Vrahové budoucnosti [7] - Snění (část druhá)

Opět vás zdraví Rebe1 s dokončením první série povídky. Za dobu mého psaní se objevily jisté možnosti, o kterých vám něco málo povím. Doufám, že budeme mít co říct.

Tento článek bude samozřejmě obsahovat z drtivě většího procenta slíbenou druhou část dílu povídky. Zároveň mám na vás ale jednu prosbu. Na všechny, co moje povídky čtou, nebo alespoň projedou některé z artworků. Byl bych ale rád, kdybyste si alespoň těchto sedm řádků přečetli a dle názoru okomentovali.
Pár nejznámějších tváří se před několika dny seznámilo se mojí maličkostí o trochu blíž.
Kromě chyb v textu jste si mohli všimnout, že zmiňuji můj stav a bla bla bla… Samozřejmě si někteří mohli podržet ruku na čele, že nemám zrovna třeba Steam kvůli penězům. Pravdou je, že jsem spíš nikdy nepotřeboval účet, protože (hamba mi) jsem prakticky do dnes hry pouze stahoval. Nyní bych se ale rád v mém novém blogu rozepsal i v recenzi. Proto mám pro vás jednoduchou prosbu. Napište do komentujícího chlívečku pár slov o tom, co byste ode mne rádi četli. Jestli mám vůbec něco psát a jestli to mám nechat na jindy, nebo začít hned. Moc bych si pár názorů vážil.

_{Teď ale zpět k povídce}

—

„To jako myslíš vážně ?! Ne. Ne, ne ne ne ne…“
„Hele moh bys během toho koktání po mě hodit ten spínač … ?“
Neuhodli byste, na co teď zírám. Opravdu, ale kdo by čekal, že v laboratoři nerozbitných materiálů neznámího letounu, co tu ztroskotal před šedesáti lety, se bude experimentovat s napalmem ?! Barely s něčím, o čem bych prý „neměl vědět“ smíchaný s nitrákem, jsou Alanem dokonale poskládány před ničím nerozbitnou bránu. Popravdě, radši bych byl nadosmrti tady, než se nechat spálit. A ten idiot po mě ještě chce odpalovač…
Když ke mě Alan přišel, ještě si ze mě dělal prdel.
„Koukni, když si tohle vezmeš přes sebe, neuhoří ti většina těla.“ mrknul a šibalsky se usmál. Já ti dám, ty šibale. Prej nějaká síť z Halových trubic.
„Fajn… “ vztekle přes sebe hodim deku.
„… a co ty. Hm? Já sem extra duležitej ale ty si můžeš chcípnout ? Nehledě na to, že by nás to mohlo vypálit do vesmíru…“
„Všechno v laboratoři je z trubic stejně jako věci tady. Jen dveře jsou jiné, aby nebyly těžký a mohli se otevírat. Takže pár barelů to vyhodí do vzduchu. Krom toho, já tu mám pole.“
Ano, to slavné ochranné pole, co zkoušel jednou. Na křečkovi! Cejtim se tu jak ve vesmírnym sitcomu.
„Hlavně nezapomeň chránit tu krabici.“ ano. Abych nezapoměl. Jsme uprostřed boje mezi wartory, nějakym druhem mutantů, abysme zachránili Briana před komatickou smrtí. Má mu pomoct oblek, kterej je v bedně. A váží asi dvacet tun.
„Dobrý, du na to. Něčim to drž.“
Pá sekund po tom, aniž by dal prostor mím připomínkách, sliším pípnutí. A je to tady. Ani jsem tak neslyšel ten výbuch, jako tlakovou vlnu. Po ní jsem neslyšel nic.
