Existují hry dobré, existují hry špatné a existují i hry, na které rádi vzpomínáme nebo se k nim rádi vracíme. Jednou z poslední kategorie je i tahová strategie od Slovenského studia Cauldron, nesoucí název Spellcross: Poslední bitva. Žádný z fanoušků jí však neřekne jinak, než jednoduše Spellcross. V této retrorecenzi bych se rád vrátil o nějakou tu dekádu zpět do časů Windows 95, kdy výkonný počítač stál jako malé auto a o internetu se mluvilo jako o utajovaném výzkumu.
Bylo, nebylo…
Psal se rok 1996, když čtyři lidé (Marian Ferko, David Durčák, Maroš Stano a Peter Rjapoš) dali na půdě nedávno odděleného Slovenska vzniknout hernímu studiu Cauldron (v překladu „Kotel“), které působí dodnes. Jejich prvotinou na poli her byla hříčka Quadrax, kde se hráč ujímá dvou postav za účelem řešení logických puzzlů, avšak ten správný boom měl přijít o rok později s tahovou strategií Spellcross. Boom se však nekonal. Původně byl Spellcross vyvíjen pro platformu MS-DOS a tak, když na trh vstoupil nový operační systém Windows 95, nebylo proč očekávat, že by někdo měl zájem o hru na takovou stařešinu jako MS-DOS. Očekávání byla nízká a tak se hra dostala na pulty obchodů bez nějakého většího vzrušení, ale přesto se jí podařilo překročit hranice české i slovenské republiky. Většina hráčské populace však o ní neměla ani tušení, ale těm, kterým se naskytla možnost si jí zahrát, se nesmazatelně vryla do paměti jako jedna z nejlepších tahových strategií vůbec.
Je to na vás, Johne Alexandře!
Svět se právě začínal probouzet do nového tisíciletí, když jím otřásla vlna ničivých, živelných pohrom. Tak nějak začíná intro k příběhu, který vás dnes na zadek neposadí, ale na svou dobu byl docela promyšlený a měl bohaté backstory a i dnes vás dokáže u hry spolehlivě udržet. Na svět podnikli invazi magičtí tvorové, kteří se rozhodně s nikým a ničím nemazlí, během pár dnů smetou většinu armádních sil bez nějakých problémů a celkem hladce se rozprostřou po celém světě, kde v poklidu masakrují, co jim přijde pod ruku. Váš první úkol, coby nadějného kapitána Johna Alexandra, je dostat se z hořící pekla zpět do zbylé civilizace, zorganizovat pár přeživších a úspěšně se ubránit útokům nepřítele, po celém světě známého jako Druhá strana (Other side). Po prvotním úspěchu přijde zabezpečení většího sektoru, následně lehce vystrčíte drápky, jen aby vám Other side mohla dát přes tlapku a tak nějak se to s vámi veze až do konce hry. V zásadě se o nějakých překvapeních mluvit nedá, spíš než příběh vás vpřed pohání touha obsazovat další území a zabíjet nepřátele, ale zprávy z fronty či ze světa vám rozhodně zpříjemní hraní a podtrhnou atmosféru post-apokalyptického světa. Přechody mezi jednotlivými sektory jsou navíc doplněny o drobné cut scény či hlášení vašeho nadřízeného, generála Malcolna, která jsou sladkou tečkou za dobité území.
Svět jako na dlani
Žádný stratég se nepouští do boje bez přípravy. Přesně pro ni totiž tvůrci vyčlenili ve hře dvě mapy – bojovou a taktickou. Na bojové mapě se pohybujete se svými jednotkami po čtvercích, k tomu využíváte akční body, které se vám obnoví každé kolo a za které je možno vystřelit. Hráč musí tedy přemýšlet, kolik políček může se svým tankem popojet a kolikrát vystřelit, aby mu ještě zbylo na návrat za první linie. Jde tedy o celkem klasickou tahovou strategii, kdy chodíte se svoji malou armádou a kosíte všechno, co se vám dostane na dostřel. Každá jednotka disponuje útokem pro lehké, těžké a vzdušené jednotky a má svoje vlastní obranné číslo. Čím je útok větší, tím více zranění způsobíte. Čím je obrana větší, tím menší zranění způsobí vám. Snadné jako facka, chtělo by se říct. Omyl. Zatímco na orky postačí klasické konvenční prostředky, na nemrtvé a duchy to neplatí a je zapotřebí asistence plamenometníků či paranormálních jednotek. Dalším zajímavým prvkem je pak morálka. Stojí vaše jednotky dlouho na místě? Krutě se vám to vymstí. Není nic lepšího, než když se vaše jednotky rozhodnou pohnout ze zákopů právě v okamžik, kdy proti vám útočí nepřítel, a to se ideálně ještě rozjedou jeho směrem. V takovém případě rovnou můžete načíst uloženou pozici. Jejich počet záleží na obtížnosti, ale na bojové mapě můžete načíst pouze poslední z nich.
