Každý z nás ví co se v Česku aktualně děje. Déšť, všudypřítomná voda a katastrofální záplavy. To ve mě vyvolalo vzpomínku na dobu zhruba před dvěma lety. Tehdy zcela bez varování vtrhly lokální záplavy do měst a obcí na nic netušící sever republiky. Tady je příběh deseti obyčejných lidí kterým nebyl zcela lhostejný osud neznámých, postižených povodní. I když ani při sebelepší snaze nelze popsat, to co tam na nás čekalo.
Je něco kolem čtvrté odpoledne. Sedíte si jen tak na gauči, koukáte na televizi. Na obrazovce se neustále střídají dokola, zpravodajství ze zaplavených oblastí v severních Čechách a nic neříkající rádoby účastné komentáře politiků, kteří nic nevědí o lidech samotných. V tom se to stane a hlavou probleskne nápad, zrodí se myšlenka. O hodinu později se v místní hospůdce scházejí na „nepravidelném“ setkání místní dobrovolní hasiči, to je to správné místo, kde myšlence dáte volný průchod. Všichni zúčastnění nabízejí pomoc a velitel zásahové jednotky hasičů přebírá iniciativu.
Telefony, internet a veškerá komunikace probíhá až dlouho do noci. Je důležité předem vědět, co vzít a hlavně kde je nás nejvíc zapotřebí, kam vyrazit. Samozřejmě první nadšení vystřídají vtíravé myšlenky typu „…co nás tam asi čeká“?, nebo „zvládneme to…?“. Každému se honí hlavou něco jiného, ale základní myšlenka je stejná, obavy. Někteří z nás mají dovolenou, jiní by měli jít do práce a musejí si vzít neplacené volno, či narychlo dovolenou. Protože pro nás je pracovní den, jako každý jiný. Máme štěstí, že máme kam jít do práce a zase domů. Všichni však takové štěstí nemají.
Druhý den. Brzy ráno zvoní telefon. Pár okamžiků nechápeme co se děje.
„ Jedeš? Můžeš? Za půl hodiny je sraz u hasičárny.“
„ Jasně, že jedu jen sem to tak brzo nečekal“.
„ Je to tam děsný, potřebujou každou pomocnou ruku a čím dřív tím líp, a taky se prý hodí naše auto s korbou. Je to katastrofa jako svině, v televizi to není tak vidět. Vyžádali si nás už dneska .“
„ Jo chápu …hned jsem tam…“
Honem do sebe hodit kafe a po cestě zhltnu něco malého k jídlu. Rodinní příslušníci dostali instrukce co mají dělat, nebo se na poslední chvíli shání hlídání dětí. Návrat je někde v nedohlednu, až pozdě v noci.
Do stařičké, ale léta s láskou opečovávané Avie se nacpe rekordní počet deseti dospělých lidí. Na dopravní předpisy se nehledí, cestou jsme potkávali policisty, ti nás ale zdravili a nestavěli, naštěstí měli rozum, řidič snad prý neměl sebou ani papíry. Starosta dal peníze z obecního a nebyla to zanedbatelná částka, však to obec unese. Nikdo přesně neví, co ho tam po následující hodiny čeká.
Je nám ale všem jasný, že už nic nebude jako dřív, taková zkušenost každého změní, bude to něco na co jen tak nezapomene. Cesta zpočátku ubíhá v relativně dobré náladě, ale nervozita stoupá s ujetými kilometry. Jak se blížíme k cíli, kolem jsou znát stále víc známky katastrofy.
Tušíme všichni, že na nás nečeká nic lehkého, ale připravit se na podobnou věc nelze, snad jen kdo už to zažil, ví dobře do čeho jde. Najednou se před námi otevírá skutečný a slovy těžko popsatelný obraz naprosté zkázy. Silnice je v troskách a někdy to vypadá jako na tankodromu. O neskutečné síle vody napovídají namotaná auta na sloupech elektrického vedení a několik mostků rozesetých v korytě, či na zahradách domů. Všude příšerné trosky. Mezi tím vším se jakoby bezcíle pohybují vysílení obyvatelé domů. Později se už nedivíme, že si musejí taky vydechnout. Únava je šílená, jak fyzicky, tak i duševně jsou na pokraji sil, vždyť už to trvá tři dny bez oddechu.
Skoro všechno je pryč. A co nevzala dravá voda, je totálně nacucané smradlavou vodou. Zapáchající obsah septiku se při první vlně s vodou dostane zpět do bytu. Později zjistíte, že není co pít ani nic k jídlu, že si není čím utřít zadek, umýt si ruce, do čeho se převléknout, nic nefunguje a co nevzala voda sebou, je promočené a většinou i zničené. Pak teprve si začnete vážit jindy zcela obyčejných věcí jako je třeba toaletní papír.
Všechno co bylo zasaženo vodou, se musí co nejrychleji dostat i s hromadami naplaveného smradlavého bláta ven z domů. Běžný nábytek po nasátí značně přibere na váze a často i změní tvar. Knížky po nasátí kalné vody vypadají jak kus hadru. Všechno co se kalné a smrduté vody „napilo“ je totálně v háji. Na hromadě končí i počítač, na který jste si dlouho šetřili. Všechno zařízení je nutné i s obsahem vyhodit. Veškeré elektrospotřebiče, vyhodit. Jídlo, hračky, oblečení, ani vyprání není nic platné a stejně není kde sušit. Venku stále občas zaprší, místo aby zasvítilo tolik potřebné sluníčko a přispělo alespoň trochu k vysoušení a nápravě škod.
