Probouzel se, stejně jako každé ráno, ještě před úsvitem. Z hlouby duše však cítil, že něco není v pořádku. Ještě v polospánku ho přepadl zvláštní pocit, to divné ticho. Něco se děje? Co?
Posadil se na posteli, promnul si oči a podíval se na svoji manželku, spící, jako každou noc, po jeho boku. Měsíční světlo dopadající oknem ložnice odhalilo nemilosrdně, šokující pohled.
Rita, která už na střední škole byla královnou maturitního plesu, za kterou pálili kluci z celého okolí, měla tvář znetvořenou k nepoznání.
Hluboké šrámy vrásek, se v pavučinách splétaly v mrtvolně zeleném obličeji, a místo blonďaté kštice, se na polštáři povalovaly chomáče bílých vlasů. Div, že z toho pohledu nedostal Joe infarkt, tep mu vylétl nahoru a srdce bilo v rytmu stakato.Šokován tou nečekanou hrůzou, rozsvítil malou lapičku a potichu slezl z postele. Obešel lože, a v umělém světle, které odhalilo celou tu hrůzu, si prohlédl neschopný jakékoliv akce, svou milovanou. Stále nevěřil svým očím, vždyť nejen hlava, ale i nohy čouhající z pod pokrývky byly posety vředy, celou spoustou vředů. To!!! co teď viděl, už nebyla jeho žena, vypadala jako zombií.
Podlomila se mu kolena a klesl vedle postele. Svět který až do teď znal, se zbortil jako domeček z karet.
„Proboha co budu dělat?“, ptal se sám sebe a marně čekal na odpověď.
„Asi nějaký virus, nebo jiná nákaza,“ napadlo ho a jen ztěžka se zvedl. Odšoural se do jídelny k telefonu, aby zavolal pomoc. Sluchátko po zvednutí vydalo jen podivné zachrčení a pak zmlklo docela.
V té chvíli si vzpomněl na děti, spící v dětském pokoji v patře.
Rozběhl se, jako smyslů zbavený po schodech do poschodí .
Měli holku a kluka. Devítiletou Sáru a sedmiletého Joa, po tátovi.
Pohlédl do dětských postílek, naskytl se mu podobný pohled jako předtím v ložnici.
Ta nevinná dětská tělíčka, stejně znetvořená jako jejich matka.
Joa opustila poslední kapka naděje, už nemá pro co žít.
„Takhle se nesmějí ráno probudit, to nedovolím“, rozhodl se pro zoufalý čín.
Z domácí lékárničky přinesl několik elastických obvazů. Přivázal obě děti za ruce a nohy k posteli. Slzy mu přitom stélaly po tvářích, ani se nebál sám o sebe, už stejně nemá proč žít, bez rodiny je jako mrtvý.
Vrátil se k manželce a začal ji také přivazovat. Právě když poutal poslední ruku, se náhle, bez varování, probudila. Začala se šíleně zmítat, z úst jí kromě pěny, vycházely jen nelidské skřeky, při kterých tuhla krev v žilách. Jen s vypětím všech sil, se mu ji podařilo udržet a dokončit připoutání. Nakonec jí do pusy vrazil roubík z kapesníku.
„Co teď ?“, přemýšlel pak překotně a teprve ho napadlo podívat se do zrcadla, sám na sebe.
Jeho tvář však nejevila známky změny, alespoň prozatím. Samozřejmě až na ty jeho oči vytřeštěné šílenou hrůzou.
„Tak já to nechytil“, konstatoval.
Ještě obešel svoji zombifikovanou rodinu. Obě děti naštěstí stále neklidně spaly v postýlkách.
Mlčky se s nimi rozloučil a zamířil do garáže.
Do cesty, se mu na schodech připletla kočka, jejich domácí mazlíček. I ona měla podobné příznaky. Zaútočila, a tak ji Joe pohotově chytil do prádelního koše připraveného u schodů. Pak ji zavřel do komory.
Nějakou dobu hrabal v garáži, když se pak vracel, nesl v každé ruce dvacetilitrový kanystr s benzínem. Položil je v kuchyni na dlažbu a z poličky sebral pozlacený zapalovač, loňský dárek od ženy k Vánocům.
Jak tam tak stál, uvědomil si, že je stále ještě v pyžamu. Vrátil se jen nerad do ložnice a hodil na sebe to první, co našel. Pak se vrátil pro kanystry a začal rozlévat hořlavinu po domě. Nejdříve v patře u dětí, pak pokračoval do přízemí. Manželka byla vzhůru a stále se zoufale snažila vyprostit z pout.
