Je odpoledne, celkem všední den. Náhle mě vyruší drnčení telefonu.
„ Prosím…dobrý den…“
Volá mi můj poskytovatel internetu. Špatná zpráva. Jak pro koho. Končí.
Má pro mně suprovou nabídku. Internet mnohem rychlejší u jiného poskytovatele, za extra super cenu.
Dává mi na rozmyšlenou jen několik sekund. Jsem pod značným tlakem.
„ Je to velice výhodné…“, tlačí na mě.
Přepojení bude trvat chvíli a internet prý nepůjde pouhých pár hodin.
Ani si toho nevšimnu a internet pojede nebývalou rychlostí. Dělají vše pro mou spokojenost.
Souhlasím. Aby taky ne, že. Bez rychlého internetu se dneska téměř neobejdete.
Ulehčí mi to i práci. Už za hodinu volají zpět, dohodnou se mnou den a hodinu, kdy budu doma, abych podepsal novou smlouvu.
O týden později přijíždí kurýr a já podepisuji.
Dva měsíce se nic nedělo. Už jsem na to málem zapomněl.
Až jednou…
Je pondělní ráno. Běžný den. Zapínám počítač. Router internetového připojení nebliká.
Už to tu párkrát bylo. Asi porucha. Nic nového.
Internet nejde odpoledne a ani večer. Že by to bylo něco vážného?
Možná už přepojují na nového poskytovatele.
„ Kde ale mám nový router?“, ptám se sám sebe.
Úterý.
Nic.
Středa.
Volám na poskytovatele internetu. Už se mnou nebudou nic řešit. Není to jejich problém.
„ Jak to?“, ptám se příjemného hlasu na druhém konci drátu.
„ Prostě konec“, zní odpověď. Napadne mne se zeptat na telefonní číslo nového poskytovatele.
„ 555 555 555 a nashledanou…“
„ Děkuji ,“stačím jen tak vyhrknout. Pak se sluchátko odmlčí.
Vytáčím nervózně ono číslo.
„ Dobrý den, co si přejete?“, ptá se mě příjemný hlas operátorky.
Vysvětluji jí můj problém. Pouští mi do sluchátka hudbu. Nuda celé dvě minuty.
Konečně se ozve. Ptá se mě na číslo smlouvy a nějaké drobnosti. Pak opět hudba.
Další minuty nudy. Takovou hudbu neposlouchám. Nevadí asi nemají metal.
„Tak dnes odpoledne vám to přivezou“, zazní dobrá zpráva.
„ Už dnes?“, divím se.
„ Ještě něco chcete?“
„ Ne děkuji moc a přeji příjemný den“.
Odvětila mi totéž a pak zavěsila. Bylo to dlouhých osm minut.
Odpoledne se nic nedělo. Přivezou to asi zítra.
Den utekl jako voda. Kurýr z routerem nikde.
Pátek.
Dopoledne, opět volám 555 555 555.
Rozhovor má téměř stejné schéma.
„ Vy tu krabičku nemáte“? diví se mladá slečna. Tedy soudě jen podle jejího hlasu.
„ Nemám“, odpovím zklamaně, ale dovídám se, že už je moje připojení aktivované.
„ Já to popoženu“ slibuje hlas na druhém konci a pouští mi zas tu nudnou muziku do ucha.
„ Tak je to vyřešeno, dnes odpoledne vám to přivezou, a pak jen zapojíte a internet v pohodě půjde“.
Poděkoval jsem. Nějak tomu už moc nevěřím.
Odpoledne nic. Pátek uběhl a kurýr nikde.
Sobota.
Volám.
„ V sobotu a v neděli se nedá nic dělat“. Po minutách hudby mně ubezpečují, že v pondělí router dorazí.
Pondělí.
Úkoluju celou rodinu, aby stále byl někdo v dosahu telefonu.
Co kdyby. Volám číslo 555 555 555.
Rozhovor se nese v mnohem nervóznějším tónu. Mám téměř problém vynechávat sprostá slova, a tak co možná nejvíce jemním výrazivo. Vím, že si nahrávají každý prd.
Přichází šok. Prý to už není jejich problém a mám si zavolat do kurýrní služby.
Upozorňuji slečnu, že to posílají oni mně. Je neoblomná. Jen prý poskytuje informace. Oni už s tím nic společného nemají.
Od pátku ten balíček je u kurýrní služby. Jejich problém.
Divím se. Alespoň ji žádám o telefonní číslo na onoho kurýra. Vyhoví. Děkuji.
Volám kurýra.
Ano zásilku tam mají a určitě ji dnes dodají. Tak ať prý jsem tutově doma.
Den končí a zásilka nikde.
Úterý.
Volám kurýra.
Zítra to přivezou ujišťují, na sto procent.
Středa.
Balíček nikde.
Čtvrtek.
Volám opět kurýra.
Diví se, že zásilku ještě nemám.
„ Ale prý se uvidí „. Po chvilce se dozvím, že asi za hodinu mi zavolá hlavní kurýr.
Telefon. Volá samotný šéf kurýrů.
Dovídám se, že už u mě třikrát byli. Dokonce mi nechali výzvu ve schránce.
Chyba je na mé straně. Nebyl jsem doma.
„To je odvážné tvrzení „, odporuji.
Dodávám navíc, zde několik nepublikovatelných slov.
Po chvíli se dozvídám, že to bylo asi u někoho úplně jiného.
Ptám se, kde je teď onen balíček. Prý u kurýra v autě.
„ Dneska už to asi pane nepůjde“, snaží se se mnou smlouvat a dodá:
„ Kluci jezdí dneska jako na potvoru druhou stranu okresu kde bydlíte“.
„To mně nezajímá.“
Přidám pár argumentů, jako že poštou by to přišlo mnohem dříve a podobně.
Ubezpečuje mě, že rozvoz kurýrem je rychlejší. Marně. Pět pracovních dní je vážně moc.
„ Pane kdybych si pro to šel k vám pěšky, už bych to měl dávno doma,“ argumentuji celkem logicky.
Jejich rychlost není vážně na dnešní uspěchanou dobu nic moc.
„ Pokud mi to dnes nedoručíte, tak už nejezděte já to nepřevezmu. Tohle už je vážně na mě moc“.
Trvám na svém. Mně už nic neobměkčí.
„Tak já ho tam teda dnes odpoledne ještě pošlu“, a zavěsil.
Za hodinu volá kurýr. Kdy a v kolik přijede, a tak.
Čekám.
V daný čas stojím před domem.
Náhle k nám zabočí auto. Nějaká stará šunka, co vypadá jako když jí končí technická.
Uvnitř sedí chlápek a na zadním sedadle velký pes.
„To asi nebude on „, říkám si pro sebe a auto míjí náš dům. Náhle se otáčí.
Přijíždí až ke mně a zastaví. Sláva, kurýr dorazil. Podepisuji převzetí.
Router je doma. Zapojuji internet. Celkem rutina. Běží.
Tak copak je tam nového ?
Díky tomu už vím, že staré heslo: „Náš zákazník, náš pán“,
už dávno, u některých firem, neplatí….