Dnes vám přináším první regulérní díl (to předtím byl jen prolog) svého příběhu na pokračování. Doufám, že se bude opět líbit a prosím o zpětnou vazbu v komentářích.
Pro vylepšení zážitku ze čtení doporučuji tuto skladbu:
Clint Mansell – Leaving Earth (Mass Effect 3 OST)
8.května 2012 n.l.
Alex Brave tvrdě spal na rozkládacím gauči. Zrovna se mu zdál krásný sen, ve kterém volně proplouval vesmírnými dálavami a žasl nad krásou souhvězdí. Byla to skutečná nádhera, překonávající všechno, co kdy mohl vidět ve svém skutečném životě. Ale stejně jako všechny ostatní hezké věci v jeho životě, i tato byla rychle ukončena, a to nesnesitelným pípáním elektrického budíku. Přicházelo další ráno, další šedivý den a pak další temná noc. Všechno se se opakovalo pořád dokola. Dny byly pořád stejné, bez žádného většího vzrušení. Pořád jen samé starosti, nepříjemnosti a žádné světlo na konci tunelu. A i kdyby po ukončení studií dosáhl na nějakou skvělou práci, mohl by být šťastný? Šťastný z toho, že naplnil schéma, které se po něm chtělo? Kariéra, rodina, stáří, smrt… Vždycky snil o tom, že jeho život bude o něčem větším. Ale s přibývajícími léty si čím dál více uvědomoval, jak naivní byl.
Ze zamyšlení ho vytrhlo další pípání budíku. Zamáčknul ho, oblékl se a ještě před odchodem z bytu naposledy otevřel svůj notebook. Rychle si projel seznam denních zpráv. Spousta politiky, nějaké sportovní výsledky, trocha bulváru. Nic zajímavého. Už se chystal počítač zaklapnout, když v tom si všiml krátké úmrtní zprávy. Před pár týdny by mu nejspíš nic neřekla, ale teď si jí s bušícím srdcem otevřel a dal se do čtení.
23 615 př.nl.
„Seance se ruší.“ oznámil prostě Ras Algethi své dceři. Při pohledu na něj se Nashira zděsila. Ač s ním v mnoha věcech nesouhlasila, vždy v něm viděla muže tvrdého a neústupného, muže, který se nezalekl ničeho, muže, který vždy věděl co dělat a byl skutečným vůdcem své země. Ale teď v jeho tváři bylo něco, co nikdy předtím neviděla. Strach. Nashira promluvila opatrným a třesoucím se hlasem „Otče, ty víš co se děje? Co má tohle znamenat?“. Otec se na ní podíval a v onom okamžiku si uvědomil, jak špatně se ke své dceři choval. Vždy v ní viděl především následnici trůnu, a dělal vše pro to, aby z ní vychoval silnou a moudrou ženu, které by mohl jednoho dne předat vládu. Nikdy ale nemyslel na to, aby byla skutečně šťastná. Určitě toužila po spoustě zážitků, které měla zapovězené a její vrstevníci si jich užívali plnými doušky.
„Ehm… otče? Děje se něco?“ ptala se zmateně Nashira, neboť její otec se již několik dlouhých chvil s prázdným výrazem díval do jednoho místa a nereagoval na její otázku. „Víš, co se děje?“ opakovala. Ras Algethi potřásl hlavou a jal se znovu mluvit „Promiň, na chvilku jsem se zasnil. Já… nevím jak ti to říct.“ „Klid, otče. Máme dost času, než dojedeme do města.“ konejšila ho dcera. „Ne! Čas je právě to, co nemáme.“ Jeho hlas zněl náhle silněji a rozhodněji. „Nastav prosím v navigaci nový cíl. Pokusím se ti to vysvětlit cestou… Teď se ale musíme dostat k Procyonu Canisovi. Možná je to naše jediná naděje.“ Nashira, která byla čím dál více zmatená, nastavila v navigaci nový cíl, který dle všeho ležel na okraji města poblíž oceánu.
Zatímco jejich vznášedlo rychle plulo po fialovým světlem ozářeném koridoru, Nashira se otočila k otci: „K domu toho Canise nám zbývá asi půl hodiny. Povíš mi konečně pravdu?“ „Ano.“ přikývl vážně její otec. Zatvářil se soustředěně a po krátké odmlce začal deklamovat:
„Když noc hvězdná v temnou se změní,
předzvěst posledních dní zjevena jest.