Ležím teď na zemi… v místnoti naproti mě se zvedá Alan, a smeje se. Pohazuje si v ruce s polyzátorem.
„Tak poď kámo… musíme ti zachránit kámoše. “ Musim uznat, že jsem taky šťastnej. Přežit ten níčevej výbuch je docela dobrej pocit. Všude okolo něco hoří, jenom my ne.
Na krabici s oblekem jsme zapnul magnetizmus, aby se nesla líp.
Ven vycházíme v pohodě. Po dveřích ani stopy.
„Kde si tu vůbec vzal napalm…“ vrozenou zvědavost máme s Brianem společnou.
„Při sváření jednoduchých kovů jsme ho využívali. Ale ne dost často, takže jsme si zbytky schovávali.“
„Fajn, to je k napalmu…“ ještě si udusávám některý plamínky na ruce „… a co teď?“
Okolo nás leží asi tak sto těl wartorů. Většina z nich má ty svoje chapadla na jiných koncích místnosti.
„Teď už se jenom dostat zpět. Navrhoval bych výtahy…“
„Výtah ani náhodou, … špatná zkušenost.“
„A jak se odsaď chceš teda dostat.“
„Co třeba… obleky a do vesmíru. Támhle by šla udělat díra.“ oba jsme se na sebe podívali. Alan asi můj plán nechtěl brát vážně. Bejt opravdu v sitcomu, okolo nás by ječely smíchy tisíce lidí.
„Fajn… to asi nebyl nejlepší nápad… „
„Možná jedinej…“ za rohem zkoušel Alan výtah. Nešel. V některé z palub jsme oba zaslechly dalšího wartora.
„Padáme!“ vykřikl jsem. V tu chvíli začala děsivá honička. V patách nám byl o 50 km rychlejší hajzl. Alan nás schoval v jedné z kajut.
„Kurva… co tady.“ otevřel první skříň u dveří.
„Jackpot! Obleč to.“ hází po mě těžební oblek.
„Víš, že to má zhruba deset minut kyslíku…?“
„Di to říct těm venku, třeba budou mít jinej nápad…“ děda je vtipnej…
Po oblečení tu byla další otázka
„Jak se dostanem odsud?“ Na to už ale on pracoval. Snažil se zničit dvířka s vedením.
„Tady je dusík. Mělo by ho bejt dost na zničení první vrstvy pancíře v trupu. Když se nám povede zničit i druhou, praskliny sem pustí vesmírný vakuum, který doslova vysaje díru… a je to.“
Mezi tím už zdolal dvířka.
Já zaklepal frajersky na část trupu.
„Tohle chceš rozbít… jak ?“ podíval se na mě a pochopil. Jeho zrak směřoval na dveře, do kterých bušil wartor.
„Ne! Tohle ne! Blbej nápad… “ jestli sem chce pustit to zvíře, tak je fakt na palici.
„Až rozbiju první vrstvu. Pustíš ho sem. Já ho naženu k prasklině… pohoda, ne ?“
„Si magor…“ ale nemám lepší plán.
Když se po deseti minutách podařilo zmrazit a rozbít několik vrstev, kývnul na mě.
„Tak se připrav, kovboji…“
Přistoupil jsem ke dveřím. V jedné ruce sekyru, v druhý ovládání dveří. Po vzájemném tříseknudovém pohledu jsem otevřel dveře. Zuřivý wartor vyběhl hned po Alanovi. On uhybá a nechává na něm zničit stěnu. Plán klapnul. Všechno v kajutě vysálo vakuum. Já se držel bedny. Alan mě beztížným stavem navedl k modulu o patro výš.
„Ne zas tak blbej nápad co?“ radostí jsem si vydechl. Naspoupili jsme do modulu. A letíme.

