Vrahové budoucnosti [9] - Psanci

Díl ze série sci-fi povídky je na stole. Kromě ní se můžete podívat na nový Blog, kde se dozvíte to co se sem nevešlo.

—

Opravdu už si nejsem jistý, zda jsem celý život obklopen zrádci, nebo jen dobrými lháři.
Po posledních zážitcích na oběžné dráze se ocitám v nemyslitelné situaci. Slova doktorky mě rozhodily, ale to neznamená, že by nebyly relevantní. Nemusí bejt náhoda, že pořád žiju. Drží mě na živu něco, o čem nic nevím.

Trest smrti. Nebo snad tomu mám říkat jinak ? Rada mne po důkladné analýze posledních dní shledala… mrtvým. Moje vlastní tělo vzdalo veškerou práci a všechno co mě drží na nohou je malý úlomek cizí technologie. Fragment.

Taky už se v tom ztrácim, ale nebude to dlouho. Lůžko je pohodlné. Za oblek mi zahákli ocelová lana, abych se moc necukal. Zatím musím počkat, než mě oskenují. Než mě „deaktivujou“ chtějí se dozvědět co nejvíc.

Strávil jsem v polstrované místnosti asi třicet minut, než ke mě pustili řadu doktorů, mezi něž patřila i Sára. Nejvyšší členové rady se shromáždili za skleněnou stěnou, která byla nade dveřmi. Dívali se mi všichni do očí, stejně jako doktoři v místnosti. Sára se na mě podívala trochu jinak, jako vždy. Traufl jsem si odhadnout, že se schyluje k uskutečnění bláznivého plánu. Očním kontaktem jsme si prošli pár vět, při kterém se podívala na doktora naproti ní. Teda, pokud se dá Garry v bílejch hardech považovat za doktora.
Plán už mi byl trochu jasnější. Po pár vteřinách ale musela Sára s Garrym zase hrát tu hru.
„Deaktivace Subjektu do 20 vteřin…“
Začal děsivý odpočet. Z obleku se do místní databáze stahovaly nějaká data. Po dosažení posledního procenta odpojí oblek od Fragmentu. To bude konec.
Na monitoru ubíhaly vteřiny, rada pozorovala proces z patra a probírala budoucnost. Veřil jsem, že je presvědčím.

Zbývalo pár sekund, když se ozvaly rány. Nejdřív tu byl silný otřes. Ten spustil poplach a po vteřině přišlo varování před útokem. Pod neustálimi otřesi vypadla eletřina. V chvíli tmy mi do ruky dala Sára jehlu a odemkla mě. V místnosti bylo šest doktorů. Několika zkušenými pohyby jsem se o dva postaral. Zbytek už podlehl Garrymu a Sáře. Netušil jsem, že by mohla zabít. Zkrátka, jsme v drsné době.
Než se stačila elekřina v Sahaře vzpamatovat, udělali jsme se my tři cestu k výtahu. Ve všem zmatku si nás nikdo skoro nevšiml. Chaotická atmosféra nabrala na síle, omítka z těsných a vysokých stěn padala k nohám, po chvíli nezůstaly vyset ani zářivky a celý komplex se měl ke spadnutí čím dál blíže. Stále jsem si nebyl jistý, jestli je to dobrý plán, protože nepřítel nevypadal, že by chtěl odsud někoho dostat.
„Tudy!“ Garry vybavený tabletem nás vedl skrz ruiny nejvyššího podlaží. Mě v hlavě ale vystála otázka.
„Počkejte! Co Alan? Musíme pro něj…“ Z jejich pohledu jsem stačil přeložit jen ‚Ty jsi mu to neřekla?‘. Naše situace se ale zhoršovala, a i já měl dost soudnosti abych poznal, kdy je čas na útěk a kdy na trapné ticho.
„Kašlete na to, proboha. Jdeme…“ utrousil jsem na ně pohled ‚že vůbec čekám upřímnost‘ a vyrazil jsem s tabletem vytrhnutým z Gerryho rukou. K výtahu bylo blízko.
V podstatě to bylo za rohem. Před dveřmi jsme se zastavili jen my s Garrym. Sára se vydala do levé odbočky po schodech dolů. Detail mapy jsem si prohlédl až, když jsem zahlédl její nečekanou odbočku. Mapa neobsahovala jen cestu sem. Nalevo od výtahové šachty se nacházela místnost nesoucí název po komplexu. Místnost Sahara. Maximální ostraha. Vstup pro třídu Z10 a vyšší. Navzdory námitek otřesů jsem se za ní vydal. Podle popisu bych se normálně nedostal ani do chodby pod schody. Ale normálně bych se nedostal ani z cely, tak co. Podobný názor měla asi i Sára, která překročila několik těl ostrahy a zaplula do místnosti. Měla náskok asi dvaceti sekund, ale brzo jsem jí následoval.

