Dobrý den.Tímto bych Vám chtěl představit svůj příběh zasazený do dějin druhé světové války.Ovšem jde pouze jen o úryvky z prvních dvou kapitol kapitol.Chci tím zjistit vaši spokojenost,případně co bych měl na dílu změnit.Takže za komentáře budu nesmírně rád.A znovu opakuji,jedná jen o jakousi,chcete-li preview verzi.Celý příběh bude na zingu někdy kolem letošního léta.V tuto chvíli píši čtvrtou kapitolu na čtrnácté stránce ve Wordu.Děkuji za komentáře,zde jsou tedy úrovky prvních dvou kapitol.Až vše dopíši,budu to sem dávat v pravidelných intervalech.Děkuji za pozornost.
1.kapitola (pouze část)
„Ví se už,jestli to Johnny přežije?“ tázal se nás zničeho nic Anderson. Johnny Sohn byl další nováček který k nám byl přidělen stejně jako Anderson po našem návratu z Fancie.Nikdo jsme o jeho stavu nevěděli a tak jsme mlčeli,ale tak nějak jsme tušily že průsel břicha,který předevčírem koupil od jednoho zasranýho skopčáckýho snipera,jen stěží může někdo přežít. „Bez něj je tu nějaký ticho,nezdá se vám?“pokračoval Anderson. Byla to pravda, s Johnnym byla vždycky legrace a tak jsme na chvíli zmlkli a poslouchali pouze motor a padající kapky dešte,které bubnovaly na kapotu džípu.
Náš džíp stál asi 500 metrů daleko od Veghelu když vtom jsme uslyšeli střelbu. „Doprdele,co je zase tohle?!“ zařval Cole a vzápětí dodal neméně silným hlasem na nějakého vojína který stál se svým džípem před tím naším.“Hej Bobe,nevíš kurva co se tam děje“ „Hele,nevim,ale někdo to tam asi šeredně schytal“odpověděl mu.Vzpomínám si,jak jsem se vduchu začal modlit za to,aby nikdo z nich nepadl.Všude bylo najednou ticho,jenom dva zvuky přetínaly to strašlivé ticho.Zvuky střelby a ten nesnesitelný déšt.Bože,jak jen byl ten déšt hrozný.Pršelo už od rána a my všichni jsme byly na kost promrzlí a promočení.Seděli jsme tam jen tak,každý jsme mysleli na něco jiného.Já jsem přemýšlel nad tím co budu dělat po válce.Zůstat u armády,jít makat někam za pás,založit si vlastní firmu nebo úplně něco jiného?Kdoví.Kdoví jestli se těhle sraček vůbec někdy vyhrabu.Přemýšlení utnul až Anderson když konečně nahodil motor a my se po téměř hodině rozjeli směr Veghel. „No sláva,že sme se konečně rozjeli,už sem myslel že na tej silnici v tej zácpě budeme spát?“snažil jsem se ulehčit atmosféru v džípu,ale ostatní jako by mě neslyšeli.Chápal jsem to.Někdo možná přemýšlel o tom co tu vůbec kurva děláme nebo na své padlé kamarády.A já myslel zrovna na Johnnyho a jak asi bude muset jeho matka trpět až si přečte dopis od ministerstva války s tím že její syn zemřel jako hrdina v boji.Přitom se nikdy nedozví tu skutečnost,že když jsme ho naposledy viděli,tak se vojín Johnny Sohn svíjel a v agonii volal svou matku.A přitom to byl tak strašně veselý a milý kluk. Bože,kdy to už skončí.
Po deseti minutách jsme konečně dorazily ale Anderson nám ani vypnutím motoru nepřetrhl naše myšlenky. „Tak jsme tady“řekl Cole a následně dodal „No tak vystupujem,nebo tu snad budete spát,pohyb,pohyb?“
S nechutí jsme se zvedli a vzali jsme svoje promáčené pušky nebo samopaly. „Pohyb,tomuhle budete dneska řikat domov,ale moc si na to nezvykejte.Zejtra zas vyrážíme po dálnici.“a ukázal na budovu před námi.Asi za 20 minut se ozvala rána v kavárně na druhém konci ulice,kde byly v tu dobu nějací američtí vojáci.Běžel jsem k té kavárně hned jak jsem uviděl,že tam něco muselo explodovat.Poznal jsem to podle prachu a křiku.Zrovna odtud vytahovali nějaké vojáky kteří zrovna byly v kavárně.Modlil jsem se aby to všichni přežily.Všude byl křik,prach a hlavně ten déšt.Nějaký desátník tam zachranoval jakéhosi seržanta se zrzavými vlasy. „No tak,neumírej,dejchej,dejchej,dejchcej!“řval ten desátník a přitom se ho snažil zachránit.V tu chvíli se mi před očima vybavil Johnny když jsem ho naposledy viděl.Měl celé břicho od krve,plival krev a v křečích se svíjel na nosítkách.Když si vzpomenu že byl pořád tak živý. Nemohl jsem se na to dívat a tak jsem si radši šel lehnout.Byla to hrůza.Všude kolem vás umírají lidé a vy s tím nemůžete nic dělat.Už tolik dobrých chlapů padlo nebo jsou zmrzačeni. Začal jsem vzpomínat na náš výcvik a na ty všechny chlapi,jenž jsem tam poznal,a kteří už nejsou mezi námi.
