Start nových konzolí pro Microsoft nedopadl zrovna nejlépe. Jejich vize budoucnosti se nesetkala s pochopením a firmě nezbylo než stáhnout ocas a přistoupit na podmínky trhu. Co když se to ale ve výsledku ukáže být kontraproduktivní?
Poměřování next-gen penisů bylo bez pochyby zlatým hřebem letošní E3. Gatesova firma se vykasala s agresivní politikou, zatímco Japonci dali přednost politice appeasementu a řada anket dává tušit, čí přístup se hráčům zamlouvá nejvíc. Mnoho na tom prozatím nezměnil ani fakt, že se Microsoft nečekaně rozhodl od celé řady opatření nakonec upustit a hráči si mohou gratulovat, že se jim podařilo společnost přinutit k rozumnému jednání. Z dlouhodobého hlediska je ovšem klidně možné, že si pod sebou tímto krokem fanoušci podřezali větev.
Jak se říká, chybami se člověk učí a hráče by ještě mohlo sakramentsky mrzet, že Microsoftu nedovolili takovou chybu udělat. Kdo ví, kolik by stál čtvrtý Playstation, kdyby v době vydání PS3 zákazníci zmobilizovali síly a vtloukli vedení Sony do hlavy, že startovat na ceně šesti set dolarů je totální chujovina. Místo toho bude Playstation 4 s největší pravděpodobností nejlevnější next-gen konzolí a fanoušci se radují kolik muziky jim černá krabička za ty necelé čtyři stovky dolarů poskytne.
Jenže lekce Microsoftu je trochu jiná. Místo, aby se zodpovědným lidem rozsvítilo a pochopili, že tímto směrem cesta nevede, je docela dobře možné, že si příště pouze najmou někoho schopnějšího na marketing. A již nyní je nad slunce jasné, že nějaké příště bude. I kdyby nový Playstation v prodejích rozdrtil Xbox One rozdílem třídy, což je ale extrémně nepravděpodobné, prodeje i tak budou dost vysoké na to, aby se redmondskému celku vyplatil vývoj minimálně ještě jedné hrací skříňky. Její představení už ovšem nebude tak pompézní. Nebudou se vykládat karty na stůl a relativně otevřeně informovat o změnách. Místo toho si společnost část nepříjemných pravd nechá pro sebe a zbytek zakamufluje do sladkých PR řečiček.
A nebudou jediní. Že jsou v tomto směru tvůrci nepoučitelní názorně ilustruje Ubisoft s nepříjemnou always-on ochranou svých her, která skončila totálním fiaskem a z vydavatelského domu téměř přes noc udělala lidumily, kteří do médií hlásají, kterak je prodej použitých her prospěšný a posunuje herní průmysl kupředu. Na stejné stránce je ale i firma EA, která se naposledy spálila s novým SimCity, nebo studio Blizzard Entertainment, jež always-on ochranu propašovalo kvůli aukčnímu domu do třetího Diabla s tím, že jde o klíčovou věc pro kvalitní zážitek, avšak u jeho konzolové verze už to z ničeho nic klíčové není.
Ovšem stejně jako ve velkých koncernech, je chyba i v nás, hráčích. V tomto směru totiž disponujeme skutečně mizernou pamětí. Bez ohledu na problémy a nepříjemnosti se problémové produkty stále těší milionovým prodejům, které firmám jasně říkají, že nevadí, když nám na*erou na hlavu, pokud to nakonec bude vonět po fialkách. Chceme-li tedy, aby se něco opravdu změnilo, měli bychom jako vždy začít u sebe. Říct jednoznačné ne, pokud nám něco nevyhovuje a nespokojit se s ústupky a rezgnovaným konstatováním, že je to sice na prd, ale prostě si to chci zahrát. To totiž očividně nikam nevede.
Tak zase příště!