Vrahové budoucnosti [8] - Sahara

Série za pouhých pár dní nabrala v celku zajímavé obrátky. Tentokrát se vrátíme zpátky na ohroženou Zemi.

—

Nevím čím jsem tak vyjímečný. Jen doufám, že jsem dost na to, co po mě okolnosti vyžadují. Jsem jen malá tečka v plánu. V plánu, který si hraje s galaxiemi ve všech vesmírech. Zastoupení Země se musí vzepřít, dokud je čas. A toho už není příliš.
Od mého probuzení vím jen jedno. Není naděje, pokud jí nezískám. Náš domov byl určen k zániku dávno před tím, než byl svořen.

V buňce kokpitu probíhají nezrůznější diskuze. Všichni se bojí. Nevědí, co se stane. Já ano, a proto je musím ochránit. I za cenu smrti.
„Nahoď to. Až se někdo dostane skrz dveře, poletí zpátky domů.“
„Dobrý chlapče! Pole je nastavený na dvousekundovej záblesk.“
Garry a Alan už mají svůj plán. Oba nechtějí na zemi. Jsou to dezertéři. Zradili sami sebe pro svoje přesvědčení. Lhal bych, kdybych řekl, že jim nerozumím.
Stojím před výhledem, a pozoruji pohyby lodi Rowhead pozemské jednotky. Chystají se nás obsadit. Zatknout a převést na Zemi. Nic lepšího jsem nemohl chtít. Válka, na kterou Země není připravena je už moc blízko. Ale ještě je šance.
Doktorka vše pozoruje s vyděšeným klidem jako já. Ale já vím víc než ona. Její klid je úzce spojený neklidem. Cítím to.
„Tohle už je asi konec….“ přistoupila blízko vedle mě.
„Posledních pět let jsem žil jen kvůli této planetě. Teď se jí nevzdám“ čekal jsem, že se na mě otočí s nechápavím pohledem. Ani se nepohnula.
„Víte, Vong věřil, že v pravou chvíli budete vědět, co máte dělat. Chtěl na to připravit svět…“
Co to má znamenat? Ví snad to co já? Rozhozený její větou jsem se na ní nenápadně podíval.
„…Ať chcete udělat cokoliv, nezapomeňte, kdo jste.“
Po té větě se za dveřmi objevil přetlak. Už jsou tady. Garry s Alanem už měli připravené všechno na vedení menší války. Doktorka se ani neoočila. Myslím, že není důvod to udělat i jí.
Rozevřej jsem dlaň pravé ruky a namířil ji na ty dva vzadu. NEchal jsem na ně působit chvlikovou dezorientaci. Za páš sekund lehli na zem. Vteřinu na to se rozletěly dveře. Ozbrojené jednotky na nic nečekali a začal střílet gumové projektily. Doktorku zasáhli a okamžitě usnula. Odemě se střeli odráželi zpět k majitelům. Ani jsem se nehnul. Nechal jsem ruce podél těla až ke mě přišel jeden z jednotky a násilně mě donutil si kleknout.
„Co ty dva?“
„Žijou“
„Naložte ty tři do modulu.“
„A co s ním pane?“ ohlásil voják co mě držel při zemi.

Přšel za ním pravděpodobně velitel mise, vzal mě ocelévý límec obleku a narovnal aby mi viděl do tváře.
„Toho chce generál naživu“ dořekl a praštil mě Pulzarem do obličeje. Z omráčení jsem se probudil až v letounu.
Podle výzbroje bych hádal stará dobrá Delta-X, u které jsem začínal. Více méně váleční veteráni i žoldáci pracující pro vládu za těžký prachy. Jsem si jistý, že by nás tu všechny postříleli, kdyby to měli rozkazem. V modulu nás bylo deset. Garry, Alan a já jsme seděli připoutáni. Okolo nás seděli v nehybném stavu další čtyři desátníci. Další tři pak byli v kokpitu letounu. Nevím, kde je doktorka, ale partně to má něco společného s její poslední větou.
Teď je třeba se dostat na Zemi, nejlépe si promluvit s představenctvem, který mě určitě při nejlepšim hodí na zbytek života pod mikroskop. Jsem připraven udělat co je třeba.
„Runway-Bravo-6, přistáváme“ na šestce jsem nikdy nebyl. Za posledních 5 let se toho mohlo dost změnit, ale naposledy jsem slyšel, že byla zapečetěna kvůli nebezpečným materiálům.

