Zdravím vás, mí věrní čtenáři. Dnes to nebude žádná recenze ani pitvání konců, místo toho zkusím zabrousit do zcela jiných vod a začít vám vyprávět svůj příběh na pokračování. Doufám, že se vám bude prolog líbit a velmi mě potěší jakákoli zpětná vazba v komentářích.
Pro lepší zážitek ze čtení doporučuji tuto skladbu:
Michael McCann – Icarus (Deus Ex: Human Revolution OST)
23 632 př.nl.
Procyon Canis kráčel dlouhou a vysokou chodbou ze stříbřitého materiálu. Znal to místo, procházel jím již mnohokrát, ale dnes zde více než kdy dříve cítil onen chlad a neosobnost prýštící ze sterilních zdí. Dýchal jen přerývaně a stále se snažil najít jiné vysvětlení, které ale nepřicházelo. Stále se nedokázal vyrovnat s tím, co viděl. Zahloubán v úvahách došel až jednolité, lehce modře světélkující stěně, kterou chodba končila. Upřeným pohledem se zadíval na stěnu a pronesl „Přicházím za archónem Ras Algethim v naléhavé záležitosti“. „Pojďte dál.“, odpověděl mu hlas, ve kterém i přes lehké elektronické zkreslení byla cítit únava.
„Pane, mám pro vás naléhavou zprávu.“ vyhrkl Procyon, jakmile spatřil archóna. „Dnes nemám na vaše vědecké objevy čas ani náladu. Narodila se mi dcera! Zastavte se zítra.“ „Tohle nepočká.“ odpověděl pevným tónem Procyon. Archón chtěl okamžitě něco namítnout, ale když spatřil ocelový pohled vědce, raději souhlasil. „Doufám, že někdo umírá.“ řekl si potichu pro sebe, když kráčel lesklou chodbou po boku Procyona.
Prošli přes zšeřelé náměstí, až dorazili k vysoké prosklené budově vědeckého ústavu. Společně kráčeli labyrintem chodeb a výtahů, aby se nakonec zastavili v posledním patře, v obrovské kruhovité místnosti. Nebylo v ní nic kromě několika židlí a malého ovládacího pultu. Ras Algethi se znuděně usadil a čekal, jaký důvod si Procyon vymyslel tentokrát. Poprvé ho zdejší místnost ohromila, ale s dalšími návštěvami se mu začala víc a víc protivit. Profesor mu vždy vykládal spoustu „důležitých věcí“, kterým nikdy nerozuměl. On se zabýval skutečnými problémy, zatímco lidé jako Procyon měli hlavu v oblacích. Ani už nevěděl, proč se vždy nechá vylákat a marní tu svůj drahocenný čas. Když se tedy v místnosti zčistajasna objevil dokonalý model galaxie, nijak ho to nevzrušilo.
„Pojďte se podívat sem.“, řekl Procyon lehce třesoucím se hlasem a ukazoval na malý objekt. „Co to je?“ zeptal se Ras s předstíraným zájmem. „Nemám tušení.“ odvětil prostě profesor. „Objevil jsem to před několika dny. Zjevilo se to z ničeho nic. Podle všeho to není vázáno k žádné hvězdě.“ „A?“ „Každý objekt ve vesmíru je přitahován k nějaké hvězdě, pokud to není hvězda sama. Tohle je na hvězdu moc malé. A přesto je to… uprostřed ničeho. A navíc se to pohybuje. Rychle.“ „Co tím naznačujete?“ zeptal se opatrně Ras. „Ukážu vám simulaci trajektorie. Pak… pochopíte.“ odpověděl profesor a poodešel zpět k pultu. V holografickém modelu se objevila jasná červená čára, vedoucí od záhadného objektu až k …
„Panebože…“ zašeptal archón. V jeho slovech se zřetelně odrážel strach. „Jste si tím jistý?“ Profesor s posmutnělým obličejem přikývl. „Posledních 5 dní jsem kontroloval všechny výpočty. Je mi líto.“ „Kolik máme času?“ „Nevím. Ta věc se vymyká všemu co jsem kdy viděl. Možná 5 let. Možná sto let. Ale jednou tomu budeme muset čelit.“
Ras Algethi se s bledým obličejem posadil na židli.
23 621 př.nl.
Ras Algethi se unaveně rozvaloval v křesle své pracovny. Právě si musel protrpět další z nekonečných hádek se svojí dcerou Nashirou, tudíž se těšil, až si konečně odpočine u poháru extraktu z polárního rhea. Nicméně, jak již bylo v jeho životě tradicí, v ten nejpříjemnější okamžik se vždy stane něco protivného. Tentokrát tomu nebylo jinak. Jakmile pozdvihl pohár k ústům, objevila se mu na obrazovce žádost o videohovor. Archón zamumlal několik nadávek, a poté hovor přijal. Na obrazovce se zjevila tvář muže, kterého neviděl více jak deset let. Muže, kterého chtěl navždy vytěsnit ze svého života. Byl to Procyon Canis.
