Spec Ops: The Line

Speciální jednotky nás opět volají do zbraně, tentokrát ovšem do Dubaje. Že všechno není tak, jak se na první pohled může zdát se dozvíte záhy. Vy, coby velitel slavné jednotky Delta Force, si ponesete na svých bedrech nejenom osud sebe a své jednotky, ponesete si osud celé země. A to už by povalilo kde koho, to by jistě uznal i kdejaký kocour znalec.

Dosud zcela neznámé studio Yager Development, pod záštitou vydavatele 2K, nyní vypouští do světa obecně vzato hodně krvavou střílečku. Střílečku, která má veliký potenciál být nejenom nechutně úspěšná a slavná ale i zábavná. Začněme rovnou z lajny negativních dojmů. Obecně na koridorovitosti nevidím nic špatného: zvlášť když v případě Spec Ops: The Line si to z části vynahrazuje filmovostí a bravurně zvládnutým přednesem příběhu a vtipnými dialogy, při kterých by kdejaká jiná střílečka mohla zblednout závistí. Má to však jeden velký háček, koridorovost nesmí bít do očí. A to se v případě Spec Ops: The Line opět stává. Upřímně, čekal někdo něco jiného? Vizuál si již tradičně podmaňuje blockbusteru podobný přednes, přesně tak, jak to známe z Hollywoodu.

 

1 z 1

- +

1.

Na čem by obecně mohla tato hra zapracovat: jsou zvuky. Ozvučení zbraní, bojové techniky, výstřelů… Prostě není žádná výhra. Protože nalijme si čistého vína, máme rok 2012 a naše nároky jsou z jiných titulů více než pouze rozmlsané. Nicméně, abych si pořád na něco nestěžoval: Grafický kabátek působí svěže a přenesení do Dubaje hodnotím velice kladně, sedí to zkrátka jak prdel na hrnec. Ano, textury nejsou kdo ví jak kvalitní. Yop, grafický etalon očekávejte jinde. Přes to přezevšechno mě však grafika Spec Ops: The Line příjemně překvapila. Je ale třeba zmínit, že v některých situacích vynechali tvůrci totálně mimiku postav, v jiných pokud už jí přidali: působí dosti mizerným dojmem.

 

1 z 2

- +

1.

2.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Vysoce pozitivně hodnotím novou funkci příkazů/rozkazů: vašim spolubojovníkům. Pomocí kolečka lze udělovat rozkazy; tuto fičuru má nyní Spec Ops The Line zvládnutou takřka nejlépe ze všech vojenských stříleček. (Pokud ovšem mají vaši parťáci vhodnou pozici pro střelbu). Šlendriánnským stylem jsou vytvářeny nepřátelé, kdy nepůsobí jako lidské bytosti schopné racionálně uvažovat, nýbrž jako připitomělý panáci. Což bych už od AAA hry nečekal, spíše od nějáké druhořadé gamesy, regálového plebsu za pár šupů.. Sluší se však říci, že stejným problémem trpí i poslední cca 5 dílů Call of Duty. Hra disponuje celkem čtveřicí obtížností: přičemž ta poslední (FUBAR) se vám zpřístupní až po dohrání obtížnosti nazvané příznačně Sebevražedná mise.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Rockové vypalovačky vám při hraní zvednou náladu, perfektně do hry sednou. Trefně zvolené. Snad si z tohoto vezmou příklad i konkurenční hry.

Kapitán Walker ala Shepard v bledě modrém

Jistá podobnost či inspirace se prostě zapřít nedá: ani kdyby jste chtěli sebevíce. Kapitán Walker jako by z oka vypadl Shepardovi. Vizáží je v některých pasážích hry skutečně velice podobný, jediné co se liší podstatně – je hlas. Vaší levou i pravou rukou se stanou Lugo a Adams; parťáci k pohledání.  Animačky neberou ohled na aktuálně držené zbraně.  Relativně často se vám může stávat, že vám dojdou náboje, v moderní hře: by vám parťáci hodili náboje, ovšem v Call of Duty Spec Opcs si náboje buď obstaráte sami anebo jste prostě mrtví.

 

1 z 1

- +

1.

Ze Spec Ops: The Line se nyní stává Gears of War. Herní průmysl zcela pohlcuje prvek krytí v tomto rozsahu a striktní lineárnost a koridorovost, která je tak vlezlá, až je do očí bijící. Vývojáři si vzali inspiraci tu z Mass Efectu, jinde zase z Resident Evilu či již zmiňovaného Gears of War. Ve výsledku mě ale Spec Ops: The Line mile překvapilo. Dokonce jsem chvíli žil v domnění, že hraju známé Call of Duty, za což bych se opravdu nezlobil, kdyby si vývojáři vzali ponaučení právě z této hry…