Venku pršelo. Když jsme vystoupili z modulu, všichni jsme se na sebe v dešti podívali. Runway nebyla z prvního pohledu nic. Opravdu. Na povrchu byla jen čerpací buňka a přistávací plocha. Zatímco nás oslepovali kapky deště, v zádech jsem zaslechl radiový rozhovor.
„Subjekt 0 čistý, žádáme o přístup do Sahary.“
V zápětí z betonové plochy vykoukl malý útvar. Byl to vstup do výtahové šachty. I v magnetickém výtahu trvala jízda přes třicet sekund. Museli jsme být několik kilometrů pod zemí.
Po zabrždění se otevřely dveře. Naproti nám byla úzká chodba vedoucí asi 500 metrů přímo rovně. Když jsme ji celou prošli, Garryho i Alana opět uspali. Skončili v rukou strážníků a já byl dostrkán do dveří. Za nimi byla místnost podobná soudní síni. Zasedání začalo, a hlavním objektem jsem byl já.
„Subjekt 0-G-7“ zařval za mnou.
Za pult dosedl generál Perelli. Vedl naší pěchotní jednotku v mojí první službě. Průzkum na měsíci v Baltiových dolech.
„Subjekt 0. Miles, Brian.
Byl jste předveden před komisi představenstva pro nezdařilost mise Neptun. Na níž jste se zůčastnil vládního projektu Program. Jste si vědom svých obvinění.“
„Pobavte mě…“
„Předně je to tedy národní zrada vedoucí k selhání a prozrazení mise Neptun. Což mělo za následek naprosté odstřihnutí vládních zdrojů. Dále s tím související nebezpečné zatajování vládních dokumentů, krádeže zdrojů …“ proces přerušilo až rozevření dveří za mými zády.
„Představuji vám Doktorku Sáru Ramirezovou. V součastnosti jediný svědek děje na stanici Geus-G7 za posledích 5 let.“ Cože ?! Doktorka? Celou dobu pořád pracovala pro ně?
Když se posadila za stůl čelem ke generálovi, poprosil jí o vylíčení posledních pár let.
„Subjekt měl v podstatě nejslibnější výsledky. Doktor Vong, vedoucí oddělení Programu, měl za úkol provést poslední fázi programu. Po zákroku Subjekt vykazoval nepatrné známky odmítnutí. Nakonec byl ale implantát přijat a čtvrtá úroveň tak úspěšná“ neřekla právě nepatrné známky odmítnutí ?! Vždyť jsem byl mrtvej!
„Dobrá. Chcete tedy říct, že Program úspěšně dokončil. Co se stalo potom.“
„Doktor se domníval, že implantát i přes úspěšnou operaci Subjekt nepřijal správně. Stíhali jej časté výkyvy synapčních drah. Měl noční můry, byl náměsíčný. Doktor po pár týdnech zjistil, že hlavní příčinou je onen implantát. Z nevysvětlitelných důvodů měnil jeho dráhy do zcela nové formy. Pravděpodobně by úplnou změnu nepřežil. Proto se rozhodl implantovat paměťový čip a staré vzpomínky vymazat. Obsah čipu označil doktor za tajné, a neměla jsem k jeho informacím přístup. Po vložení DLP se ale Subjekt nepochopitelně zhroutil. Po třicet minut byl klinicky mrtvý.“
Co tohle má sakra znamenat ?! Bylo to jinak! Můj nevěřícný pohled doktorku nijak nenadchl a pokračovala.
„Nicméně po delším pozorování bylo zřejmé, že Vong udělal chybu. Která byla fatální. Subjekt prošel finálním stádiem obnovy paměti. V nečekané situaci se ale objevili fragmenty starých i nových vzpomínek. Takové, které v mozku Subjektu nikdy nebyly. Což mělo za následek zabití doktora po tlakem umělých vzpomínek..“
„Ve své zprávě máte jako zdroj této nečekané situace Garryo Rendele. Neboli na stanici pod názvem Vězeň 2031.“
„…ano…“ vypadá poníženě, jako by za to mohla ona.
„Můžete to představenctvu vysvětlit ?“
„Rendel byl podle doktora nejlepším kandidátem na zavedení úrovně čtyři.“
„To… nechápu, vezeň že byl subjektem v Programu?“
Doktorka se snaží přejít jistou hranici, je to na ní vidět. Nemůžu uvěřit že posledních 5 let jen lhala. Jestli to bylo 5 let.

