Po důkladném zvážení jsem dal na vaše rady v osobních zprávách i na fóru a rozhodl se pro novou povídku. Tentokrát s více populárním, a pro mě neprobádaným žánrem. Doufám v úspěch 🙂
Za posledních pár let se Země nezměnila. Války zuří, hlad a bída stále zužuje některé kontinenty a lidé zdokonalují nedokonalý život k většímu prospěchu sama sebe.
Aspoň tak na svět okolo sebe nahlížel devatenáctiletý Alex Higway. Měl za svůj život plno příležitostí k potvrzení této myšlenky.
Epizoda první – Prolog
Jednou z nich byl jeho otec. Když bylo Alexovi třináct, začal jeho otec pracovat jako hlídač menší fabriky na … cosi, o čem Alex vlastně nikdy ani neslyšel. Možná proto, že v menší továrně, která byla zástěrkou pro jednu z laboratoří na kosmetické přípravky, ani o nějaké konzervy nešlo.
Postupem času si Alexův otec na práci zvykl, ale chtěl, aby jeho syn studoval a nikdy se na jeho místo nedostal. Což náctiletému hochovi z Brooklynu nikdy nepřišlo důležité a díval se na to jako na standartní buzeraci syna otcem.
Nebyl to však jen otec, kdo Alexe léta přesvědčoval o tom, že svět tam venku ho bude chtít vlastními silami připravit na zklamáni, bolest a bídu, jakou skýtalo 21. století.
Jeho strýc, Harry, na tom byl se životem podobně. Tedy, v rámci pracovního oboru. Harry Higway byl jeden z desítek, které pokračovaly v rodinné vojenské tradici. V jeho dvaceti letech se stal letcem, několik měsíců na to byl však převenel a shodou okolností se začlenil mezi elitu námořnictva.
To byla ale pro strýčka dávná historie. Nevšak zapomenutelná. Jako válečný veterán měl kromě vojenské penze i slušnou zbrojnici plnou užitečných věcí. Byl to jeden z důvodů, proč Alexův otec Harryho moc často nekontaktoval. Postupem času si ale ke strýčkovi našel cestu a několik měsíců před otcovou nehodou ho začal vídat každý víkend. Učil se střílet se zbraněmi, přežívat v prostředích a jednou byl i na týdenním výsadku.
18. Září, 2014 byl Ben Higway, Alexův otec, pohřben. Byl to krátký pohřeb.
Týden na to měl mít Alex devatenácté narozeniny, už proto nebyl schopen během obřadu ani pronést smuteční řeč. Naštěstí za něj zaskočil Harry.
„Znal jsem Bena asi tak …“ otočil se na otevřenou rakev s nepatrným úsměvem „… jako můžete znát svého bratra. Nikdy jsme si nebyli blízcí, jako si to o nás rodina myslela. Dodnes jsem žil v přesvědčení, že to bylo kvůli mojí práci. Ben nikdy armádu nepodporoval, byl hrdý na to, že žije v zemi, která se ke světu chová otevřeně“ znovu se na rakev otočil, ale jen hlavou, ne celým tělem. Nemohl se na něj znovu podívat. „Byl to… moc dobrý člověk pro tuto dobu. Byl to idealista žijící ve vlastním světě, který jsem já nechápal. Jsem rád, že alespoň našel někoho, kdo ho dokázal pochopit a ulehčit mu život.“ Poslední slova mířili na Benovu ženu Juli.
Když Harry skončil svoji řeč, potřásl si s Juli rukou a tiše ji utěšoval. Vše ale za pochodu, protože tu byl někdo, kdo všechno snášel mnohem hůř.
Alex seděl venku. Držel v ruce cigaretu, nezapálenou. Ačkovil kouřil jen opravdu vyjímečně, nyní by si určitě zapálil. Když Harry, netušíc o Alexově zlozvyku, spatřil cigaretu, jen vytáhl zapalovač. Alex ho viděl rád, ale na nastavený plamýnek zapalovače se jen z metru díval.
Prohodil pohled i na cigaretu.
„Víš, že v dnešní době prakticky neexistuje přirozená smrt ? Většina lidí zemře náhodou. Přejede je auto, nebo selže orgán. Většina kouří… “ na to přiložil cigaretu k plamínku a natáhl kouř.
„… člověk by si myslel, že začneme přemejšlet, když to okolo sebe vidíme. Jak se všichni pomalu zabijíme.“ Harry jen s žalem poslouchal Alexově filozofii a vytáhl doutník.
„Život nestojí za přirozenou smrt. “ zamumlal Harry s doutníkem v ústech „prožít ho naplno je těžší, než zemřít přirozeně.“
Při těchto slovech se Alexe zmocnil zármutek, ale zároveň si uvědomil, že Harry vlastně mluví o tom, jak žil jeho otec.
