Šestý díl povídky Vrahové budoucnosti s příběhovým milníkem.
Když mi bylo jednadvacet, našli mi v mozku neoperovatelný nádor. Nejhorší na tom všem bylo, že byl v Amygdale – oblasti mozku, kde vznikají emoce. Když mi to zjistili, všichni okolo mě byli v šoku. Já se jen snažil vše pochopit. Bez emocí. Jako stroj.
Nikdy jsem se nebál tak, jako když jsem se bát nemohl.
Dnes je to jiný. Bože, nechápu, co tu dělám, proč jsem tady. Většina mých činů je vedena mou hlavou, ne mnou.
Sedím tu už hodiny. Od doby, co začal dekompresní proces jsem ztratil spojení s Geusem. Jsem tu sám… teda až na „pár“ mutujících obyvatelů. Nevim teď jistě, co je rozuný, ale musím najít někoho, kdo to tady přežil. Někdo tu musí být.
Původně mrazící sál pro umělé vnitřní orgány poskytl solidní ochranu. Díky rezonovaným dveřím sem komprese nedosáhne. I tak tu neni kyslík, a oblek zrácí každou vteřinou.
Když tu tak sedím a přemýšlím, můj tok myšlenek přerušuje opakující se zvuk, jako rána Pulzaru. Že by Garry?! Musím mu pomoct, jestli mě tu hledá.
Otevírám vduchotěsné dveře… už je tu klid, navzdory masakru, který musel před několika vteřinami proběhnout. Desítky mrtvých těl těch nestvůr. Ve velké dálce, na druhé straně místnosti, je nějaký stín.
„Garry?…“ nemám jistý hlas. Z těch stovek potvor že by tohle byl zrovna on?
Než stačím přiběhnout blíž, schytám dávku plazmy do páteře.
Probouzím se přikovaný k nějakému pultu. Něco jako ovládací rampa. Jsem moc dezorientovaný na úvahy. Stačilo mi pět sekund rozhlížení se, než mi znovu na zátylek mířil Pulzar.
„Co tu chceš!“ je to muž, určitě, ale má hlas jako by mu bylo padesát. Jestli má někdo odpověďi, tak on.
„Uklidni se, jo? Jen jsem se snažil zjisti, co můžu udělat. Naše loď narazila do týhle základny a bez motorů nem…“
„To… to nemůžete! Nesmíte tu bejt! Vypadněte!“ Je evidtně zmatenej. Reaguje jako by byl na drogách. Takhle to nepůjde.
„Dobře, fajn, pak mě pusť. My odletíme…“
„Myslíš, že sem uplně blbej?!“
„Myslim, že moje upřímnost tu nic nevyřeší…“ ačkoliv…
„Připadáš si chytrej, jo ??!“ snaží se mi do hlavy ten Pulzar asi narvat. Myslim, že má z něčeho strach, stačí ho trochu vykolejit a omráčit. Jenom potřebuju rozvázat.
„Teď si určitě připadám chytřejší než ty!“ vyprovokuju ho, vím to, stačí mi trochu času.
„No tak dělej! Zabij mě! Nebo se bojíš? Tak dělej něco…“ dořekl jsem. Kdyby mě praštil líp, omdlel bych, ale jen mě porazil ze židle. To je ono… myslim, že ten uzel už povolí.
„Ta tvoje debilní loď všechno zkazí, chápeš ?!“ fajn, rozkecal se. Teď se jenom pomalu rozvázat.
„Bylo to dokonalý. Než ste se srazili s věží. Už mohlo bejt po všem.“ Něco ukazoval na obrazovce. Letmě jsem poznal, že to byla trektorie odděléné sekce téhle stanice. Chtěl to vypustit do Slunce. Proto ta dekomprese. Chtěl se jich zbavit.
„Všechno mohlo bejt jinak… jenže ta vaše pitomá kraksna je moc těžká, podtlak nestačil na vynesení obou těles. Co jste to provedli…“
Povolilo to! Zatímco on vykladá svoje bláznivý úvahy, beru ho prozavem za krk. Bohužel, moje síla neni co bejvala. Když se na mě otočil, schytal jsem jeho klouby do čelisti. Takhle do mě mlátil asi dvacet sekund. Na staříka měl celkem kuráž. Ale na tohle prostě nemám čas. V jeho dalším výpadu byla mála skulinka. Nejdřív rána do břicha, pak trochu prudčí pravej hák. Už se asi nebude zvedat.
Po pár minutách se probral. K jeho překvapení v totožné situaci, do které dostal on mě.