„Doktor Vong měl svůj plán. Bohužel ten byl zašifrovaný v jeho deskách, ke kterým měl přístup jen Doktor a Subjekt. Dala jsem mu jej tedy k přečtení a když ho odemkl, stáhla jsem si potřebná data.
V podstatě v nich byla krátké líčení faktu, že doktor se snažil experimentovat na vězních pro získání informací do Subjektu. Pan Rendel byl nejlepším kandidátem pro paměťový implantát, který měl bohužel stejné účinky jako na Subjekt. Tato chyba vyvolala situaci, která vyžadovala evakuaci zařízení. Oba, tedy Rendel i Subjekt měli spolu spojené fiktivní vzpomínky, což ve výsledku zapříčinilo smrt doktora.“
„Dobrá, děkuji doktorko Ramirezová. Nyní bych rád slyšel svědectvý Subjektu“
To jsem měl bejt já. Připravenej říct všechno sem přistoupil blíž.

„V době posledních dnů jste ohrozil…“

„…poslouhejte mě!“ přerušil jsem ho a přišel k němu blíž. Strážní mě drželi ale proti mě by stejně nic neudělali.
„To, co se venku děje neni náhoda. Neni to experiment. Jestli se na to nepřipravíme, zemřeme tady!“
„Odveďte Subjekt do cely. Začneme zítra v 8:05“
„Cože? Ne ne ne, nechápete to, musíte mě vyslechnout!“ bylo to zbytečný. V týhle pozici nikoho nepřesvědčím.

V cele jsem si lehl na lůžko, které mě připoutalo. Oblek by mě odsud kdykoliv dostal, ale tentokrát musím něco dokončit. Po pár minutách jsem zaslechl rozhovor za dveřmi. Dva strážníci mluvili s doktorkou.
„Promiňte, vězeň nesmí s nikým do zítra mluvit. Nařízení generála.“
„Generál mě sem poslal pro uspání subjektu.“

Dál už jsem nic neslyšel, než jen několik přesvědčovacích vět. Po pár vteřinách se dveře cely otevřely. Doktorka vešla a kráčela přímo ke mě. S ledovým klidem, jakoby nikoho dneska nezradila. Jak jsem jí mohl věřit.
„Čekal bych to od Garryho, nebo Alana. Ale ne od vás…“ moje poznámky vůbec nevnímala, jen vzala jehlu a bodla mi ji do zápěstí. Ale nic mi nevstříkla. Byla to nějaká rušička.
„Poslouchejte mě dobře. Máme pár vteřin, než se implantát navede na jinou frekvenci.“ naklonila se ke mě, a začala vyprávět.
„Všechno, co jsem na radě řekla, byla pravda. Doktor Garryho plánoval stejně jako vás využít pro komunikaci s jinou rasou. Před dvaceti lety, dřív než vznikla rada i Program, jeden z ruských zvědů (hovorový název pro bezpilotní samonaváděné letouny určené do vesmíru) zachytil v sektoru 31 neznámou aktivitu. Pocházela z trosek komunikační věže neznámého původu. Několik jejích součástí jsme dokázali zprovoznit ale nedaly se nijak testovat. Jen na lidech. A tehdy vznikl Program, na základě kterého byly pokusy na lidech legální. Doktor říkal těmto součástkám Fragmenty. Jeden máte i vy. A právě teď se snaží najít signál k něčemu, co rada chce opravdu vážně najít. Bohužel, i když jste první člověk, co dokázal přežít implantaci i kontakt s Fragmentem, pořád víte jako civilista moc, aby vás nechali žít.“
S jehlou v ruce jsem se títil jinak. Jakoby jsem se nedokázal ovládat. Byl jsem z toho všeho zmatený.
„Co budeme dělat?“
„To je největší problém. Hned jak se do vašeho mozku dostane myšlenka na plány rady, odešlou se k někomu, o kom nic nevíme. Rada je přesvědčená, že nemáte šanci se jim postavit a získat to.“
„Co ?! O co radě jde.“
„Teď vám nic říct nemůžu. Je to příliš nebezpečné, Fragment si už hledá další cestu k vysílači.“
Na chvíli se odmlčela, podívala se po strážných a vyndala mi jehlu ze zápěstí.

