Emotivní sci-fi příběh s nádechem tajemna „Děti hvězd“ je zpět. V dnešním dílu přichází velká odhalení i výbuchy emocí na pozadí blížící se katastrofy. Nezapomeňte si pro osvěžení přečíst prolog a kapitolu 1, a pokud mi zanecháte jakoukoli zpětnou vazbu v komentářích, budu jen rád.
Pro vylepšení zážitku ze čtení doporučuji tuto skladbu:
8. května 2012 n.l.
Alex stále ještě rozespalýma očima mžoural na zářící obrazovku notebooku. Krátká zpráva na zpravodajském serveru informovala o tragickém skonu profesora Darwaye, který na místní univerzitě přednášel historii. Dříve byl mezi lidmi oblíbený jako popularizátor jinak nezajímavého oboru, ale s postupujícími léty jeho sláva opadala a častěji o něm lidé slýchali jako o pomateném stínu někdejší osobnosti. Začal šířit nepodložené a až fantasmagorické teorie, na které akademická obec pohlížela s odporem. Na univerzitě ho už jen trpěli, ale přesto se u svých studentů stále těšil poměrně vysoké oblibě pro svůj osobitý a záživný styl výkladu. Alex se stal jedním z jeho oblíbenců a v poslední době se i často scházeli a mluvili spolu o věcech, které nikoho ze světa kolem nezajímaly. Alex měl toho starého muže rád, i když dovedl být i velice popudlivý.
Nedávno si na něm ale všiml drobných změn. Ničeho, co by kdo zaznamenal na první pohled. Občas se klepající ruce. Lehce pulzující žíly na krku. Ztrácení nitě ve výkladu. Takhle se choval člověk, který skrýval velký strach. „Pane profesore, jste v pořádku?“, zeptal se jednoho dne Alex, „Nestalo s eVám nic? Mám pocit, že se něčeho obáváte.“ Profesor tehdy reagoval až překvapivě nerudně: „Ať už se děje se mnou cokoli, je to moje soukromá věc, mladý muži! A ocenil bych, kdybyste nestrkal nos do věcí, do kterých vám nic není.“ Alex poslechl a slíbil, že po profesorových démonech nebude pátrat.
Ale teď byl profesor mrtvý a Alex věděl, že tenhle slib bude muset porušit.
23 615 př. n.l.
Ve chvíli, která Nashiře připadala jako věčnost, na sebe všichni tři jen hleděli, neschopni dalšího slova, zatímco plameny pohlcovaly další a další budovy hlavního města, které se rozprostíralo pod útesem, na kterém stál Procyonův dům. Šarlatová červeň, kterou zářilo celé nebe dodávala jejich tvářím ohnivý žár a zesilovala emoce, které se v nich zrcadlily. Stáli tam a do jejich mysli se pomalu vtloukaly myšlenky o tom, že tohle je konec. Konec všeho, co znali. Všeho, za co dřeli. Všeho, co jim bylo drahé. Zatímco jejich svět umíral, okamžiky ticha přerůstaly v minuty. Až Nashira jako první prolomila neviditelnou bariéru mlčení.
„Vy, vy o tom všem něco víte?“ zeptala se nesměle. „Vy tomu všemu můžete pomoct? Že ano?“ pokračovala již silnějším hlasem. „Něco uděláte a všechno bude zase v pořádku. Zachráníte nás.“ Procyon při pohledu na oči mladé dívky, naplněné vírou a držící se poslední chatrné a narychlo vytvořené naděje na návrat k normálu, litoval toho, co musel říci. „Je mi to moc líto, ale i kdyby bylo možné něco udělat, je pozdě.“ Nashiřinu tvář zahalil stín zklamání a záře v jejích očích vyhasla. Ale archóna zaujala. „Možné něco udělat… to zní jako kdybyste něco věděl, že ano? Já vás před těmi lety nezastavil, že ne? Vy jste na něco přišel a něco udělal, nemám pravdu?“ Procyon s povzdechnutím odpověděl „Máte pravdu. Našel jsem cestu. Východisko. Způsob, jak zvrátit celý tenhle… děsivý osud. Prostředků jsem moc neměl, takže to šlo pomalu, ale dokončil jsem to.“ „Tak kde je ksakru problém? Zaveďte mě k tomu a já sám rozhodnu, kdy se co bude používat! Projednou jsem snad archónem já!“ skočil mu do řeči Ras Algethi, kterému se vracel jeho autoritativní tón. „Jak jsem řekl. Je pozdě. Už to začalo a teď bych mohl akorát všechno zničit. Navíc se obávám, že po těch otřesech je to navěky pohřbené.“ Zhluboka se nadechl a řekl to, čemu se celou dobu vyhýbal. „S ostrovem je konec. Náš věk skončil.“