Je jedno, že ty věci pro vás často moc znamenají, vyhodit se musejí i vzpomínky, rodinné a nenahraditelné fotky, dárky, knížky, věci co jste třeba celý život sbírali a opatrovali, všechno co dělá váš život tak jedinečným. Jedinou útěchou může být snad jen fakt, že jste to přežili a snad i všichni vaši příbuzní a známí.
Ulice a prostranství před domy se mění v obrovskou skládku harampádí a všemožného odpadu, někde i mršin domácích zvířat. Není čas nějak o všem hlouběji přemýšlet. Sčítají se škody. Každý kdo má alespoň pojištěný majetek, sepisuje dlouhý seznam zničených věcí. Začala těžká zkouška nervů, co prověří lidskou soudržnost, nejedno manželství, nebo přátelství. Každý postižený touto naprosto nečekanou katastrofou si sáhne na dno i několikrát za den. Všude jsou znát obrovské emoce, je to pohled, který nažene slzy do očí i ostříleným chlapům. Kupodivu ti nejvíc postižení lidé ani na osud nežehrají, i když přišli často úplně o všechno, sotva popadnou dech, jdou pracovat do padnutí a zachraňují z trosek co se dá, a pak jdou pomoci klidně i ostatním….
Katastrofa tu dává naprosto jiný význam slovům přátelství, sousedství, solidarita. Pomoc druhým má jiný, tak nějak skutečnější význam. Jen díky tomu tak poznáte, zda vedle vás po léta žijící člověk, jinak docela obyčejný soused, je dobrák, a nebo obyčejná lidská svině. Hrozná událost automaticky prověří charakter každého z nás. A to až do hloubky, do morku kostí. Boj o život svých dětí, blízkých, či přátel, nezbytně odhalí skutečnou cenu „obyčejných věcí“. Žádná z nich barák, ani auto za lidský život nestojí. Ten se nahradit nějakým šekem nedá. Šmahem se tak setře i majetkový rozdíl mezi lidmi, protože najednou jsou tu všichni na tom stejně.
Pomyslné bariéry, co stojí mezi lidmi jsou smazány. Přísloví „…v nouzi poznáš přítele“ začíná platit a nemilosrdně „prosívá“ lidi kolem. Lidské příběhy a osudy jsou v troskách, poničeny stejně jako jejich baráky, byty, auta či garáže. Stejně poničeny jsou i jejich „duše“. Starostové postižených obcí mají najednou starostí až nad hlavu. Dobrovolní hasiči z vedlejší vesnice pomáhají obětavě druhým, zatímco je po odpadnutí vody čeká ta samá práce taky doma.
Dozvídáte se bohužel i o naštěstí řídkých případech lidského hyenizmu. Například jeden vychytrálek tu prodával vodu v PET láhvích za 170 Kč myslím, že může být rád, že si nezaplaval. Ojediněle se najdou i případy, že „lidé“ odmítnou pomoc druhým, i když vidí v jaké jsou nouzi a jim se neštěstí zázrakem vyhnulo. Za vrchol necitlivosti a drzosti pak považuji tzv. povodňové turisty, těm bych napařil od hodiny veřejně prospěšné práce.
Cestou se zažijete i světlé chvilky. To když vidíte jak maminka myje svému miminku prdýlku studenou balenou vodou z láhve. Když vám stařenka děkuje i za sebemenší pomoc, když vás manželé s dětmi posílají pomoci nejdřív k sousedům, protože ti jsou na tom podstatně hůř. Když se většina z desítek lidí kterým přivážíte potřebné úklidové prostředky a vodu zdráhá přijmout věci, které sami nezbytně potřebují, se slovy ohledu na ostatní.
V té chvíli cítíte, že všechna ta námaha má smysl a hlavně je proč podobné věci dělat. Pomoc druhým je tak odměněna přímo vrchovatě. Našli se i tací, kteří si doslova vybírali a nevěděli, co by si ještě nabrali, ale byli to jen naprosté vyjimky.
Zatím co lidé zápasí s bahnem politici „kravaťáci“ v nažehlených oblecích blekotají do televizních kamer. Náhle je na světě jakási povodňová daň „…prý jen pár piv či dvě krabičky co si odpustíme“, daň která by byla stejně, jen ji bleskově a účelově přejmenovali. Děkuje se profesionálním hasičům, vojákům, záchranářům, prostě složkám co pomáhali, místo toho, aby se jim přidalo na platě, a nebo zajistila lepší technika. To aby příště to bylo ještě lepší a jejich práce po právu zaplacena. Korunu všemu narazí náš pan prezident svou známou frází …že lidé neustále opravují ty samé zatopené baráky. Skoro každý politik se pak zoufale před krajskými volbami snaží zviditelnit co nejvíce a zajistit si tak „koryto“. Jo bohatý politik, ten se pozná. Bere jen jiným, ale sobě ne.
Zničenou krajinou projíždějí také auta televizních zpravodajství, jejich posádku tvoří řidič, kameraman a reportér. Ať se vám to zdá divné je jich zapotřebí. Divák televize je tak během chvíle v obraze jak to zde vypadá. Hne se v něm pocit solidarity a pošle aspoň dárcovskou esemesku, či nějak jinak pomůže druhým lidem v nouzi. Přírodní rozmar totiž může příště postihnou i jeho bydliště. I když skutečný obraz katastrofy to nikdy nedokáže zachytit. Ve skutečnosti je to vždycky mnohem horší. Lidem se začíná dostávat konečně pomoc i od dobrovolných charit a sbírek. Lidé se prostě snaží druhým pomoc.
Byla to cesta za lidmi, zážitek co vás přinutí vážit si všeho co doma máte.