Tak další díl je tu. Á, koukám, že jsem se nějak moc rozepsal, snad vás to neodradí. Každý komentář potěší 🙂 Jinak, první část je tu: http://stixxy.zing.cz/clanek/1446/inferno-2027
Probuzení přišlo rychle. Nejspíš mě, to co mi píchla, spíše zachránilo, než omráčilo. Byl jsem v nějakém teréním automobilu bez střechy. Na demnou se skláněla zrzka, modré oči, plné rty, super míry. Nutno říci, že byla velmi pěkná. Ale také mi byla od někud povědomá. Pokusil jsem se zapřemýšlet. A po chvilce mi to opravdu došlo, slavná zpěvačka, která ještě před katastrofou stihla udělat díru do světa hudby. Až mě překvapilo, jak rychle se mi to vybavilo. To asi ta látka, co mi píchli. Tahle věc musela být vykoupena krvý. Tázavě se na mě podívala. Auto se začalo rozjíždět.
Pak řekla. „Já jsem Světlana. Tohle je Anton.“ A ukázala prstem na spolujezdce. Měl strniště a na krátko ostříhané hnědé vlasy. Zdálo se mi také, že jsem ucítil cigarety z kožené bundy. „On nás vede.“
A pak ukázala na řidiče. Byl tu také jeden z členů nové kočičí rasy. Měl černošedý kožich a jinak vypadal, jako všichni ostatní této rasy. Mnoho lidí stěží poznalo jiný rozdíl. „A tohle je Amhro. A ty jsi?“
„Ilja, Ilja Jestrebov.“ Procedil jsem s bolestí. To co mi píchli mě sice rychle dostalo z bezvědomí. Ale vyléčit to tvrdou ránu od flašky to ještě nestačilo.
Ze předu se ozval Anton, který zrovna navigoval Amhroa. „Nikoho takového v Libertě neznám.“
„Liberta je odboj?“ Tázavě jsem pohlédl. „Nejsem v žádné skupině.“ Odvětil jsem.
„A co ten útok na velení Sabry?“ Zeptal se mě.
„Pomstil jsem se za smrt rodiny.“ Zatnul jsem zuby a ukázal největší opovržení nad skupinou Sabra. „Ale pokud jste odboj, rád bych se připojil..“ Řekl jsem nejistě.
„Musíš, nemáš na výběr.“ Zabručel Amhro. A vzápětí vykřikl: „Pozor!“ To co následovalo jsem naprosto nečekal. Ve velké rychlosti najednou trhl volantem doprava. A celou prudkou zatáčku pěkně projel driftem. Se světlanou jsme se tam na sebe sesypali. Přednámi se v mžiku zjevil zátaras. Amhro jen dupl na plyn. Vzápetí jsme vjeli do dřevené závory. Ta v okamžiku praskla úplně stejně, jako přední nárazník. Stihl jsem zahlédnout pohled jednoho ze strážných. Ten vážně nechápal. Pak už jsme jen divoce ujížděli za hlasitého burácení motoru po děravé vozovce dál do města. Do zony, která už není bezpečná. Do zony plné mutantních predátorů a nebezpečí. Unik do takových míst je vždy Ruská ruleta.
Po cestě mi řekl Anton :“Asi tě to překvapí. Jsme na útěku z Moskvy. Naše část sítě byla odhalena. Teď by byla sebevražda zde zůstávat. Všichni vrahouni a lovci odměn po nás půjdou.“
„Aha, no co se dá dělat?.“ Pokrčil jsem rameny. Sice mě to překvapilo, ale nedalo se říci, že vypadnout z tohohle města by nebylo skvělé.
