V roce 2017 unikly z USA, konkrétně ze státu Idaho, dva smrtící viry. V okolí vojenské laboratoře začali záhadně umírat lidé. A dokonce se přetvořovat fauna a flora. Takže ti co přežili zažívali peklo. Krátce poté se moje rodina přestěhovala do Moskvy. (Známosti) Viry se velmi brzo rozšířili po celém světě. Vypukly krvavé nepokoje, které znamenali těžké střety ve velkých městech. Po roce vědci zjistili, že vir nenapadá lidi s určitým genem, pro naprostou většinu lidí bylo však již pozdě. V roce 2019 přepadl gang mou rodinu. Zabil rodiče, unesl sestru, vymlátil dům. Od té doby žiji pro pomstu…. Mé původní jméno bylo John Carter. Moje současné jméno je Ilja.
„Vážně to chceš udělat?“ Zeptal se ještě jednou Ivan. Syn mé adoptivní rodiny.
„A co jako?“
„No, sebevražedně zaútočit na sídlo gangu Sabra. Nechceš radši zůstat s námi?“
„Už jsem ti vysvětloval, proč to dělám. Nesnáší ty gangy, ty vrahy a drogové dealery. Tak to nemá být. Anarchie je strašná věc.“
„A tak se necháš zabít?“
„Nenechám se zabít sakra, mám plán, jak uniknout! Navíc jsem se na to připravoval dost dlouho.“ Už mi fakt začíná lézt na nervy.
„Stejně nic nezměníš.“
„Jo, asi ne.“ Už jsem se nemínil hádat. Přehodil jsem si bágl přes rameno a vyrazil po ulici směr sídliště. Byla to celkem úzká historická ulice. Již ale dost rozbitá a spousty vysprejovaných nápisů po zdech nevalné kvality na dojmu moc nedodávali. Po stranách bylo spoustu krámků se vším možným. V téhle době fungoval hlavně výměnný obchod. Vše se totiž zhroutilo, skoro úplně vše.. Hlavním platidlem byla munice, zbraně, potraviny. Šel jsem dál. Rušná ulice. Není divu, ti co přežili katastrofu se všichni přestěhovali do bezpečných částí města a zbytek nechali napospas mutantním stvořením. Ti, co se odvážili do těchto prostředí byli většinou odměněni dobrým ziskem. Ale ne vždy se vrátili. V jednom krámku jsem uviděl velkého kocoura, jestli se mu tak dalo ještě říkat. Mutagen zjevně vytvořil nová myslící stvoření. Velké shrbené robustní tělo napovídalo, že ještě nedávno chodili po čtyřech. O jejich pronikavých očích se vyprávělo, že dokážou odhalit každou lež. Což ale není pravda, mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Šedý dlouhý kožich, přes něj neprůstřelnou vestu sešitou z několika lidských. Z hlavy jim do zádu rostly dva rohy. Hm, rychle se aklimatizovali. Nebylo jich mnoho a pro svou sílu byli dost cenění u jakýchkoliv militárních jednotek. To on mi prodal zbraň. Mávl jsem mu na pozdrav. Pokynul hlavou a věnoval se kupci. Když jsem se prodral davem, město jako by prořídlo. Zato ozbrojenců přibylo. Snažil jsem se chovat nenápadně. Nasadil jsem si sluneční brýle. A porozepnul černou mikinu. Snažil jsem se vypadat, jako ten největší gangster. Kvůli tomu jsem se dokonce nechal ostříhat.
Došel jsem ke dvěma nevzhledným panelákům přilepeným na sobě. Tak fajn. Pomyslel jsem si a zhluboka se nedechl. Začala padat noc, už bylo šero. Takže to nějak proplížím. Zamířil jsem k paneláku, který byl sídlem Sabry. Opatrně, pomalu schovávajíc se za každým předmětem jsem se proplížil kolem dvoučlenné hlídky zabrané do nějakého rozhovoru o bitce. A pak vklouzl přízemním okýnkem do nějaké vyprázdněné místnosti. Zase hlasy. Chvíli jsem je poslouchal. Po chvíli je přestalo bavit hlídkovat.
„K čemu to je tady hlídat prázdný panelák?“
„Nevím, taky mi to přijde jako pitomost.“
„Nepůjdem radši na tu párty. Igor prý sehnal nějakou vodku.“
„Vodku, tu jsem neměl už hodně dlouho. A ty sračky, co destilují teď se nedají pít.“ Ožil druhý hlas. „Jdeme, co se může stát?“
Právě včas, už jsem začal přemýšlet, jak to obejít. Když odkráčeli. Vystoupal jsem po schodech a našel dveře do bytu až úplně nahoře. Ty byly už před dlouhou dobou vyražené. Ve vnitř mě čekal jen vypálený a vyrabovaný byt. To jsem čekal, takhle vypadá dnes skoro každý. Přišel jsem ke zdi, přitiskl ucho a zaposlouchal jsem se. Ozývaly se všechny možné nadávky. A pak se ozvalo: „Ale kápo. “ A bylo mi to jasné. Položil jsem výbušninu na zbytek jakési poličky a pak se šel schovat za roh.
