V poslední době se tu objevilo příběhů a povídek jako hub po dešti, a tak mě napadlo, že bych taky mohl začít. Je to čistě amatérská práce, žádný spisovatel nejsem 🙂 Jen mě zajímá, jak na tom jsem a zda se vám to bude alespoň trochu líbit. Tak přeji všem příjemné čtění a nezapomeňtě, jsem otevřený jakékoliv kritice, připomínkám i radám.
Jsem Marcus Trey a práce, kterou dělám, je každý den nebezpečnější. Víte, když děláte práci nájemného vraha, každý očekává, že zabíjíte jen pro peníze. Ale já…..jsem jiný. Jsem vrah se svědomím. Ostatní vrahové jsou jen tupé zbraně používané zadavatelem kontraktu, které zabijí cíl, převezmou odměnu a pak prostě pokračují v práci a zkouší štěstí u dalšího. Já jsem jiný. Neberu totiž konrakty podle toho, kolik dostanu zaplaceno. Abych byl upřímný, tak o peníze mi vůbec nejde. Já beru jen ty kontrakty, které mají smysl a které považuji za nezbytné pro společnost. Zkrátka zabíjím ty zlé. A za své vraždy plně zodpovídám. Lidé si říkají, že vrah si nemůže vybírat, koho zabije a koho ne. Ale každý má možnost volby a já volím tu cestu, kterou mi poradí svědomí a instinkt. Instinkt je zvláštní věc. Aby jste se instinktem mohli řídit, musíte ho v sobě nejdřívě objevit. Já už jsem ho našel a řídím se jím už od dob mé první pořádné vraždy. Mnohokrát mne můj instinkt zradil, mnohokrát jsem zabil nevinného, ale…..přesto jsem stále naživu. Vypadá to, že osud má se mnou své vlastní plány. Už jsem procestoval velkou část galaxie, navštívil různé planety a stanice a zabil různé padouchy, dealery, gangstery a členy nebo vůdce žoldáckých skupin. Nyní, v roce 2096, pobývám na vesmírné stanici Ervinia v systému Stabba a mám tady práci. Plánuji vraždu, hledám cíl. Tohle je ovšem jiná vražda, než jakákoliv jiná, kterou jsem kdy podnikl. Zde si totiž určuji cíl sám. Je to moje vražda, můj plán a moje volba. Ale ať už to dopadne jakkoliv, už mám jasno v jedné věci. Toto je můj poslední kontrakt…….
Ervinia, spojení toho nejhoršího, co může galaxie nabídnout. Ani nechápu, jak jsem si pro svoji poslední práci mohl vybrat takovou díru. No, alespoň tu nebude těžké splynout s davem, protože vraždy jsou tu na denním pořádku a ozbrojený je tu každý druhý člověk. Není se čemu divit, protože na místě, jako je tohle, se každý bojí o svůj život. Když jsem procházel ulicemi chudinské čtvrti, popadala mě jistá nervozita, když se po mě všichni podivně ohlíželi. Promluvil jsem s jedním člověkem, který mi prozradil, že cizince tu nevídají často. Dlouho jsem se nezdržel a pokračoval jsem dál. Cestou jsem si všiml skupiny malých dětí. Tomu nejstaršímu bylo asi sedm let. V rukou měli zbraně, opravdové zbraně. Stříleli na plechovky poskládané na kovovém plotě a cvičili si tak střelbu. Když všechny plechovky spadly, jedno z dětí je sebralo a opět rozmístilo. Pak pokračovali. V tu chvíli jsem si teprve uvědomil, jak je tahle stanice nebezpečná, když se tu o život bojí i sedmileté děti. Byl jsem fascinován, nicméně jsem musel pokračovat.
Můj kontakt, s krycím jménem Zero, na mě čekal v jednom podniku. Nevzpoměl jsem si na jméno, a tak jsem se zastavil a podíval do deníku ve svém datapadu. Chvíli jsem hledal, ale než jsem našel, co jsem hledal, vzpomněl jsem si díky velké ceduli přímo vedle mě. Klub Hereafter, jediné slušné a poměrně bezpečné místo v této bohem zapomenuté díře. Značka na čelním hledí mi ukazovala, že jsem blízko. Pokračoval jsem tedy dál po hlavní ulici. Během cesty jsem narazil na pár bezdomovců, kteří museli spálit své vlastní oblečení a sníst své vlastní psy, aby přežili. Nebyl to hezký pohled, vidět je, jak požívají své zvířecí přátele, pijí jejich krev a tulí se k sobě, aby zachovali tělesné teplo, když už ohěň uhasl. Viděl jsem různá zvěrstva, ale tohle mě donutilo zamyslet se. Vážně je to tady takhle nebezpečné? Opravdu jsou obyvatelé této stanice tak lhostejní k těmto lidem bez domova, kteří jsou tak zoufalí, že se během pár minut připraví téměř o vše, co mají, a kteří se zřejmě nedožijí dalšího dne? Bylo to horší, než jsem myslel. Tahle stanice, to není stanice. To je peklo. Jsem tu dobrovolně, ale začíná mi to připadat, jako bych tady byl za trest. Musel jsem pokračovat dál.