„Byl nemocnej…“ začal z ničehonic Alex vyprávět jakoby z půlky věty, v zápětí začal od začátku. „Táta. Ten den, měl nějakou chřipku a máma mu říkala, ať nikam nejezdí.“
Smutek se Alexe držel ještě pár měsíců, ale nakonec z něj většina žalu opadala. Musel začít žít na vlastních nohách, což vyžadovalo práci. Tenkrát si vzpoměl na nabídku kolegy z otcova pohřbu. Prý, pokud by měl zájem, určitě by se pro něj našlo místo.
Výhodou byla lokalita. Menší stavení, oplocené ostnatými dráty, již několik strážníků hlídalo.
Když přijel před hlavní bránu Alex otcovou Toyotou, všichni jen zírali. Jako by viděli ducha. Bezeslova ho jeden z hlídačů pustil dál. Když Alex zaparkoval, stál vedle jeho dveří Frank. Ten kolega z pohřbu. Všichni ho znali jenom jako Franka. Starší můž s knírem, ale pořád dost vysoký. Měl tradiční uniformu, za páskem pendrek a patrně nějakou zbraň.
„Tak tě tu vítám…“ pozdravil hned do okna Alexe a pomohl mu otevřít dveře. „Tvůj otec by z tebe měl radost.“ dodal soustrastně načež mu Alex odvětil „Tím si nejsem jistý.“
Frank se zasmál nad jeho poznámkou a vedl ho ke dveřím pro personál. Za dobu chůze si vymenili pár slov.
„Je to taková nenáročná práce. Zatim tě dáme dolu. Šéf by nechtěl nějakej úraz nováčka. Chápeš, v klidu. Tam dole neni co zkazit…“ vysvětloval Frank. Alex jen přikyvoval a přemítal, při pohledu na omítku domu, o životě. Nakonec se odhodlal ke krátké větě. „Nikdy jsem tu nebyl, ale všchno mi ho tu připomíná…“
Když starý hlídač viděl, že Alex ještě pořád neni ze všeho venku, položil mu ruku na rameno
„Tvýho otce je mi fakt líto chlapče… byl to fajn chlap.“
Jen přikývl a následoval Franka do budovy.
Uvnitř bylo jen pár lidí pracujících u pásů. Na první pohled Alexe ani nenapadlo, že by tohle mohlo mít něco společného s kosmetickou laboratoří. Otázek bylo hodně. Například proč tolik tajností.
Pravdou je, že se nechtěl do ničeho plést. Byl tam jako strážní maják, a to je vše.
Když prošli kolem celého prostoru s pásy, došli na konec haly, kde stály dveře s nápisem ‚Nevstupovat‘. Za nimi Frank odhalil jednoduché výtahové dveře. Nastoupili a sjeli asi třicet metrů pod zem. Dolní část vypadala překvapivě ze začátku stejně jako horní. Zde ale od výtahu vedla ouzká chodba, která nakonci vedla k zamčeným, proslekným dveřím. Alex s Frankem prošli okolo a doprava. Přes dveře byli zřetelně vidět pracovníci s bílých pláštích. Až na pár koček a opic v klecích to tam vypadalo podobně jako v laborkách ve škole. Letmým pohledem víc Alex nezjistil, hned běžel za Frankem.
„Tohle je Derek. Dohlíží tady na to stejně jako my tam nahoře.“ to už Frank odevzdával Alexe do rukou hlídače, lomeno údržbáře. Seděl u menšího pultu se třemi obrazovkami a občas jednu z nich prohlédl u hrnku kávy. Vzal Alexe za ruku a tvrdě s ní jednou cuknul. „Nazdar. Tohle tady je taková pozorovací centrála. Tady pracuju já, jasný ? Ty půjdeš každou půlhodinu na obchůzku po týhle trase“ zasvěcoval Derek Alexe do pracovního plánu a ukázal na zašedlou mapu přilepenou na skle u dveří. Ani si nevšiml, že Frank mezi tím odešel. Alex začal při pohledu na mapu pozorovat, kolik je v komplexu prostor a co se tam děje.
„Hej! Tady tě nebudou platit za čumění na zeď. Za to tu platí mě. Hadry si vem ve skřínce tamhle. Budeš tu do osmi do rána tak si nech zaplej kávovar. Já tu za hodinu končim, tak ať tu pak nemusim uklízet nějakej bordel, jasný ?“
Alex přikývnul a radši nic neřekl a rovnou to zamířil směrem, kde měla být skříňka. Byla na opačné straně chodby, od té ouzké chodby doleva. Tahle část ale vedla ještě dál, okolo první laboratoře. To byla vlastně Alexova cesta pochůzky. Ale nejdřív vešel do místnosti se skříňkami. I přes rozsvícenou žárovku tu byla dost tma.