Vzal jsem svoje AKS-74u do rukou. Pomalu jsem do ní vložil zásobník. Cvak. Natáhl zbraň. A druhou rukou vytáhl telefon a zadal číslo. Vytáčí se….. Srdce mě bušilo ještě víc, adrenalin to byl mnohem větší, něž když jsem trénoval lezení po staré opuštěné stěně a přetrhlo se mi lano. Exploze! Z rány mi pištělo v uších a z poza rohu se vyvalil obrovský mrak šedého kouře. Rychle jsem vykoukl a při tom se zakuckal kouřem. K čertu, musím to přeci nějak ustát! Ve chvilce jsem se dal jakš takž dohromady. Jestli můj cíl nezabila exploze, tak střelná zbraň jistě. Ale přes kouř nebylo nic vidět. S napětím jsem očekával. Naštěstí po chvilce jsem již rozeznal šedé siluety. A to byl lehký cíl. Zapřel jsem si zbraň pažbou o rameno a začal střílet. Padlo jich asi pět. Ale jeden se stihnul vzpamatovat a začal po mě střílet. Vzápětí mojí levou nohou projela ostrá bolest. A hned další okamžik jsem v ní nic necítil. To mi přišlo divné, ale nehodlal jsem to zkoumat. Teda alespoň ne teď. Vyběhl jsem na opačnou stranu s lehkým pokulháváním. Rychle přes obývák a předsíň na chodbu. Z dola se už ozýval nesrozumitelný křik. Zvolil jsem tedy opačnou cestu. Vzhůru. To byl cíl, rychle to slanit a uprchnout. Za běhu jsem přebyl a natáhl. Když už jsem byl u dveří vedoucích na střechu. Odjistil jsem, zamířil na klíčový zámek a stisk spoušť. Cvak. A znovu. Cvak. Začal jsem zuřivě tahat za odjišťovací páčku. A znovu jen cvak. Zbraň se zasekla… teď! Zmocňovalo se mě zoufalství. Tak jo, vyrazím ty dveře. Krátký rozeběh a řach. A znovu, řach, řach, řach. Ještě kousek, zámek už leze. Musím! Snažil jsem se nevnímat tu bolest v ramenu a teď už se přidávající nohu. Hlasy! Sakra! Teď už byly moc blízko, je konec. Sesunul jsem se na zem. Z poza rohu uličky vykoukl ozbrojenec. Zamířil jsem naposledy bez víry v úspěch. A zase jen cvak. Nepřítel si okamžitě všiml zaseklé zbraně a vrhl se na mě. Pěstmi, kopanci. A pak se přidal další. Ztráta vědomí následovala dost rychle.
Probral jsem se v temné místnosti pod přílivem vody. Byl jsem připoutaný k židli a vpravo přede mnou byl malý stolek s nějakým alkoholem. Předemnou stáli dva ozbrojenci s kuklami a nejspíš jejich velitel. Ten měl na hlavě zelený šátek na levé straně stažený přes nejspíš slepé oko. Samolibý úsměv a v očích nenávist.
„I přes to, že jsi mi právě pomohl k získání velení…“ odmlčel se. „Tak jistě chápeš, že jsi cenný zdroj informací.“ Neklidně přešlapoval a pak se otočil zády. „Mluv!“
„Řeknu vám jen tolik, že jsem to udělal s pomsty.“ A zmlkl jsem. Vycítil jsem šanci, má mě za někoho, kým nejsem. Takhle můžu přežít.
„Budeš mluvit! Jestli né teď, tak jindy. Věř mi, že z kohokoliv zde dostanou cokoliv.“ Znovu se otočil. A tvrdě mě chytl za bradu a podíval se mi do očí. „A pak se rozluč se vším, co jsi měl kdy rád.“ Vzteku bylo tolik, že by klidně mohl vytvořit elektrický výboj.
„A proto vám nic neřeknu.“ A vyflusl jsem mu do tváře směs slin a krve. To jsem zjevně neměl dělat. To byla poslední kapka. Vzal pochybnou flašku alkoholu a přerazil ji o mou hlavu. Ztráta vědomí tu byla zas.
Když jsem se probral , byla všude kolem mě tma, jen tma. Šíleně mě bolela hlava. Na pravé tváři mě navíc ještě krutě pálil nekvalitní destilát smíšený s ránou po úderu flaškou a škrábanci. Čas utíkal nevím, jestli pomalu nebo rychle. Ztratil jsem pojem. Snad hodiny, snad dny. Přemýšlel jsem, Ivan měl pravdu. Nic jsem nezměnil, Sabra se nezhroutila. Dost možná jí teď velí mnohem horší člověk. Byl jsem tak naivní. Přestal jsem mít i ten zbytek naděje, co mi zbyl.
A pak jsem zaslechl pokřiky. Snad i výstřel. Už jsem stěží vnímal. Ten pokus identifikovat to byl neskutečně vyčerpávající. A pak se rozevřeli dveře a v nich dvě světla. Že by bylo nebe skutečné? Ne, nic takového není. Ze světel se stali dva lidé. Naděje vstala z mrtvých. Jeden, tedy ona ke mně přiběhla a vpíchla mi něco, po čem jsem opět upadl do bezvědomí…