Ve své pýše nepochopí, že naděje již není,
drtivá pravda udeří jako pěst.“
„Co to je?“ ptala se Nashira s podezřívavým výrazem ve tváři. „Něco, čemu jsem po 17 let odmítal uvěřit. Dlužím Procyonu Canisovi velkou omluvu. Ve všem měl pravdu. Blíží se…“ Větu ale nedokončil. Země se totiž v ten okamžik otřásla tak mohutně, že to pocítili i Algethiovi sedící ve vznášedle vybaveném silným antigravitačním zařízením. Zářivé osvětlení širokého koridoru začalo poblikávat. Na obrazovce navigace se objevil šum. Nashira se sotva stačila vzpamatovat, když v tom pocítila další otřes, ještě daleko silnější než ten předchozí. Na povrchu koridoru se začaly rozbíhat praskliny do všech stran. Vznášedla před nimi začala zpomalovat až zastavila docela. Lidé zmateně vybíhali na koridor a desítky zoufalých výkřiků vytvářely spolu se selhávajícím osvětlením děsivou atmosféru.
Do toho zmatku se zjevil třetí otřes. Lidé, kteří předtím vystoupili ze svých vznášedel se sesypali na zem jako hadroví panáčci. Z prasklin se staly průrvy. Ras Algethi, jehož se střídavě nořila do tmy, aby po chvilce opět zazářila pod nepřirozeným fialovým světlem, se otočil na svou dceru a tvrdým tónem jí řekl: „Převezmi řízení. Jeď tak rychle, jak jen dokážeš. Na nic a na nikoho se neohlížej.“ Nashira mírně přikývla, nastavila manuální řízení a vydala se na hororovou cestu skrz hroutící se koridor.
Byla to skutečně strašlivá jízda. Všude kolem sebe viděla jen zkázu a zmar. Vznášedla do sebe neustále narážela a Nashira jen s vypětím všech sil kličkovala jejich živým labyrintem. Snažila se nemyslet na to, co by se mohlo stát, kdyby jen na okamžik ztratila pozornost. Přesto se však neubránila lehkým návalům emocí, když viděla mnohé lidi padat do hlubin stále se zvětšujících propastí, jak jejich antigravitační zařízení selhalo. V duchu děkovala otci, že na jejich vznášedle nešetřil. Vzápětí jí však srdce vyskočilo až do krku, když jen těsně projela pod hroutící se mostní konstrukcí. Otřesy stále nabývaly na síle. Upřímně doufala, že ten Procyon Canis má v rukávu něco sakra dobrého.
Pokud jí paměť nešálila, za okamžik by měl koridor dosáhnout vrcholku malého kopce a poskytnout jí výhled na nížinu, ve které se rozkládalo hlavní město. Snažila se nepřemýšlet nad tím, co uvidí. V hlavě se jí zjevovaly mnohé katastrofické scénáře, které se snažila vytlačit přes samý okraj své mysli. Nic ji nemohlo připravit na to, co za malou chvíli uzřela. Když se před ní vynořila oblast, která kdysi bývala pýchou celé její země, neudržela se a na bílé šaty jí začaly téct slzy.
Všechno zachvátily plameny. Kdysi hrdé věže hlavního města se postupně hroutily do hořícího pekla. Pukliny v zemi se neustále rozšiřovaly a pohlcovaly stále větší kusy půdy. Lidé již zcela bez rozmyslu prchali všemi směry, jen aby je pohltila všeobjímající zkáza. Nyní již zcela bezhvězdná obloha začala pomalu zářit zlověstnou šarlatovou červení a vytvářela tak děsivě apokalyptickou scenérii.
„Něco takového se nevidí každý den.“ řekl smutně její otec a narušil tak dlouhotrvající mlčení. V ten moment si Nashira uvědomila, že má stále za úkol dostat se k Procyonu Canisovi. Již byli blízko. Jeho dům měl stát na útesu přímo u oceánu, jen několik minut cesty odtud. Zahodila tedy veškerý strach, veškeré obavy a soustředila se na jedinou věc. Dosáhnout cíle.
A to se jí i podařilo. Po mnoha nervydrásajících minutách konečně stanula před středně velkým domem ze skla a kovových slitin. Spolu s otcem vystoupila z vozidla a běžela skrz zahradu, až spatřila osobu stojící na útesu a sledující hroutící se město. Jak se blížila, dotyčná osoba si jí evidentně všimla a otočila se. Nashira spatřila asi čtyřicetiletého muže s ostře řezanou tváří, několikadenním strništěm a přísným pohledem ve tváři. Vlastně jí trochu připomínal vlastního otce, když byl mladší. Nezdálo se však, že by se dotyčný, jenž byl podle ní Procyon Canis, zajímal o ní. Místo toho hleděl na jejího otce. Po chvíli promluvil hlubokým hlasem: „Myslel jsem, že máme víc času.“