I po posledních dnech mě stále dokázalo něco překvapit. A přestávám věřit v náhodu, když u všech těchto překvapení je Sára.
Místnost se velice podobala cele, ve které jsem měl být deaktivovaný. Rozdíl byl jen v absenci lůžka. Bylo evidentní, že jde o nějakou místnost s databází. Kromě stovek monitorů tu byl pult 5×5 metrů, kde se vznášela moje hologramová projekce. Doktorka si mě všimla a na chvíli přestala zaměstnávat klávesnici.
Otevřel jsem pusu, chtěl jsem něco říct. Ale bylo toho tolik. Kromě života, který jsem vedl před vstupem do Programu tu bylo prakticky všechno až doteď. Záběr z Vongova kanclu, detaily o obleku. Nebyl jsem schopen vydat hlásku. Vždy, když jsem vymyslel větu, začetl jsem se do nového monitoru.
„Běžte, Sahara už to dlouho nevydrží…“ upozornila.
„Nemá to bejt pryč ?“ Taková první otázka, co mě napadla. Pokud jsem vše pochopil, tak náš útěk souvisí se zlími umysly rady. To, že tu ty informace ještě jsou mě dost zarazilo.
„Je to teď těžké vysvětlit Briane. … budete mi muset věřit.“ jo, věřit to umim. Důvěra se mi už kolikrát vyplatila…
Chvíli jsem jí pozoroval. Už jsem byl s odpověďmi nadně.
„Hej, co tu děláte, sem je zakázaný vstup!“ Zmatený hlídač bere svou práci moc vážně. Svou pozornost jsem mu vůbec nevěnoval. Moje smysly po vteřině jen zaznamenaly nabití Pulzaru. Taky nabiju,… kdo bude rychlejší…
Rukou se mi prohnala energie a muž se proletěl ven ze dveří. Do kterých v zápětí vešel i Garry.
„Lidi jestli si tu chcete hrát tak já bych už šel. Máš to Sáro ?“
„P-počkat. Tak on o tom ví?! O co tu jde?“ tentokrát jsem ždímal Garryho, který byl zas jak přibitý.

~Data kompletně synchronizována~

Můj život stlačen na objem menšího flashdisku. Rozběhli jsme se k výtahu. Tedy oni, já ještě nehybně stál. Pokud Sahara sloužila jako databáze rady, určitě tu bude něco o wartorech nebo o stanici a Vongovi. Nebyl čas na zadávání příkazů, takže mi musel stačit vyškolený sekundátor. Po nepatrném výboji definitivně zhasla eletřina a já byl bohatší o pár informací.
Zabodávali se mi do mozku jako malé jehličky. Neuvěřitelné. Snažil jsem se přesvědčit, že je to lež. Proto je Země určená k zániku.

Byl čas opustit základnu. Ještě jsem stihl zavírající se výtah a přidal se k naší trojici. Zády jsem se opřel o stěnu výtahu a snažil se všechno zpracovat.
Garry si trochu mojí nepřítomnosti všiml.
„Hej, brácho. Co je?…“ Sára nasadila obvyklý vyděšený výraz. Asi měla tušení.
„Proboha… co víte?“
Myslím, že jestli je někdy čas to vyklopit, tak teď.
„Před spojením s oblekem jsem byl mrtvý. Opravdu. Jediné, co jsem slyšel byly myšlenky. Někoho cizího. Vím jen, že to určitě pocházelo z Fragmentu. Myslel jsem, že spím. Po probuzení jsem si uvědomil, že ty myšlenky dávají smysl. Byla to zpráva. Nevím, jestli byla úmyslná, ale od té doby myslím jen na to, že se brzy setkáme s někým, kdo chce zničit zemi.
To kvůli Wartoru. Kvůli těm mutantům. Generál i celá rada ví o hrozbě, kterou se snažili pochopit. Po několika letech se pokusili o nezákoné pokusy.
Projekt Nemesis. Výsledkem měl být superčlověk. Armáda z nich by měla být schopná zachránit zemi. Pro ně byly navrženy obleky, letouny, zbraně i ostatní vybavení. Jenže pár věcí se zvrtlo po smrti Vonga. Celý projekt šel do háje včetně pokusů. Opuštěná základna měla být zničena. Bohužel, na základně zbyl jeden vědec, který projektu věnoval život. Deaktivoval výbušniny a zůstal tam. Mutace se znovu spustila, a protože nebyla pod dozorem, vše se stalo trochu jinak. Hlavní rysy se zdesetinásobily a vytvořili nepřátelskou zvěř. Wartory.
Oni mají zahubit všechno na Zemi. Až se tak stane, oni sem přijdou, a zničí Zemi i její hrozbu.
To je jejich plán. Počkat, až se nám vymknou kontrole, a pak zničit nakaženou planetu.“
„Dobrá… dobře. Takže co teď?“ Duchapřítomější doktorka se ujala slova.
„První krok je najít si palebnou sílu. Potřebujeme minimálně armádu, abychom Zemi přiměli bojovat.“
„Myslím, že tu už máme.“
„Hlavně se odsud musíme dostat. Všechno vyjde. Máme čas.
Kdo že to pro nás přiletěl ?“

Odpověď mi poskytly otevřené dveře výtahu. Naskytl se pohled na rozsáhlou bitvu. Několik křížníků se rvalo s letouny. Přímo před nás pak přistál jeden větší, který začal okamžitě odrážet nepřátelké hlídky.
Garry se Sárou se rozběhli k modulu.

Rebelové.
Armáda zkušených vojáků sloužící sami sobě. Ideální. Po našem nástupu do lodi vystoupili dva nesoucí kulatý obejkt. Vhodili jej do výtahu a vhodili dva granáty. Výbuch přiměl buňku sjet do nejnižšího patra.

V kokpitu už čekal jeden z Rebelů.
„Já jsem Pike. A ty budeš Brian, viď? Rád tě poznávám“
Potřásl mi rukou neobvykle příjemný vůdce odboje.
„Doufám, že vaše zpráva nebyla falešná. Naše vláda si důsleky neuvědomuje, ale zásah je nutný. Rádi vás všechny uvítáme v našem odboji. Včetně tebe synku.“ Znuvu mě bodal pohledem.
„Nepřítel, se kterým bojujeme je horší než vláda. Troufnete si na to?“ Postavil jsem před něj otázku, kterou však nebral jako zkoužku ale jako vtip.
„S vládou problém nemáme…“ vytáhl jistič a zmáčkl ho. Od Sahary jsme byli několik kilometrů, přesto byl mohutný výbuch vidět i slyšet. Dokonalá rovina přistávací plochy nad základnou se propadla.
„…ale oni mají s námi.“