„Dobře.“
Teď už pomaleji jsme projížděli po zničených ulicích. Těsně před koncem nákazy zde zavládla totální anarchie. Gangy bojovali mezi sebou v ulicích, nepokoje neměl už kdo ohlídat. Přijížděli jsme na jedno menší náměstí. Zde se střílelo i tanky. Zbytky armády se přidali k jedotlivým gangům a svedli tu bitvu. O toto místo, které je teď stejně opuštěné. Domy byly hodně rozpadlé, rozstřílené, zaprášené. Po náměstí byly trosky, takže jsme jeli pomalu, aby jsme snížili pravděpodobnost, že píchnem kolo. Studená noc, která mezitím padla a i padající sních dodávali tomu místu děsivou atmosféru. Náhle Amhro zastavil.
„Co se děje?“ Zeptala se Světlana.
„Slyším dupot nějakých zvířat proti nám.“
„Já nic neslyším.“ Řekl jsem.
„Překvapivě.“ Odvětil Anton s ironií. No jasně, Amhro má nejspíš desetkrát lepší sluch, než my. Vždyť je to vlastně kocour.
A vskutku, za chvíli jsme je už i viděli. Nějaké stádo se blížilo přímo na nás.
Světlana řekla: „To nic, ti nás jen objehnou, ti neútočí.“
„Myslíš? Ještě nikdy jsem venku nebyl.“
Anton na to: „Tihle ne, ale ti, co je pronásledují už ano.“
Ale to už bylo pozdě, kolem nás se prohánělo obrovské stádo jakých si stvoření. A pak ve chvíli jeden skočil na auto a odrazil se od předního okna. Přeskok jsme sledovali se zatajeným dechem. Už kvůli tomu, že chyběla střecha. A chvilku po té už jsme neviděli oběti, ale pronásledovatele. Vlci, kteří narostli do obludných rozměrů. Se zářícíma rudýma očima vypadali ve tmě hodně děsivě. Mířili přímo na nás obrovskými skoky. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal. To je opravdu všude kolem bezpečných oblastí takové peklo?Kdo mohl vymyslet něco takového, co znetvoří vše, co jde?
Anton už jen křičel: „Popadněte dvě věci, co unesete a utíkejte k támhle té kostelní věži.
Támhle, jen pár metrů!“ Křičel, zatímco vyskakoval z auta. Popadl jsem kuš na vystřelování provazů a zaseklé AKS-74u a rozběhl se za ním. Vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, že beru zbytečnosti. Amhro Antona ho vzápětí doběhl a začal vyrážet zamčené kostelní dveře. Při první ráně jsem si říkal, ale ne, zase ty dveře. Ale naštěstí se je povedlo vyrazit. Nečekal jsem, e je až tak silný, že dokáže vyrazit masivní dveře. Vběhli jsme do vnitř a zabouchli dveře.
Zadýchaná Světlana vyhrkla: „Tohle teda určitě dlouho nevydrží. Ty bestie jsou dvakrát větší, než Amhro.“
Rozhlédl jsem se. Zrakem jsem vyběhl schody a uviděl kovové masivní dveře. Které byly naštěstí pootevřené. „Támhle.“ Ukázal jsem prstem.
„Jo, to by šlo.“ Potvrdil to rychle Anton a rychle jsme se přesunuli za ně.
Amhro pak ještě zamkl. V tu chvíli mě napadlo, že když sem přijížděli tanky, tak mnoho lidí bušilo na tyhle dveře a snažilo se dostat do bezpečí. A nikdo neotevřel. Nikdo, žádný azil v kostele se nekonal. I když kdo by na to teď ještě dbal, už v tu dobu nikdo v boha nevěřil. No, ale minimálně by se tudy snad dalo uniknout.
Pak jsem se ale rozhlédl a pochopil. Tohle nebyl a ani není únik. „Nahoru vede jen věž, jsme tu v pasti.“
„Tak si zavoláme odvoz přímo odtud. Do té doby klídek. Zkusím sprovoznit vysílačku.“ Řekl Anton, který vypadal, jako by se právě nic nestalo. Z poza dveří se ozvalo vrčení a bušení. No fajn,jestli proniknou. Jsme všichni mrtví, takže to nemá cenu ani hlídat. Vyšlapali jsme tedy schody až na horu. Anton zůstal o patro níže, kde zprovozňoval mobilní vysílačku. My jsme vyšli až na horu. I věž zjevně schytala náraz, celá jedna polovina se sesunula dolů a tak zde bylo jedno velké okno. Byl to zajímavý pohled. Ještě si patuji, když Moskva svítila celá. Ale teď? Teď svítili jen některé malé, oddělené části. Na obloze prosvítal měsíc, lehce osvětloval temné části města. Z dálky se ozývali skřeky nějakých bestií. To vše nutilo fantazii vymýšlet takové věci, za které by se i mnohý režisér horrorů nestyděl.