Odemčená byla jen jedna. Měl tam oblečení, paralizér a klíčky od všech dveří.
Za chvíli byl už Alex připravený. Když vyšel z převlékárny, Derek už tam nebyl. Vydal se tedy na pochůzku. Pár hodin dodržoval danou cestu, než dostal chuť na trochu kávy a odešel zpátky k monitorům. Nešli vypnout, když nebyly vypnuté kamery, takže během srkání kávy vše hlídal z pozice pozorovatele. Když už se vydával po kofeinové dávce zpátky do práce, zahlédl něco jako stín v jedné z uzavřených sekcí. Jeho směr pochůzky to nebyl, ale musel to zkontrolovat.
Bez menšího pocitu nebezpečí se vydal směrem k místnosti, nad kterou vysela tmavě žlutá cedule ‚Stáze‘. Alex vzal do ruky zaplou baterku ale světla nechal vypnutá. Dveře do místnosti nešli otevřít ale za matnými okny stále někoho viděl.
„Hej, kdo je tam? Tam nemáte co dělat!“ snažil se marně vylekat vetřelce. Ten se patrně otočil ale díky matnému sklu mu nebylo vidět do obličeje. Pár vteřin hleděl Alexovím směrem. Pak oknem proletěla šipka přímo do Alexovi hrudi.
Probudil se jen o pár hodin později akorát když mu skončila směna. Derek tu za pár minut bude. Když se Alex posbíral a vzpamatoval z účinků dragy z šipky, všiml si díry o velikosti pingpogového míčku v tvrzeném skle. Neodolal a podíval se skrz sklo. Vypadalo to tam jako v nějaké sci-fi místnosti zrovna v průběhu natáčení. Bylo tam několik mikroskopů, záhadných komor a všude bylo chemicky bílo. Nevypadalo to, že tam něco chybí.
„Co se tu děje ?“ za Alexem se ozvala slova s chraplavým přízvukem Dereka. Alex neměl ani chuť si něco vymýšlet „Někdo tu včera v noci byl! Asi něco ukradl a mě postřelil nějakou šipkou !“ Derek držel s laksním klidem plastový šálek kávy „Děláš si legraci ?“
Alex se nenechal prosit a vytáhl z kapsy malou ostrou šipku. Derek si ji vzal a prohlédl zatímco popíjel. Usmál se „Fajn věc. To vypadá jak z Robina Hooda…“
To už ale Alex hleděl znovu skrz díru do místnosti. Když si Derek všimnul, na co kouká, zvážněl jako nikdy. Hned se podíval skrz okno jako předtím Alex „To si děláš prdel… “ Něco tam evidentně chybělo. Byl hodně rozrušený. Vyhodil napůl plný kelímek a hned vzal vysílačku.
„Dolní patro: Kód Bíla ! Zamknout kvé-osmičku (Q8)!“
„Co se děje ? Něco vzali ?“ Derek se na Alexe ani nepodíval, měl větší starosti
„To si piš… vypadneme odsud, tohle už neni naše práce“ Oba se rozběhli k výtahu za zvuku sirén a blikání světel jako při požárním poplachu. Když vyjeli až k vyklizené místnosti s běžícími pásy, už na ně čekali všichni ostatní hlídači včetně záhadného muže v černém obleku. Ale nebyl to policista, to bylo vidět. Pozice před výtahem si s Derekem a Alexem rychle vyměnila skupina postav v oblecích z plastu. V bleskové rychlosti vběhli do výtahu. Muž v obleku se přes černé brýle zaměřil na Alexe. „Kdo z vás tam v noci byl ?“ Derek i Frank se podívali na Alexe s ustaraným pohledem. Muži v obleku bylo jasné, kdo tam byl. „Půjdeš s náma chlapče… „
Alex nastoupil spolu se třemi stejnými muži do velkého, černého auta. Skoro by si je spletl s FBI. V autě mu pohodlí, poskytované sedačkami, znepříjemnili dva pánové, každý z jedné strany. „O co jde ?… “ utrousil Alex přes vytůrovaný motor, který právě odstartoval automobil.
„Ať ukradli cokoliv, já o tom nic nevim“ . Muž za volantem, který jediný promluvil, se na Alexe podíval přes zpětné zrcátko „To ani oni ne…“
Slova patřila hlavně Frankovi a Derekovi, kteří na odjíždějící vůz hleděli z komplexu. Alex se rychle otočil. V tom momentě stihl akorát pohled, jak dva muži po bocích hlídáčů zaryli do jejich temene kulky. Alexe ten pohled skoro dohnal k slzám.
Muž za volantem ledovým hlasem dodal „Nikdo.“
–Konec první epizody–
Pokud se vám epizoda líbila, dejte mi vědět do komentářů 😉