„Takhle ji tu přece nenechám“, napadlo ho a šel znovu do pokoje. Z úkrytu, vyndal klíč a odemkl skříň, kde byla uložena dvouhlavňovová brokovnice po otci. Byl to vášnivý lovec a syna často brával sebou na lov kachen.
Joe vzal ještě z krabice hrst nábojů a nabil obě hlavně.
Vrátil se do ložnice a přiložil zbraň k hlavě své ženy. Viděl její krví podlité, vytřeštěné oči. Síla ho opustila. Nemohl stisknout spoušt.
„Sbohem lásko“, zašeptal a políbil ji na znetvořené čelo, necítil k ní odpor, miloval ji.
Sešel do přízemí a škrtl zapalovačem.
Ohnivý had, zrozen z malého plamínku, živený všudypřítomným benzínem, se lačně šířil po domě
a polykal vše, co mu přišlo do cesty. Nelidský řev se zarýval až do morku kostí, když se plameny dostaly až k manželce. Sám sebe proklínal, že ji, ani děti neušetřil, tak krutému osudu.
Náhle ho přepadl pud sebezáchovy, zalykaje se štiplavým dýmem, z posledních sil rozrazil dveře a vypotácel se před dům, již skoro celý v plamenech. Závan čerstvého vzduchu přiživil požár a způsobil mohutnou explozi.
Požár a následný výbuch, zburcoval celé okolí. Odevšad přibíhali lidé, kteří však již nebyli těmi milými sousedy, které již léta znal. Ze všech, se tak jako z jeho rodiny, staly zombií. Zlověstně, se potácivé mátohy, blížily blíž a blíž. Jejich kruh se kolem Joea povážlivě uzavíral.
Joe začal bezmyšlenkovitě pálit z brokovnice kolem sebe. Naštěstí se polekali výstřelů, nastal zmatek, zombíci se snažili uprchnout.
Do dvou minut dorazila i policejní hlídka, z vozu vyběhli zombii-policisti opětovali palbu. Joe jednoho z nich zasáhl do nohy, polda se v křeči zhroutil na zem.
Došli mu náboje. Dal se na útěk, čehož využil druhý policajt a pohotově, dobře mířenou střelou zasáhl hrudník.
Joe se v mrákotách sesul k zemi, ještě cítil jak si na něj polda klekl a vědomí ho opustilo …
Konec 1
Náhle sebou cukl v křeči a s výkřikem, plným děsu se probudil na posteli. Podíval se vedle, na spící ženu. Vypadala zcela normálně. Rukou jí přejel po rameni a pokračoval až k zadku. Cítil pod prsty jemnou ženskou kůži a chřípím mu pronikla její vůně. Pomalu se vzpamatovával z té noční můry.
Neotravuj, hned poránu“, ozvalo se, rozespale.
„Se ti zas zdála nějaká blbost, to máš z toho čumění na horory“,dodala a přitáhla si poodkrytou pokrývku, až k hlavě.
„Já …já..“ , zakoktal Joe.
„Hele teď ne, řekneš mi to až ráno, beztak to bude nějaká volovina. Já za chvíli vstávám do práce“, dodala nazlobeně.
Ráno u společné snídaně Joe tvrdil, že sen zapomněl.
„To se stává často miláčku“, usmála se na něj, teď už vlídně, žena.
„Moc ti děkuju, vám všem …“, odpověděl jí na to vděčně.
„Prosím Tě a za co ?“, zeptala se.
„Za to že jste…“
Konec 2
„Tady policejní hlídka 2122. Volejte ambulanci, mám tu raněnýho poldu a podezdřelého muže, taky to schytal“, hlásil tlustý policista překotně do vysílačky.
„Zatracenej feťák, to ty zpropadený nový drogy“, dodal druhý muž zákona sedíce na zemi a oběma rukama se snažil omezit silné krvácení ze stehenní tepny.
„Proboha, kolik obětí to je tentokrát“, dodal zoufale.
„Celá rodina a tady tak čtyři, pět, možná i víc lidí ze sousedství“.
„Zatracený svinstvo, člověk prý potom vidí, místo lidí, jen samý zombíky, prostě hrůza“, řekl,
stále klečíce u zraněného pachatele.
„Divný je, že se to dostalo i do týhle docela nobl čtvrti.“
Raněný polda se na to ušklíbl:
„Měls ho oddělat Bille, stejně dostane elektrický křeslo.“