Vrahové budoucnosti [2] - Zeta

Druhé pokračování povídky Vrahové budoucnosti. Tentokrát jde o značně dlouhou část, a myslím, že už to bude jen horší.

Když je člověk mrtvej, lidi často mluvěj o světlech v tunelu, nebo že vidí svoje tělo. Vznášej se nad místností nebo vidí mrtvý známí. Myslím, že já jsem viděl jen Uran. Poblíž Třetího kráteru, kde jsem dělal před pár lety výzkumy půdy. Zajímalo by mě, jestli se odsud někdy dostanu.

„Nabít!“
„Doktore, už je to hodina.“
„Ne…“ doktorka zní vyděšeně. Nevim, o co jde, asi jsem usnul, když něco řikali.
„Píchněte mu 30 miligramů Baltia!“
„Pane, to je skoro 100% adrenalin. To mu nemůžu píchnout, když má v mozku Recodin!“
„Hned mu to dejte!“
Zatraceně! Ta hlava. Už zase, jako před tim, než sem usnul. Nechápu, že žádný léky od doktorky nikdy nezaberou víc než na pět minut.
„Čas smrti doktore? …“ čas smrti? Co se tu doprdele děje!?
„Děláte si legraci? Píchněte mu ještě 40 miligramů.“
„23:57… zanesu to do karty“
„Položte ten tablet a píchněte mu to podělanou injekci!“
Mě ta hlava snad vybouchne! Co se tu děje, ahhh!
„Snad mi tohle odpustíte, Briane…“ doktorko? Hej, o co tu jde, proč nemůžu mluvit?
Díky bohu, už něco vidim. …
… co sakra dělám na lůžku. Můj hrudník! Sakra to pálí.
„Co se tu děje?“ doktor i doktorka na mě takhle ještě nekoukali.
„O co tu jde? Proč mám na rukou ty, … ty rukavice. Ježiš, jak dlouho tady jsem ?“
Oba mlčí, až Vong začne něco šeptat doktorce…
„Zavolám transport…“ Na celou situaci koukám s tím vyděšeným výrazem, jako když jsem poprvé stál na Uranu.
Doktorka ke mně jde, snad už se něco dozvim.
„Tep máte stabilní. Tlak taky. Synapse reagují“ vše s naprostou fascinací. No já tak odvázanej nejsem.
„Před minutou jsem si taky všiml…“ beru jí za loket.
„Co se mi to stalo?“ pomalu a důrazně, každé slovo tak pomalu, jak umím. Snad už to pochopí.
Ohlédne se za sebe, asi tam hledá doktora…
„Co si pamatujete naposledy?“ těžká otázka
„Nevím. Doktor mi myslím vykládal o Programu K4, pak už jen vím, že jste mě odvedla do skleníku, a teď jsem tady.“ Kouká na mě po každém slově víc znepokojeně. Jako při testu, kterej sem v životě neviděl.
„Od úrovně čtyři uplynul skoro rok…“ Pořád na mě kouká. Jako by chtěla vidět reakci.
Nevím, jak bych měl reagovat. „Hrozně mě bolí hlava. Nemáte něco?“
„To je po Baltiu. Za chvíli se vám uleví.“
„Tak rok jo ?“ neubránim se úsměvu
„Popírání je přirozené. Je na to protokol. Zahájíme rehabilitaci“
Seskočim z postele, mám toho dost. „Tu potřebujete spíš vy…“
„Kam jdete, jste v karanténě!“
„Za doktorem…“ proboha ta hlava. Nemůžu chodit. Už jsem u dveří, ale prostě to nejde.
„Poslouhejte. Je to jen reakce na Baltium. Stejně jako ta ztráta paměti. Víte kde jste ?“
„Nechám se překvapit“
„Stanice Geus, Uran, Program K4… nic?“
„Jo, tohle si pamatuju ale…“
„Samozřejmě. Musíme zjistit, jak moc je vaše poškození velké a trvalé.
Ztratil jste skoro jedenáct měsíců v kolonii.“
„V kolonii? O čem to mluvíte.“ Proč se na mě každej otáčí s tím pohledem, jako bych hořel.
„Po třetím roce jsme se rozhodli přesunout stanici na povrch Uranu, abychom mohli těžit materiál bez podpory. „
„Počkat počkat. Vzpomínám si, že jste do mě spali Baltium, tady na lůžku. Ale pak jste něco řekla, a já se probral.“
A zase. Ten pohled je jak nůž do hlavy. Podala mi stříkačku.
„Roztok Sirbia ? To se používá na zahuštění palivových článků! Když tohle zabralo,proč do mě teda doktor cpal… to … Baltium?“
„Nevím, ale podle posledního záznamu to bude souviset s tou vaší výpravou do Třetího kráteru.“
Chytnu se za hlavu, a snažím se o udržení vědomí „Jedenáct měsíců… bože.“ Otevírají se dveře.
Doktor! Konečně se něco dozvim. „Pane Milesi. Připravte se na transport, letíte na Zemi.“
„Cože, na Zemi? Hodilo by se mi zase nějaký vysvětlení…“ Kam zas jde, proč ten parchant odchází?
„Kam jdete? Hej!“
Po odchodu doktora se na mě obrátí zase doktorka.

