Pomalu obešel ručně vyřezávaný kulatý stůl z mahagonového dřeva, až mu stanul tváří v tvář.
„Tenhle poraženecký přístup se možná praktikoval za vlády mého otce, ale rozhodně ne za mojí. Císař mi tohle město s důvěrou svěřil a já ho nehodlám zbaběle opustit jen proto, že se bojíš, chlapče.“
Adrien cítil jak se v něm začíná všechno kroutit, a jak mu krev hlasitě tepe ve spáncích. Obličej se mu začal barvit do ruda, ale bylo mu to jedno. Téhle změny si však všiml i Hugo, jenž mu věnoval blahosklonný úsměv. To už bylo na Adriena moc, cítil jako by se veškerý jeho strach a všechny jeho frustrace probojovaly na povrch a než se stačil zarazit, zjistil, že z plných plic řve správci do obličeje.
„Pokud se nerozhodnete pro okamžitou evakuaci, nebudete už mít čemu vládnout! Tohle je v současné chvíli jediné řešení! Potřebujeme nutně vojenské posily! Ať už se vám to líbí, nebo ne, s civilisty Eisfeld nikdy neubráníme!“
Hugo zůstal stát jako opařený a vyděšeně Adriana sledoval. Během několika úderů srdce se však vzpamatoval a rysy v obličeji mu ztvrdly. Z očí se mu vytratil veškerý lesk a v koutcích úst se mu začínala tvořit pěna.
„Pozor na jazyk, kapitáne! Ať se to VÁM líbí, nebo ne, mluvíte se správcem císařského města a podle toho se taky budete chovat. Máte štěstí, že mám v současné době důležitější věci na práci, jinak bych vás nechal zmrskat. Jednou pro vždy si ale zapamatujte, že já jsem ten, kdo tu rozhoduje. A ne nějaký ošuntělý mladíček z vidlákova!“ Hugo Adrienovi věnoval další nenávistný pohled a pak se otočil zpět na generála. „Na co čekáte?! Rozkazy už máte!“ S těmi slovy vyrazil ke dveřím a za chvíli byl pryč.
Ještě nyní, když si na to Adrien vzpomněl, vařila se v něm krev. Sobeckost a krátkozrakost správce ho ochromovala. A fakt, že byl bez mrknutí oka schopen zpochybnit strategický um svého otce, byl poslední kapkou. Kéž by tu tak byl Harold, pomyslel si Adrien. Ihned si ale v duchu vynadal. Teď není čas na nostalgii, čeká nás spousta práce. Kvapně vyrazil dolů z kopce, prošel bytelnou branou v hradbě třetí úrovně, dál kolem desítek menších i větších obchůdků rozesetých po celé druhé úrovni, přes tržiště a bránu, a zastavil se až na okraji nejníže položené části města. Po pravé ruce měl řadu skromných domů nejchudších obyvatel, za nimiž se do výšky několika dospělých mužů tyčila široká vnější hradba. Adrien vyrazil k hlavní bráně, jež se nacházela přibližně uprostřed první úrovně a cestou míjel ošuntělé dílny řemeslníků a drobná zvířata rolníků, která se tu volně toulala i přesto, že se je Adrienovi muži snažili sehnat na jedno místo již několikrát. Lidé tu však žádní nebyli. Adrienovi se totiž podařilo přesvědčit generála, aby je alespoň přesunul do druhé úrovně k obchodníkům, klenotníkům a ostatním příslušníkům vyšší vrstvy, kteří proti tomu však, i v období války, k Adrienovu překvapení ostře protestovali. Adrien zahnul do jedné z bočních uliček ve snaze zkrátit si o něco cestu, když v tom kdesi před sebou uslyšel sténání. Ruka mu mimovolně sjela k jílci meče a Adrien nastražil uši. Po chvíli se to ozvalo znovu. Pomalými krůčky se vydal k místu odkud zvuky vycházely a zuřivě přemýšlel, co to může být. Když došel na konec domu, opatrně za něj nakoukl a téměř okamžitě se uklidnil. Když nikdo jiný, alespoň děvky na současné situaci vydělají, usmál se v duchu, zatímco se díval na záda jednoho ze svých mužů, pod jehož rytmickým pohyby se vzdouvalo dobře stavěné tělo mladé prostitutky. Mohlo ho to napadnout. Vojsko před hradbami nezavdávalo důvod k příliš optimistickým vyhlídkám, a tak se vojáci i civilisti snažili získat od života na poslední chvíli co nejvíc. Adrien spustil ruku z jílce meče, potichu přeběhl k druhému domu a pokračoval v cestě. Brzo budeme nejspíš stejně všichni mrtví, pomyslel si, tak ať si ještě naposledy užije.
* * *