Pokud nepřítel spatří vaše dělostřelstvo, přednostně se bude soustředit právě na něj. Při masivním útoku tak budete tiše sedět v koutě, modlit se k novým i starým bohům, aby si dělostřelstva nepřítel nevšímal a čekat, kam vás šťouchne.
Taktická mapa slouží pro akce mimo boj. Za peníze nakupujete jednotky a vylepšení, za výzkumné body si vylepšení zkoumáte, případně se dozvídáte něco o Other side. Jednotek je požehnaně (přes 30 na každé straně), máme tady komanda, Abramse, Hummery, Hindy a mnohé další. Nepřítel disponuje od klasických orků a elfů, přes okřídlené opice, až po jezdící rakve a dělostřelecké trouby s kly. Fantazii skutečně tvůrci meze nekladli. Každé území vám ale poskytuje peníze pouze určitý počet kol, proto je důležité dobývání nových a nových území. Čas od času se vám také stane, že vás přepadne nepřítel a o území se musíte ihned porvat, nebo jej ztratíte. Vítězství si ale za peníze nekoupíte. Důležitou roli hraje také zkušenost. Čím více protivníků jednotkou zabijete, tím více zkušenostních bodů dostane (zde jsou indikovány hvězdičkami). Čím více hvězdiček, tím větší bonus k útoku a obraně, jednoduchá matematika. Na lehkou úroveň proti vám stojí jednotky se třemi hvězdičkami, na těžké mají dvanáct hvězdiček. Což potěší každého hráče, zvlášť ze začátku hry, kdy vaše jednotky mají pouze jednu.
Velký bratr tě sleduje…
Umělá inteligence nepřátel je tak zvláštní počin, že si zaslouží vlastní kapitolu. Spellcross je vůbec první hrou, ve které počítač natvrdo podvádí. Představte si, že hrajete svoji oblíbenou hru a počítač na chlup přesně ví, kde se nacházíte a kam míříte a tomu uzpůsobí svoje jednání. Vyběhnete zpoza rohu… BUM! Headshot a už žerete hlínu. Jednotky disponují číslem pro dohled a pro dostřel a nejednou se stane, že se svým Hummerem lítáte jak čamrda kolem nepřítele, který si vás nevšímá, ale když zůstanete jedno políčko za hranicí viditelnosti, počítač pohne touto jednotkou právě o to jedno pole (to aby nepřišel o útok navíc) a sejme vaše průzkumné vozítko, o kterém vůbec nemá mít ponětí. Pokud na někoho zaútočíte, nepřítel bude přesně vědět, kde se vaše jednotka nachází na konci vašeho kola a nijak se nebude snažit vás dostat do svého zorného pole, prostě vás sestřelí zdálky. Vrcholem bylo, když jsem čekal políčko za hranici viditelnosti 3 kola a na konci třetího kola se nepřítel rozhodl, že se na můj pohyb načekal dost dlouho, a tak mě raději sejme z fleku, aniž by se pohnul.
Potěšení pro uši
Alfou a omegou celé hry je pak kompletní česká lokalizace, včetně dabingu všech postav a jednotek. Každá jednotka vám po označení pronese nějakou tu hlášku, a ač se občas dabing opakuje (Plamenometčíci a Piranhy, například), rozhodně to nevadí. Třešničkou na dortu je pak namluvení všech cut scén a zvláště musím vypíchnout dabing generála Malcolna, o který se postaral Jiří Štěpnička (Harrison Ford v tetralogii Indiana Jones). Hudba výtečně podtrhuje atmosféru. Nečekejte žádná kytarová sóla, spíše jen decentní a zároveň tísnivou hudbu, která vás bude provázet v rozličných misích. Melodii z hlavního menu si pak budete v hlavě přehrávat ještě hodně dlouho. Doprovodné ozvučení si také zaslouží pochválit. Občas uslyšíte vykřiknout člověka, občas zaštěbetá pták, jindy se ozve cvrček a ondy zase začne pípat komár. Co se týče samotné střelby, spíše než střelbu to připomíná její imitaci, na které se podílel rok vydání a v té době dostupné technologie.