Po připojení modulu ke Geusu jsme dostali bednu do oddělení doktorky.
„Můj bože! Co se tam dělo?!!“ na oba na nás vyletěla.
„Od chvíle, co jste tam na mě tady řve každou minut další fragment.“
„Frag …“
„Fragment… abnormalita na stanici. Výkyvy energie, dekompresní efekt, …“ přednáška pana Feeta. Přerušila ho dokotorka.
„Před deseti minutami. Masivní dekomprese osmnácti palub.“
„Ale to byla jenom jedna… řekni jí to Alane.“ to chtěl, ale podíval se na mě tím hnusným pohledem.
„Nechal si otevřený dveře, viď?“ si ze mě děláte srandu.
„Hele… poď… poďte radši k Brianovi. Co to náhlý probuzení ?…“
„Brian je pořád fyzicky mrtvý, až na pár buněk mozku. Překvapivě, na tom byl v době probuzení stejně. Nechápu to.“
„Tady je něco, co mu pomuže.“
„Oblek stimulující tělesný chod.“ Alan s dokotrou to začali probírat. Já jsem si zatim šel schladit hlavu k oknu. Pořád tam poletoval ten wartor.
Dneska by mohla vyjít Země… už vidím část za Sluncem.

Najednou jsem ale zaslechl něco, že čemu jsem ani nechtěl věřit. Křik!
„Slyšíte to ?!“
Oba nechápou o čem mluvim. Slyším je. Jak se sem dostali! Sakra!
„No tak, musíte to slyšet“
„Rendele, měl byste si odpočinout. Jste…“
„Taky je slyšim!“ Hodil jsem Alanovi Pulzar.
„Už víte, jak na ten oblek, doktorko?“
„Myslím, že ano. Jen to bude trvat.“
„Nějakej čas je udržíme, ale nebude to dlouho.“
Fakt ne. Za dvacet minut už klepaly na dveře. Brian byl už na lůžku a měl na sobě připravený implantáty. Podpra srdce, ledvin, plic… všehcno to na něm bylo. Vypadal jako borg.
Najednou do dveří udělal jeden z ních díru tesákem. Oba jsme z nervozity vystřelila asi padesát ran. Zbytek živého chapadla zalezlo zpět. S Alanem jsem měli pocit, že už je to za náma. V tu chvíli, doslova roztrhal dveře postiženej wartor. Podpůrná palba podala dobře. Z dveří se vyklupalo asi pět z nich. Všechny jsme zvládli. Bez otočení hlavy jsem zkontroloval situaci.
„Doktorko?“
„79%!“ Už je skoro hotovo. Myslím, že bychom se měli pozdějš přesunout do hlavního kokpitu stanice, kde je silové pole s radiací.
Pořád jsme ale odolávali vlnám nepřátel. Jednodo podruhém jsme připravovali o údy.
Když se zdálo, že vše u konce, znovu jsem se mílil. Zbraně utichli. Pod nohama nám něco běhalo. Cítili jsme to oba. Ty potvory nám trhali podlahu pod nohama!
Kusy podlahy prostě mizeli v patře pod námi. Už jsme neměli kam jít. Vzal jsem dokotrku a lehce násilím s protesty jsem jí dovlekl do výtahu.
Vyjela nahoru.
S Alanem jsme už stačili jen zabránit wartorům, aby se dostali k lůžkům. Najednou se vše zachvělo. Potvory nám šly do zad.
Tohle je už konec. Nemám šanci. Po pár minutách nás porazili na záda. Oba bez šance.

Znáte ty řeči o světle v tunelu? Já jsem asi na konci slyšel jen takové stupňující se pískot. Jako by nabíjení něčeho. Nebo… ne?
Jedna potvora po druhý se kácely k zemi. Zmateným zrakem jsem zahlédl, jak se jeden pokusil utéct. Trefila ho nějaká bílá vlna energie. Udala z něj čtyři, a ještě pořádou díru do trupu. V záblesku toho všeho vztoupila do světla postava. Podala mi ruku. Neviděl jsem tomu do tváře. Měl nějakou helmu.
Sundal ještě pár wartorů pulzem ruky. Podíval se na mě.
„Už žádný ‚Dobrá rána, šefe?'“ Brian ?! Později jsem si všiml, že má ten oblek.
„Briane?!“vychutnal si mě. Helmu zasunul do zad jednoduchou transformací.
„Takže žiješ! To je… úžasný“

1 z 1

- +

Vrahové budoucnosti [7] - Snění (část druhá) 5802

1.

… zde pokračujte v psaní …

„Jo a… “ nedořekl a začal zase odstřelovat tuny nepřátel.
„… a vy padejte!“ Vzal jsem Alana a nasedli do výtahu. Uvnitř kabiny jsme jenom cejtili silnou vybraci. Když jsme dojeli do kokpitu, čekala tam doktorka a málem mi ustřelila hlavu. Bylo to tak deset centimetrů velde. Ironicky jsem zvedl ruce.
„Hele, mě ze zad netrčí páteř…“
„Bože. Jak jste to přežili?!“ běžela mi pomoct s Alanem.
„Brian se vzbudil. Asi to zabralo.“ Když jsem dořekl, z výtahové šachty se vynořil Brian. Prořezal se do místnosti.
Bezeslov k nám, zatím, co se mu zasouvala znovu helma, namířil ruku na hlavní řídící pult.
„Bez toho nepřežijeme!“ chtěl jsem ho zastavit. V tom začal pult reagovat. Dělal tisíce úkonů za vteřinu. Za tři sekundy toho nechal.
„Jděte dál.“
„Co se děje? Cos i udělal?“
„Autodestrukci stanice. Současně se odpojí kokpit.“
„Sekvence vyžaduje heslo, to jste nemohl…“ doktorku přerušil intercom.
~“Kód-X-P-340-přijat“~
~“Materiální-škoda-za-5-sekund“~
Vyslechli jsme. Doktorka jen dodala „… pačkat na můj souhlas?!“
Ve vteřině jsme se odpojili od stanice. Mohutný záblesk a výbuch oslnil všchno. Na pár vteřin vypadl proud. Ale, ve stejné vteřině zmizel celej měsíc!
„Co se stalo?!“
„Bylo tam moc nebezpečných informací. Nesmí se to dostat na Zemi, nebo jinam“
„Proto si zničil celej měsíc??!“
Začali jsme se hádat. Do naší hádky ale vstoupil intercom.
~“Posádko stanice Geus-G7, připravte se na obsazení!“~
„Co to kurva…“
„Pozemská jednotka, je to hlídka dráhy.“
~“Ihned se vzdejte!“~
„Na jejich palubě probíhá polarizační nabíjení!“
„Co-co to má znamenat?!“
Brian s upřeným zrakem na lodě dodal
„Nabíjejí zraně….“