„Podívejte, můžu zkusit oživit vaše paměťové buňky, ale bývá to bolestivé …“
„Dobře.“ I když jsem od ní takový nápad nečekal …
„Lehněte si.“ Velká, plastová krychle. Něco jako magnetická rezonance. Z úvodníků si pamatuju, že to využívá novou látku k jakýsi regeneraci.
Uvnitř o nic lepší. Plno čidel a jeden nepříjemnej laser.
Projel mi okem. Zase ta bolest. Ale když vim od čeho je, tak tolik nebolí.
Vyjedu ven.
„Teď bych vám měla dát dávku Baltia, ale máte v sobě už dvě dávky za limitem.“
„To je v pohodě…“ řeknu hrdinsky, ale hoje tělo s mým egem nesouhlasí.
„Paměť chce čas. Nedám vám to do záznamů. Během Čtvrté úrovně by jste neměl podstupovat zásahy do hemisféry.“
Chvíli se zastaví nad pracovním stolem. Něco tam dělá.
„Tady. Doktor vám to nechtěl dát. Ale měl byste to vědět“
Podává mi tablem se stovkou záznamů Vonga.
„Něco mi zatajil ?“
„Nemám oprávnění číst ty záznamy“
„A já snad jo?“
„Technicky, ano. Neříkejte mu o tom“

O patnáct hodin později v vězeňském bloku 17.

Nakonec skončim v cele. Paráda. Začal jsem číst záznamy.
Pořád divnější. Zdá se, že jsem nebyl první, kdo Program podstoupil.

O transportu na Zemi jsem neslyšel už hodiny. Ani nevim, kde je personál a doktoři.
Slyšim nějakej modul. Přistává u překážek. To bude pozemskej. Asi za chvíli poletím.
Nebo, ne ? Zdá se, jako by se celá stanice chvěla.
„Pojďte se mnou, rychle!“ doktorka se tu objevila ze vteřiny, nechápu.
„No tak, pojďte!“
„Co se děje“ rozbíhám se za ní
„Drží doktora Vanga, chtějí odstartovat stanici!“
Dostaneme se na velitelskou palubu stanice. Tam stojí někdo v kožený bundě. Ze zkušenosti vim, je takový nebejvaj rozumný.
Ten chlap drží doktora u ovládacího pultu. Když se na mě ten chlap otočí, zachvátí mě hrozná bolest. Hlava jako by chtěla utéct.
„Ahoj Briane. To je doba co ?“ tak nějak divně, nedůvěřivě se na mě usmějě.
Ale hned se vrátí k doktorovy, přiloží mu Pulzar k hlavě.
„Neblbni sakra!“ musim něco říct. Ale chci odpovědi.
„No sory, tvůj plán je tvůj plán. Sem snad já mozek „operace“, hm ?“
Hlava se mi může rozpůlit, je to strašná bolest. Nevím, kde se ta myšlenka vzala …
beru z rezervní lékarničky Pulzar. Mířím na … doktora. Jako bych se neovládal já.
„Tak dej tam ty kódy!“ tohle už neni on, ale já! Já? Proč? Co se tu děje. Moje paměť mě přesvědčila. I když to nechápu.
„Slyšel si šéfa?! Koukej zmáčknout nějaký čísla, nebo ti je vypálim do čela!“ Zamířil na hlavu doktora s tim šíleným pohledem.
Doktorka mě vezme za rameno. Já jen cuknu a jdu dál od ní.
„Vypadněte!“ Nechápu co dělám, ale moje hlava je zkrátka chytřejší.
„Slyšela si šéfa, vědátorko? Vypadni!“ když namíří na doktorku, namírim já na něj.
„Ještě vteřinu na ní miř a budeš se sbírat ze zdi.„
„V pohodě, šéfe… klid“ doktorka odešla. Vang se mezi tím pokoušel vymslet, jak z toho ven.
Zvedl jsem ho ze země a s důrazem na jeho ledviny jsem ho znovu požádal o kódy.
„Co se s vámi stalo.“ řekl zoufale a naťukal kódy.
~kód-přijat~
~zahájen-příkaz-Zeta~
Stanice se hnula v základech. Na všech monitorech běželo dvouminutové odpočítávání.
„Ještě to můžu zastavit Briane! Zastřelte ho!“ Doktor mě začal přesvědčovat o realitě. O mých myšlenkách.
„Briane, vzpomeňte si. No tak. Já jsem přítel.“ Když dořekl tu větu. Přítel? Moje hlava si znovu vybavila vzpomíky.
„No tak. Vzpomeňte si!“ ~minuta-do-odpojení~ zní z intercomu počítače.
„Můžete to ještě zastavit. Zachránit nás! Jen si vzpomeňte!„
Myšlenky mi začali říkat něco jiného. Měl jsem v hlavě bordel. Začal jsem mířit na toho divnýho chlápka. Logicky. Bylo to snadné. Tak vystřel!
~třicet-sekund-do-odpojení~
„No tak Briane, VZPOMEŇTE SI!“
Ano. Už si vzpomínám… střílím.

Leží na zemi. Okolo něj je kaluž krve. Ještě dýchá.
„Dobrá rána šéfe!“ Ten chlápek se na mě směje. Obdivuje ten průstřel.
Doktor leži na zemi. Jdu k němu. Z posledních sil, jen vydechne …
„Jak… to …ž“ přiložím mu Pulzar k hlavě.
„Vzpoměl jsem si“ mačkám spoušť.
~Odpojení-zahájeno~
„eehm. Šéfe? Tohle nevypadá jako Saturn…“ otočim se
„Cože…“
„Počítač vyhledal jen nejbližší hvězdu! Je tam těžařskej program s extrémnim nastavenin. Přes 5 mega izotopů!“

Ztuhnu “ To má ale jenom …“
„….jo“ ozvalo se od něj.

Traektorie souhlasí. Letíme do slunce.

~modul-17-odpojen~

Už odletěl…. vidim jeho modul.

Musím najít doktorku

~dosažení-cíle-za-13-hodin~