„To jsou obří netopýři. Smrtonoši.“ Řekl polohlasem Amhro. Smrtonoši proto, že útočili prý i v obydlených oblastech. Nevím ale, jestli to byla propaganda nebo pravda.
Světlana jen nezúčastněně zírala do prázdna. Nejspíš myslela na to samé, co já.
Po několika hodinách bezcílného přešlapování a boji se zimou se ale jeden ze zvuků začal přibližovat a pak zmizel. Nevěnovali jsme tomu pozornost. Něco asi přelétlo kolem.
Opřel jsem se o zbytek zdi. A podíval se na Světlanu.
„Byla jsi zpěvačka?“
„No to už je dávno.“ Odpověděla.
„Jak se zpěvačka dostane do bojového konfliktu?“ Tázavě jsem na ni pohlédl.
„Ideály, chtěla jsem zlepšit svět. Před katastrofou bylo vše lepší.“ Smutně se usmála. „Ale realita je úplně jiná. Snažíme se jen přežít a občas pořádně zaškodit všem těm padouchům venku.“ Povzdechla si. „Nemáme šanci zvítězit, ne teď, ne bez pomoci.“
Amhro sedící u zdi najednou vykřikl pozor. V první chvíli mě napadlo, že chce hodit s kostelní věží drift. Tuto myšlenku jsem ale po zahlédnutí stínu zavrhl. Světlana se stihla otočit, ale do předních pařátů ji chytl obrovský netopýr. Drápy projely rameny. A Světlana vykřikla. Ta bestie měla zjevně velký hlad. Už se chystala otevřít tlamu. Co dělat, jak se na něj dostat? Napadla mě spásná myšlenka. Zatímco Amhro se snažil bestii baterkou nějak oslepit. Nebo jí snad mával? No, vypadalo to spíše komicky. Já jsem vzal kuši. Zamířil. Sakra, jestli minu, tak to schytá Světlana a nebo nikdo. To by bylo fatální v obou případech. Nadechl jsem se, zamířil a stiskl spoušť. Šipka okamžitě trefila obludu do ramene. Těsně, ale přeci. Škubnul jsem a snažil se táhnout lano k sobě. Netopýr avšak začal zběsile máchat křídly a já z hrůzou zjistil, že se pohybuji opačným směrem. Přímo na okraj zdi. Čím víc jsem se snažil, tím víc mě podkluzovali nohy, až jsem ztratil rovnováhu úplně. Zapotácel jsem se a už jsem si myslel, že obří netopýr bude muset unést i mě zavěšeného na lanu. V tom jsem však ucítil, že mě něco táhne zpět na správnou stranu. Byl to Amhro. Tahal ze všech sil, ale bylo to i na něj moc. Koukal jsem té bestii do očí. A tahal, co to šlo. Každý kousek lana, co mi proklouzl se o něco zbarvil do ruda. A pak se ozval jeden výstřel. Bestie se zhoupla a sekla sebou o zeď i se Světlanou. Ale naštěstí se nám podařilo ji vytáhnout.
Anton úplně v klidu s odstřelovací puškou v rukou a ubalenou cigaretou v puse jen prohodil.“Brzy přiletí, pak se rozhodne, kam půjdeme dál.“ A vrátil se do spodního patra.
Amhro se zasmál. „No jasně, to je celý on. Teď budeme furt poslouchat, jak to vyřešil celé sám s cigárkem v hubě.“
Zazubil jsem se a šel jsem pomoci Světlaně, která navypadala vůbec dobře.