Nashira celý rozhovor tiše poslouchala a ani si neuvědomila, že jí po tvářích opět tečou pramínky slz. „Takže… všichni umřeme? Shoříme, utopíme se a nikdo si na nás nebude pamatovat?“ Otázka visela ve vzduchu bez odpovědi, oba muži se raději snažili uhnout pohledem. Význam jejich gest byl ale jasný. Kdyby neměla pravdu, určitě by odpověděli. „Nemůžeme tomu utéct? Já nevím, třeba do hor, nebo letadlem, nebo na moře, někam kde to není… nemůže to přece být všude!“ pokračovala Nashira až hysterickým tónem přerušovaným krátkými vzlyky. Oba muži zavrtěli hlavou. Slovní odpověď jí nabídl vědec „Celý ostrov zanikne. Města, louky, lesy i hory. A k letadlu ani k lodi bychom se už nedostali. Sama jsi viděla, jak vypadala cesta sem. Bude to už jen horší. Zbývá nám asi tak hodina života.“
„NE! To prostě nejde! Já nechci umřít! Ne teď! Musí být i jiná možnost!“ křičela Nashira z plných plic. Hysterické slzy jí brázdily obličej a ona si pomalu uvědomovala, jak falešná byla její maska silné a dospělé ženy. V duši byla stále malé a zranitelné děvče, kterému se svět právě sesypal jako domeček z karet. Všechno bylo pryč. Přátelé, rodina i všichni ostatní. Byla tu sice se dvěma dospělými muži, ale ještě nikdy v životě se necítila tak sama. Její otec se zase začal o něčem dohadovat s tím Procyonem. Už toho měla dost. Každé jejich slovo, způsob jakým mluvili jí vytáčelo doběla. Jako by vůbec nechápali, čím si právě musí procházet, jako by se o ní vůbec nezajímali. Zacpala si uši a utíkala směrem k okraji útesu, dávajíc svému žalu smísenému se vztekem volný průběh. Křičela, běžela, kopala kolem sebe. Na ničem jí už teď nezáleželo. Udělá to. Skočí dolů. Daleko pryč od všeho zlého. Za sebou slyšela hlasy. Nerozuměla, co říkají, připadalo jí, jako by přicházely z veliké dálky. Byla soustředěná jen na svůj cíl. Stanula na kraji útesu.
Odhadovala, že sráz je vysoký alespoň 50 metrů. Přímo před ní se rozprostíraly hořící ruiny hlavního města. , které volně přecházely v přístav, ve kterém kotvily lodě. Většinu z nich už také pohltily plameny, ale několik se jich zdálo být neporušených. V Nashiře zaplála malá jiskřička naděje, jen aby byla znovu udušena. Ten pocit byl nesnesitelný, jako když vám do otevřené rány sypou sůl. I když byly lodě na pohled blízko, strmý útes byl nepřekonatelnou bariérou. Připadalo jí, jako by se jí sám svět vysmíval. Tak blízko, ale přeci tak nedosažitelné. Tělo jí přestalo poslouchat a ona se samovolně padla na kolena, a pak se se slabým zaduněním sesula na bok. Už necítila slzy tekoucí po jejích tvářích, už nevnímala krev která jí bušila ze strachu ve spáncích. Pohlcovala jí jen nekonečná prázdnota, ve které se začala topit. Už nic nepřijde.
V té prázdnotě ucítila slabý otřes. Bum. Země pod jejím tělem se lehce zachvěla. Bum. Další otřes, tentokrát již silnější. Kdyby stála na nohou, určitě by teď neudržela rovnováhu. Bum. Třetí otřes. Tentokrát daleko silnější než oba předchozí. V dálce slyšela křik dvou mužů. Na horizontu se začaly objevovat první paprsky slunce, které vytvořily na obloze nádhernou symfonii několika odstínů krvavě rudé barvy. Jeden paprsek jí zazářil přímo do očí, které podvědomě zavřela. A v ten moment se pod ní země propadla a ona se řítila do nekonečné temnoty.
Pokračování si můžete přečíst po kliknutí sem.
Nezapomeňte povídku ohodnotit v komentářích!