Výcvikový tábor Toccoa červen 1942
Parný letní den na jihu,v Georgii,ideální jít takhle k nějakému jezeru či řece a pěkně si tam zaplavat.Ne však pro nás.
Budíček v šest třicet,ranní rozcvička v sedm,snídaně v sedm třicet a potom běh,chvíli volno,orientační běh a potom dle nálady každého velicího.Nám byl přidělen jako velicí,muž jménem Matthew Franzen,tvrdý a ostrý chlap.Vždy nás sledoval a pozoroval snad každý náš krok a při,byt jen sebemenším provinění následoval okamžitě trest.Proto jsme ho také pochopitelně neměli rádi.Ale ne snad že bych si stěžoval,to v žádném případě,už jen proto že chlapi jako náš Franzen vychovávaly budoucí výsadkáře,tedy elitu.A také proto že jsem tady přeci dobrovolně a mohl bych kdykoliv odejít.
2.kapitola (pouze část)
Dále po prašné silnici naše rota dorazila k St. Marie du mont.Bartell,který nám od té neštastné chvíle velel. „Do příkopu,děte do příkopu,můžou mít ve vokně kulomet.“ Asi šedesát metrů před námi byl veliký dům s až nápadně otevřeným oknem. „Francis,Marlow,Stock a já půjdeme tou silnicí.Ostatní půjdou přes pole.Zabte všechno co se tam bude hejbat a hlavně se nenechte zabít.Velet vám zatim bude seržant Cole.Pohyb.“zavelel Bartell a všichni se rozprchli ze silnice. „Pohyb,vyčištete to ve dvojicích barák po baráku.“ Křičel na všechny z dálky Bartell.Viděli jsme ho,jak vybíhá společně s Francisem ze svého úkrytu a rychle postupovali kryt po krytu,dům po domu.Tak jsme vyrazili vpřed také my.Já jsem měl s sebou desátníka Jamese Climea.Vběhli jsme do prvního domu.Čisto.Druhý dům.Čisto.Už jsme se chystali vyběhnout na ulici a padnout do dalšího domu,když vzduchem prosvištěl výstřel a desátník Bernitt padl k zemi.—-„SNIPER!!!“řval Cole na všechny z domu naproti „Všichni vypadněte z tý zasraný ulice!!!“ Na ulici zůstal už jen Robert Bernitt s průstřelem hlavy.Padl na záda,a tak bylo dobře vidět jak mu střela urvala levou stranu tváře.—-„Kde je ten sráč,viděl ho někdo?“—-„Myslim že je v tom baráku na konci ulice.“odppověděl Gramerovi Harp.Potom jsem jen viděl,jak se připravuje na první akci Gramerova bazuka.Krycí palba,jedna střela a pak se půlka domu rozpadla.“Dobrý,je po tej svini.“ Přišel jsem tedy opatrně na ulici.Když na mě nikdo nestřílel,dal jsem pokyn i Climeovi.V dalším domě zaregistroval Clime jakýsi pohyb a prý i nějaké hlasy.Skrčil se tedy,vytáhl a odjistil granát a otevřeným oknem ho hodil dovnitř.Ozval se ohlušující výbuch a co se stalo pak,na to do smrti nezapomenu.Vykopl jsem dveře a v rohu místnosti byl mladý manželský pár s dítětem.Pán okolo třicítky měl utrženou pravou nohu a ruku.Jeho družka na tom byla o poznání hůře.Nejenže granát ji utrhl končetiny,ale nějaký šrapnel ji roztrhl břicho a další zasáhl krční tepnu.Na místě vykrvácela.Ale to dítě.Ještě tři měsíce po této události jsem se budil uprostřed noci celý zpocený hrůzou.To dítě mělo amputované čtyři prsty na ruce od šrapnelu z granátu a bylo celé od krve.Plakalo,sténalo a objímalo svou,již mrtvou matku.Byl to neskutečně surový obrázek.Roh celý od krve a na podlaze utržené končetiny.—-„No,doprdele.“řekl jsem.Slzy jsem měl na krajíčku a jak jsem se podíval na Cimea,tak ten se rovnou rozplakal.Ten pohled na tu místnost,to byla jedna z nejhorších věcí,jakou jsem já,ostatně asi i James Clime viděli. Snažil jsem se nás dostat zpět na ulici.To se také povedlo.Byli jsme na ulici,a z ktreréhokoliv okna nás mohl zabít sniper.—-„No tak dělej Jamesi,musíme jít.“—-„Deme.to je rozkaz!“ Navenek vypadal James Clime,že se ho ten incident nějak výrazněji nedotkl.Navenek.Pouze navenek.
29.1 2012 Zde přikládám fotografii zatím napsaného(4,3 kapitoly)
cca 4.3 kapitoly—- 6000 slov —- měsíc práce —- 16 stran
