O Prometheovi toho již bylo napsáno a proneseno tolik, že obšírnější představení nejnovějšího filmu Riddlyho Scotta ani není nutné. Jedni jej považují za zklamání letošního léta a jiní pouze za nadprůměrný film, který se stal podobně jako starověký titán Prometheus obětí dobrých úmyslů marketingové oddělení 20th Century Fox. Ať už je to tak či onak, Scott vždycky byl a vždycky i bude mým oblíbeným filmařem a s Prometheem si to u mě nijak nepokazil. Jestli totiž tomuto sci-fi, rádoby hororu něco nelze vyčítat, tak je to poctivá práce mistra Scotta, který plně těží z letitých zkušeností a velice dobře se mu daří vařit z vody, v níž se topí scénáristické duo Lindelof a Spaihts.
Jediným, ale o to větším průserem Promethea je totiž scénář, na který skvěle pasuje příměr neplavce topícího se v sakra hlubokém bazénku. Přizvat k filmu za nějakých 200 milionů dolarů Spaihtse s nulovým renomé a Lindelofa, jenž je podepsán třeba pod Ztracenými chce sakra koule. V tomto případě bych ale dotyčného producenta s radsotí pověsíl za koule do průvanu. Scénář je totiž jednou podivnou splácaninou, která se párkrát vynoří z vody aby se nadechla zhruba u pěti povedených nápadů a jinak spokojeně a asi i zcela netušíce klesá ke dnu.
Prometheus nemá tušení čím vlastně chce být. Obstojným sci-fi je určitě a kdyby se zůstalo pouze u toho, mohlo to dopadnou jinak. Přesně podle Lindelofova stylu se však pokračuje někde k rádoby srdceryvnému dramatu, které se nestydatě pokouší přiživit na klasice Stanleyho Kubricka a neskutečně hloupým a nepovedeným způsobem se zamýšlí nad podstatou bytí a lidským původem nebo nedej bože nad lidskou povahou.
Žádné filozofování v Prometheovi ale jednoduše nefunguje a je to dáno především zcela hloupě napsanými postavami, které si spolu nemají co říct a jejich hloubka je asi tak velká, jako poprsí hlavní hrdinky, tedy jedno velké nic. City a emoce zůstaly asi někde ve scénáristově hlavě a jedinou rádoby emotivní scénou je až nepříjemně umělý závěr, který příběhovou stránku filmu sráží hluboce pod průměr žánru. Scénář navíc trestuhodně zahazuje i obstojný herecký ansámbl a jediným výrazným hercem je Michael Fassbender. To je ale dáno hlavně postavou androida Davida (vůbec nevykrádají Kubricka), který se na bezmála dvou a půl hodinách jako jediný nějak vyvíjí a v podstatě celou příběhovou premisu zachraňuje svou dvojakostí.
Jinak je totiž příběh točící se o pokusu lidstva potkat své stvořitele, takzvané „engineers“ totálně blbý a jako celek zcela dysfunkční a přímočarý. Pár skvělých nápadů zde extrémně vyčuhuje nad nekompaktní formu a jednotlivé myšlenkové roviny filmu spolu absolutně nefungují. Ba co více, imbecilita scénáristů mnohdy zabíjí i řemeslný um Ridleyho Scotta a famózní výtvarné zpracování, kterému nechybí nápad a styl.
Vlastně je vzhled tohoto snímku tím hlavním, co vás v kině, potažmo u televize skutečně udrží. Výtvarníci si dobře pohráli s kulisami a celá podívaná skvěle maskuje svůj digitální původ. Především útroby neznámých ruin našich stvořitelů se povedly a ztvárnění jejich holografické technologie dodává mnoha scénám potřebný drive. Nakonec se také díky skvělému vizuálu, až překvapivě povedené hudbě, která oproti mému prvnímu očekávání přesně pasuje k jednotlivým scénám a především díky Scottově práci s kamerou nezapomíná ani na atmosféru. Ta je místy klaustrofobická, místy děsivá a někdy dokonce i nervy drásající. V jistých okamžicích je Prometheus skutečně dobrým dramatem, které ale bohužel v celkovém součtu sráží další tucet stupidních scén a nelogických scenáristických přesmyček.
Nebýt vlastně skutečně hrozného Lindelofa a jeho scénáře, mohl být Prometheus povedeným filmem téměř bez jediné vážnější chybky. Takto však dostáváme skvělý vzhled a hudbu, jednu dobrou postavu, rádoby filozofický příběh, který se topí ve vlastní hloubce a marnou snahu Ridleyho Scotta vykouzlit z tohohle ten marketingovou masáží slibovaný absolutní trhák. Dobrá práce s kamerou a pár atmosférických scén však jen těžko vykompenzují promarněný potencionál kvalitních herců a příběh, který se hodí daleko více k béčkové produkci televize SyFy, než k letnímu blockbusteru za stovky milionů. Absurdity typu utíkáme tam, kde dopadá velká vesmírná loď nebo vlezeme tam, kde nás něco zabije jsou totiž do nebe volající a diváka vyloženě urážejí. Stejně tak minimálně mě uráželo zacházení s na první pohled zajímavými postavami, které však za celý film zůstávají zcela bez výrazu a zapamatujete si je jen velice obtížně.
Přesto ale na Promethea možná ještě jednou zajdu a určitě si nenechám ujít prodlouženou verzi na DVD. A to i přesto, že bude pořád stejně blbá. Možná vysvětlí pár detailů, ale to co nefunguje ani v samotných základech, jen těžko může fungovat ve spletitých detailech. Navzdory tomu ale z filmu cítím jistý potenciál, Ridleyho styl a řemeslný um a nakonec i krásný zevnějšek, který za ten lístek do kina stojí. A pokud Director´s cut verze nabídne další půhodinu neprůstřelné hudby a vizuálu, jen vypnu mozek a budu spokojený.