„Je čas si promluvit…
neznám vaše zbraně, takže nevim, jak velkou díru do tebe ta tvoje hračka udělá. Ale jsem jistej, že to nechce ani jeden z nás vědět.“
„Zabij mě. Už jste stejně mrtví…. ty, tvý přátelé, všichni. I Země je teď cílem.“
„O co tu jde? Co se tu stalo?“
„Rozvaž mě, příteli a řeknu ti co vim.“ ani jsem si v tom zápalu boje nevšiml, že se pult může zbláznit. Zářil všemi barvami. On, ten stařík, nemohl z pultu spustit oči, a byl čím dál nervóznější.
Překvapivě, po tom, co jsem si všiml situace, vědom všech pro a proti, jsem ho beze slov rozvázal.
Když vstal ze židle, připravil jsem se na útok. On se na mě ani nepodíval. Běžel k pultu a zdál se být plně zaměstnán.
„Takže, co mi povíš…“ pořád připraven kdykoliv vystřelit, jsem ho začal pomalu vyslýchat.
„Svět měl bejt na tohle připravenej dřív. Hodně dávno. …“
„Víš něco o těch… o …“
„Watorech? Heh. Experiment…
nikdy tady nešlo o Térium. Nikdo asi nečekal, že účinky zreagují na výzkumnících. V den mutace zemřelo přes pětset lidí. Nebo spíš se změnilo v tamty.“ Během děsivýho výkladu mi nechal načíst několik zpráv, záznamů z kamer a výzkumů. Asi za posledních 30 let.
„Dobře, ale jak se z nich stalo tohle …“
„Po kolizi třetí světový války na Zemi mělo lidstvo vyhynout. Odpálení hlavic způsobilo, že bylo obyvatelných jen 12% planety. Po třech letech ze snímků NASA jsme zjistili, že známky života pořád v oblasti Evropy a Asie jsou. Deset let se o žádném z Programů nevědělo, než jsme začali osidlovat Jupiterský měsíce.
Dělali tu experimenty na lidech. Na našich lidech! Každý měsíc sem jezdili další moduly. Vždy po třech subjektech. Dokonce v tom byla chvíli i irská vláda. Nakonec nezbyl žádnej subjekt. Nikdo se nemohl dostat přes čtvrtou úroveň…“
„Úroveň?! Jakej Program?“ tohle je mi podezřele povědomí.
„Šlo jenom o to zjistit, s čím genom reaguje, aby se dal nastavit, a třeba i využít. Dokonce jeden čas vypadal jeden subjekt dobře, nakonec ale někam zmizel. A to byl i náš konec.“
Proč mám ten divnej pocit že já js…
„Hotovo. Teď bysme se měli dostat rychle odsud.“
„C-cože? Proč“
„Jediná cesta je to vyhodit do vesmíru. Jinak nakazí všechny a všude. Dělej!„
Vyšli jsme ze zlávštní místnosti. Do ještě divnější. Měl tu arzenál celé stanice.
„Na…“ podal mi vysílačku a pulzar.
„Teď sme v tom spolu… až budeš tady, řekni.“ teď jsem dostal PDA s přesnou lakací čehosi.
„Fajn, a jak ti mám řikat ?“
„Jsem Alan…“ a máme tu zbližování… moc důvěry nevzbudil, asi si jí bude muset zasloužit.
Oba jsme se rozešli na opačný strany.
Můj stav se teď trochu zhoršil. Nejen, že oblek nemá kyslík, ale navíc jsem tu úplně po tmě. Jestli se jeden z těch „warterů“ dostane blíž, tak nebudu mít moc šancí. Naštestí funguje sekundátor, takže jsem si rozsvítil.
PDA mě směřuje do chodby C, měl by tam být panel pro ovládání venilů a přepážek téhle věže.
Hned mi to došlo. Chce tu věž odhodit a ještě mě tu nechat. Musím varovat ty dva na Geusu. Ale,… jak.
~“Už tam seš, kovboji?“~
Co teď? Měl bych se o něco pokusit, ale moc mi to nemyslí. V PDA je mapa celýho komplexu. Vidim tu několik přechodových komor a pár modulů, ale většina je v zamořené zóně.
Nemůžu je tam nechat. Aspoň jednou se zachovám jako hrdina…. já vůl.
„Ehm… ještě ne, mám tu nějakej problém“
~“Pohni prdelí, warteři se k tobě blíží rychle. Jak někdo naruší jejich zónu, sejdou se všichni.“~
Další pozotivum…
Vytáhnu pulzar. A jde se. Každý roh je jako nepřítel. Tmavá místa jsou všude.
Po mapě dojdu k těm dvěřím, ale cítím, že je něco za mnou. Určitě je. Je zázrak, že až teď. Ale když se otočím, nikdo. To jsem potřeboval, další scéna z hororu.