Celý zbytek cesty k Hereafteru jsem přemýšlel o různých věcech. Pořád jsem ovšem nemohl z hlavy dostat tu scénu s bezdomovci. Jaké to asi je, obětovat své zvíře a oblečení, jen aby jste přežili o pár hodin déle, i když víte, že se nedožijete rána? Lituji jich, nicméne zatím jim nemohu nijak pomoct. Ale brzy nadejde ten čas, kdy na stanici nastanou razantní změny. Nejdříve ovšem musím najít Zera. Nevím o nikom jiném, komu bych na tomhle kusu železa obaleném špínou a krví mohl věřit……
Byl jsem na místě. Klub Hereafter. Na první pohled ho nerozeznáte od ostatních budov, protože je to stejná díra, jako celá Ervinia. Ovšem když jsem se zamyslel, došel jsem k tomu názoru, že je to pravděpodobně to nejluxusnější místo v této čtvrti, možná i na celé stanici. Před vchodem se utvořila fronta a mě se nechtělo čekat. Nabízelo se několik možností. Buď mohu podplatit jednoho z vyhazovačů, protože to vypadalo, že mají nízké platy a já mám u sebe peněz dost. Další možnost byla najít jinou cestu dovnitř, třeba zadní dveře, kanál nebo ventilace, ehm…..jestli vůbec zdejší lidé vědí, co to znamená, o čemž z dobrého důvodu pochybuji. Poslední možnost je zařadit se do fronty a čekat, ale Zero by se mezitím mohl vypařit. Musel jsem jednat, a to rychle. Nakonec jsem se rozhodl, že se dovnitř dostanu, jak se říká, zadními vrátky. Obešel jsem tedy celou budovu. K tomu mi pomohla temná ulička po levé straně klubu. Celý Hereafter se skládal ze tří pater, jenže stěny byly ploché a nebylo se čeho chytit. Šance, že bych se dostal na střechu, je tedy nulová. Musím najít nějaké zadní dveře.
Chvíli jsem šel dál, až jsem nakonec došel k zadním dveřím vedoucím do další uličky, kam ochranka vyhazovala „nepříjemné“ klienty a smetí. Chvíli jsem čekal, jestli se někdo neobjeví a pak jsem se pomalým, kradmým pohybem přiblížil ke dveřím. Už jsem sahal po klice, když v tom jsem uslyšel kroky. Vycházelo to z druhé strany dveří. Sakra, pomyslel jsem si. Rychle jsem se schoval za nedalekou popelnici, ze které byl cítit podivný zápach. Až podezřele mi to připomínalo pach hnijícího masa. Lidského masa. Dospěl jsem k názoru, že tato popelnice je asi oblíbené místo, kam vyhazovači zavírají ty, kteří nechtějí hrát podle pravidel Hereafteru. Čekal jsem, až odejdou. Když uplynulo už asi deset minut, ale oni tam stále byli. Skupina dvou nebo tří lidí. Nic neříkali, jen kouřili. Zmocňoval se mně pocit, že je pozdě.
Co když tam Zero nebyl? Co když už ho nestihnu a už se mi ho nepodaří znovu kontaktovat? Musel jsem něco udělat, teď, nebo nikdy. Do jedné ruky jsem si vzal pistoli Firebeat ráže 12 mm. Byl to standartní model, ale od roku 2062 tuto zbraň přestala firma Fire’n’Guns vyrábět. Proto je již poměrně vzácná, ale já bych ji nikdy neprodal. Do druhé ruky jsem si přichystal několik vrhacích nožů. Zhluboka jsem se nadechl a postavil jsem se. Muži se ani nestačili vzpamatovat a už měl jeden z nich zaražený nůž hluboko v krku. Zbylí dva sahali pro zbraně, ale nečekali, že se rozeběhnu proti nim. Jakmile jsem byl pouhé dva metry od jednoho z mužů, šel jsem do skluzu. Sice jsem se brzy zastavil, protože povrch byl hrubý, ale podařilo se mi seknout ho do pravé nohy. Postavil jsem se a jedním přesným výstřelem jsem poslal druhého z nich na onen svět, v jeho příapdě spíše do pekla. Pořád zbýval ten třetí. Kulhal se po zemi, sekl jsem ho do stehna. Buď ho můžu nechat vykrvácet, nebo mu ušetřím trápení. Přišel jsem k němu, zamířil pistoli k hlavě a vystřelil. Bude to tak pro něj lepší. Pro mě teď ale byla důležitá jen jedna věc. Cesta do Hereafteru byla volná. Hodil jsem jejich těla k ostatním mrtvolám hnijícím v popelnici a vydal jsem se dovnitř.