„Omlouvám se, že vás vyrušuji, pane. Ale mám pro vás nanejvýše závažné informace.“ začal profesor. „Doufal jsem, že vás už nikdy neuvidím.“ zavrčel Ras. „Kvůli vám a celé té vaší pošahané teorii jsem týdny nespal. Do teď mě to nepřestalo pronásledovat. A stejně si myslím, že je to nesmysl. Ptal jsem se na to v Institutu, a tam mi potvrdili, že nic takového existovat nemůže!“ Archón konečně získal příležitost říct tomu vědátorovi všechno, co mu posledních 11 let sžíralo mozek. „Jenom jste se chtěl zviditelnit, nic víc! Chtěl jste mi ublížit! Myslel jste si, že když přijdu o rozum, nějak se dostanete na moje místo, co?!“ Procyon si povzdechl a pomalým hlasem, pečlivě zvažujíc každé slovo, říkal: „Archóne, ujišťuji vás, že jsem nikdy o vaše místo zájem neměl a rozhodně jsem si nepřál vám ublížit v žádném slova smyslu. Hrozba, o které tu mluvíme, je reálná. Posledních 11 let jsem strávil jejím studiem. Nakonec jsem našel jednu leg… jeden zdroj, který o tom mluví. Ať už si o mě myslíte cokoli, měl byste si to přečíst. Tady jde o mnohem víc. Posílám vám přepis… zatím nashledanou.“ Profesor ukončil hovor a na obrazovce se objevil text oznamující přijetí nového souboru. Ras Algethi se neochotně dal do čtení. Byla to jakási stará legenda. To ho má přesvědčit, aby změnil názor na toho pomatence a jeho šílené pohádky? Legenda, kterou si někdo mohl vymyslet? Navíc takhle přitažená za vlasy? Ras Algethi usoudil, že číše právě přetekla. Ale to ještě nebyl konec…
Obrazovka znovu zablikala a opět se objevil obličej Procyona. Vědec ihned začal „Pane, doufám že jste…“ „A DOST!“ zařval vzteky archón. „Mám vás už plné zuby! Vás i těch vašich praštěných nesmyslů! Zatímco já tu denně řeším vážné problémy, vy si furt jenom hrajete s těmi vašimi zasranými světýlky a planetami! Jděte mi už z očí!“ Profesor překvapeně zamrkal. Ras Algethi nikdy nepatřil mezi ty, se kterými by jednal rád, ale tohle bylo poprvé, co od něj slyšel tak ostrá slova. Rezignovaně tedy oznámil: „Chtěl jsem vám říct o možnosti, která by mohla být naší nadějí, ale vidím, že naše cesty se už rozešly. Budu to muset zvládnout sám. Sbohem…“
Ras Algethi si konečně vzal do ruky svůj pohár, ale ruka se mu vzteky třásla tolik, že sotva mohl pít.
23 615 př.nl.
Nashira Algethi vyšla na terasu a toužebně hleděla směrem k městu v dáli. Každý si o ní myslel, že má vše, na co si vzpomene. Jakožto dcera archóna se měla lépe než kterákoli z jejích vrstevnic. Dostalo se jí prvotřídního vzdělání, v mnoha složitých situacích předvedla svoji výjimečnou inteligenci a vůdcovské schopnosti. Ale přesto občas nadešly chvíle jako tato, kdy s posmutnělým výrazem hleděla do západu slunce a přemýšlela, jaký život by mohla žít, kdyby byla jen obyčejnou dcerou obyčejného otce. Z toku myšlenek ji vytrhlo až volání služebné. Nejspíše jí čeká další schůzka s někým důležitým. Zahnala chmury, nasadila nacvičený profesionální výraz v obličeji a vydala se vstříc dalšímu úmornému večeru.
Spolu s otcem jela směrem ke světlům hlavního města. Při pohledu z okna se nemohla ubránit pocitu pýchy, který jí zaplavil hruď. Štíhlé, zářící věže centra se tyčily k obloze a utvářely na nočním oceánu nádhernou hru barev. A na to vše navazovalo klidné předměstí tvořené nízkými bílými budovami rostoucími přímo z bujné zeleně. To všechno zde bylo vybudováno za vlády jejího otce. Pocítila lehký pocit studu z toho, že si zoufala nad svým životem. Vždyť ona sama dostala jedinečnou šanci pokračovat v jeho díle a vést ostrov dál ke světlejším zítřkům. A pokud je cenou za tu šanci pár nudných seancí, tak je více než ochotná jí zaplatit.
Náhle si ale uvědomila, že se děje něco divného. Její otec zíral směrem k obloze a byl bílý jako stěna. Upřela svůj zrak také vzhůru a snažila se zjistit, co ho tak rozrušilo. Chvíli nic nechápala, ale pak si všimla, že některé hvězdy z oblohy mizí. Po těle se jí rozlil dosud neznámý pocit skutečného strachu z něčeho, čemu nerozuměla, něčeho, co ji převyšovalo.