Vypáčím dveře. Bude snad stačít plazmový řezák.
Povolili, ale neoteřu to. Je to moc zaklíněné.
Pří usilovném bušení se ozvou první skřeky. Snažím se otočit, ale moje zbabělost mi to neusnadňuje. … nakonec jsem se podíval. Stál tam. Mezi dvěřmi naproti.
Vypadal… jako rozpadlá kostra člověka zabalená do masa. Když jsem si uvědomil, co tam stojí, rozběhlo se to na mě. V řevu se na mě vrhl… a jeho kostra jako by výstřely nevmímala. Proděravěná stvůra mě nabrala a prorazila se mnou dveře. Když mě povalila, vtekem, který se ve mě obejvil, jsem zařval jako nikdy a namířil sekundátor do jeho otevřených čelistí. I když se spustil řezák, nic mu to neudělalo. Najednou jsem dostal nápad. Kombinace! Pří rozpáleném řezáku jsem použil puls. Ve spojení vznikl jakýsi puls energine, který roztrhl tomu zvířeti lebku.
Po děsivém momentu jsem si všiml dalších dvou, co se na mě řítili. Dřív, než jsem stačil vyzkoušet novou vlastnost, zachránili mě něčí výsřely. Alan. Jestli mě nepřišel dorazit, neusnadním mu život.
„Co tu sakra děláš? Seš na opačný straně a tady to začíná bejt jako v lunaparku!“
Trochu jsme se na sebe podívali… když moje oči začly uhýbat, došlo mu to.
„Chtěl si zdrhnout, žejo?“ závity mého mozku už pracovaly na odpovědi, když on přišel blíž ke mě.
„Podívej, bejt taková možnost, tak už tu nejsem. Všechny energetický články modulů jsou bez energie… odsud se beze mě nedostaneš.“
To mě bylo ukradený. Při pohledu na ruku jsem s tim problémy neměl. Spíš mi dělali starosti ty potvory, co jsem slyšel řvát na sto metrů.
„Podívej, jestli chceš jít tam, tak běž… já se nenechám zabít!“
Otočil jsem se a sešel po schodišti do otevřeného hangáru s modulem.
Alan nebyl nadšenec mojí teorie, ale je fakt, že tam asi jít nechtěl.
„Fajn, co teda chceš dělat? Tohle je totálně bez energie a…“ Jeho proslov jsem utnul výbojem.
Všechny systémy toho broučka naskočily…
„Pane… bože! Funguje!“ hned zalezl do kokpitu a obdivoval to všechno. Já měl oči ale nad námi. Začal jsem slyšet, jak běží směrem k nám.
„Měl by si zálézt! Wartoři nemaj techniku v lásce. Cokoliv co svítí je pro ně cíl.“
Co jsem si to zase vymyslel. Ona moje logika má divnej smyl pro humor.
„Nastartuj to. A leť na do tý stanice, co do Wartoru narazila, mám tam přátele.“
„Děláš si srandu? Neblbni. Nehraj si na hrdinu a padej dov….“ Promiň kámo, přes ten zavřenej poklop tě neslyšim.
Fajn… musim něco udělat, abysme se odsud dostali… nemůže to bejt těžký. Zatímco jsem přemejšlel, obklopily mě ze tří stran zpředu. Bylo jich snad sto. Armáda bestií. Nelítostně jsem odpraval mou rukou jednoho podruhém. Každý výstřel bolel víc. Moje ruka tohle dlouho nezvládne a navíc ty potvory jsou skoro nesmrtelný. Jednorázový řešení….
…popadnu jednu z palivových hadic a obmotám si ji okolo pasu… zapnu helmu…
… málo kdo si dokáže tak zahrávat s životem. Do toho. Palivový nádrže na druhé straně…
pal
… celá místnosti vysršela explozí. V omráčení jsem jen viděl, jak kolem mě lítaly bezvládný těla těch zrůd… některý z nich křičeli, ale venku jsem to neslyšel. Nic jsem neslyšel. Po výbuchu jsem byl asi šedesát metrů od trupu stanice… Připoután a držen hadicí. Okolo mě lítaly kusy všeho harampání i moduly. Když mě trosky zasáhly, vytrhly mi několik vrstev z obleku. Dusím se.
Konečně dodržim slovo … už naposledy… teď umírám.
V posledních veřinách jsem zahlédl Alanův modul. Chvíli byl stejně bezvládný, nakonec zapnul trysky směrem ke naší stanici.
Snad se jim nic nestalo. Snad to dokážou, a najdou odpovědi. Snad vyřeší to, na co já nemám.
Tok myšlenek mi přerušil masiv vytrženého trupu, který mě srazil.
Urhl hadici a vynesl mě hluboko do vesmíru…