„Fragment může za to, že jste naživu. Držel vás při životě, když jste měl být mrtvý. Mutanti na Wartoru, Vong i rada. Všechno je moc komplikované… přijdu na něco, Briane. Dejte mi čas“
S těmito slovy zavřela celu. Po pár vteřinách, když už byl ‚Fragment‘ v provozu, jsem cítil, jak zase mohu vším hýbat. Myslim, že to má velkou souvislost.

Následující den_8:04_2194

„Zahajuji 27 zasedání rady.“ znovu stojím v místnosti podobné soudu, kde mám vyslechnout jakýsi verdikt, který rozhodne o mé budoucnosti.
„Na dnešním programu je třeba prohlásit konečné rozhodnutí o vězni 7013, nebo-li o Subjektu 0. Subjekt se dle údajů vedoucího Programu, doktora Vonga, úspěčně účastnil čtvrté fáze. Následně však nastaly nevysvětlené komplikace které vedly k politování hodné smrti Dr. Vonga.
Nyní tedy určímě potřebné rozhodnutí, jak naložímě s touto situací. Prosím doktorku Ramirezovou a její konečný posudek.“
Jen vytřeštím oči. Doufám, že je to v jejím plánu. Musí se jim dostat pod kůži, aby mě vyslechli.
Doktora si stoupla za řečnický pult a přečetla posudek.

„Subjekt 0, původně civilní osoba Brian Miles, byl pod vedením Dr. Vonga zavržen do Programu na věděcké stanici Geus-G7. Jeho chování bylo v normovaných hodnotách do konečné procedury, která souvisela s uzavřením čtvrté urovně. Tato procedura zahrnovala konečné propojení implantátu s mozkovými drahami Subjektu. Operace vedla k jednoznačnému poškození mozkové kůry. Proto byl na základě posudku zaveden DLP čip a poškození nahrazeno vzpomínkami. V nadcházejících okolnostech se Subjekt 0 neplánovaně setkal se Subjektem 12, což vedlo k nalezení základny Wartor na měsíci Io. Mentální spojení Subjektů bylo okamžité, ačkoliv si to neuvědomovaly. Za několik dní se dostaly do střežené sekce a získaly prototyp neznámé technologie. Subjekt 0 je bohužel stále na svém životě ohrožen. Jeho život závisí na zdroji neznámé technologie.“
„Dobrá. Prosím, přečtěte váš konečný závěr.“ při těchto generálových slovech se doktorka zaraztila. Letmo se na mě podívala, a to už muselo jít o dost.
„Ačkoliv je Subjekt 0 zatím jediný, kdo dokázal přežít konečnou proceduru, ve své podstatě je mrtvý. To, co mu dovoluje žít, hýbat se i komunikovat závisí na nám neznámé technologii patrně ovládané neznámou rasou. Proto navrhuji Subjekt 0 …“ na malý momnent se zastavila. To slovo, co se bojí vyslovit, mi může zachránit život. V nátlaku rady však pokračovala.
„… pardon.
Proto, na základě těchto faktů, navrhuji Subjekt 0 … deaktivovat.“