Zakopávání jednotek probíhá v čase, kdy se nepohnou. Čím déle stojí na místě, tím více se zakopou a nepřítel prvně musí střelbou zničit zákopy, než zaútočí přímo na jednotku.
Jako vejce vejci
Rozmanitost misí není nikterak závratná. Občas se zde naskytne záchrana pilota zříceného letounu, doprava transportu, obsazení radaru nebo lokalizování skladů, ve většině případů se však jedná o mise typu „Znič vše, co se hýbe“. Ty probíhají prakticky na jedno brdo – zakopete se se svými vojáky na kopci, Hummerem vylákáte nepřítele a toho zmasakrujete dřív, než dojde k úpatí. Pokud si tedy v půlce cesty neřekne, že se zastaví. Pokud jste z ostatních her zvyklí vytvořit ohromnou armádu a s tou pak nepřítele přejet, zde narazíte. Méně je někdy více a ve Spellcrossu to platí dvojnásob. Je lepší mít malou elitní armádu, se kterou využíváte předností terénu a systému zakopání, než hromadu nováčků, se kterou uděláte frontální útok. Nebo tedy spíš neuděláte. V některých misích má nepřítel nastaveno nepohnout se za žádných okolností, takže pokud máte dělostřelstvo, můžete ho bez ladu a skladu odstřelovat z dálky. Po každém útoku se ale musíte pohnout aspoň o políčko zpět, jinak vás sestřelí on (viva A.I.). Délka hry snadno překročí deset hodin, prosedíte u ní pěkných pár dní (zvlášť na těžkou obtížnost) a i když se po čase dostaví lehký stereotyp, je to ve chvíli posledních pár kol, kdy už se soustředíte na úspěšné pokoření hry. S každým novým územím navíc přijde do hry pár nových jednotek a nové výzvy, takže nijak nebudete vnímat svou 68. misi „Search&Destroy“.
Suma sumárum
Stará láska nerezaví, to se dá bez problému říct i o této hře, do které se zamiluje i dnes člověk Spellcrossem netknutý. Ve své recenzi jsem se záměrně vyhýbal jakýmkoli komentářům na téma grafického zpracování, protože mi zkrátka nepřísluší hodnotit grafickou stránku hry po 16 letech. Naopak to dokazuje, že grafika není vždy všechno a hra vás dokáže pohltit, i pokud vás zpracování nijak neoslní, a to dokonce i po letech. A ač by si hra dnes vysloužila možná o trošku menší hodnocení, stále má pro mě nevyčíslitelnou nostalgickou hodnotu, kvůli které jí tu devítku s klidným srdcem dám. Vzpomínky na prosezené dny u této strategie jen tak nevymizí. Když si tak vzpomenu, jak jsem hltal každý frame intra a některé hlášky se učil nazpaměť… Mohl bych zde popsat ještě spousty věcí, přidělení velitelů či systém zranění jednotek, ale už vás nechci zdržovat. Koukejte se chopit zbraně a šupem do akce. Svět čeká i na vaši záchranu.
Recenze
Spellcross: Poslední bitva – táhni, špinavý orku!
Jedna z mála her, která si zaslouží místo v kategorii legendárních a kvůli špatně zvolené platformě o něj přišla. Přesto patří do srdcí těch tisíců, které ji okusili a ti na ni nedají dopustit. Za zkoušku ale stojí rozhodně i dnes. Škoda snad jen chybějícího pokračování, kvůli kterému je konec příběhu otevřený.
Líbí se nám
- Pocit nostalgie
- Rozmanitost jednotek
- Dabing
- Zpracování
- Atmosféra
- Délka
Vadí nám
- Umělá inteligence
- Po čase stereotypní mise