Někdo změnu uvítal, někdo tvrdí, že Microsoft otočkou o 180 stupňů v případě Xbox One ztratil tvář. Pravdou ovšem je, že takovýchto přešlapů je herní historie plná.
Stačí vzpomenout na launch třetího Playstationu (ať si moje do očí bijící plivání na Sony odbudeme hned na úvod), který měl v roce 2006 dorazit na trh za skoro baťovských 499 dolarů. Ovšem pouze za předpokladu, že vám stačila ořezaná verze s 20GB diskem a bez HDMI vývodu či zabudovaného WiFi adaptéru. Pokud jste totiž tohle všechno chtěli, bylo třeba si připravit ještě o sto dolarů víc. Šéf Sony Computer Entertainemtn Inc. Ken Kutaragi tehdy dokonce tuto cenovou politiku ještě hájil, když tvrdil, že je to jako kdybyste srovnávali večeři v bufetu a luxusní restauraci. Za kvalitu, na které si pochutnáte je holt třeba zaplatit.
Tenhle bohémský názor mu ovšem vydržel jen pár měsíců, než se japonský gigant zaleknul vlny nevole, kterou cenovka mezi fanoušky vzbudila. Nějakých šedesát dnu před uvedením došlo ke snížení ceny základního modelu na japonském trhu z původně plánovaných 499 dolarů na 429, což už ale pohromě nezabránilo. Vedení Sony po čase přiznalo, že šlo v případě Playstationu o jeden z jejich největších přešlapů, který byl navíc draze vykoupený. Trvalo to totiž skoro čtyři roky, než si firma mohla dovolit přestat konzoli dotovat a konečně začala na každém jednom prodaném kusu vydělávat.
Ocas mezi nohy ovšem nejednou muselo stahovat i jinak velmi úspěšné Nintendo, jehož Wii se s přehledem stalo nejprodávanějším herním přístrojem stále ještě aktuální generace. V roce 2004 kupříkladu Satoru Iwata obhajoval neochotu společnosti zakomponovat do konzolí online prvky s tím, že o ně vlastně nikdo nestojí. Zákazníci prý podle jejich tehdejších průzkumů za internetové služby nechtěli platit a vlastně ani nestáli o online hry, jimž pánové ze země vycházejícího slunce prorokovali brzký zánik. Docela úsměvné, když si vezmeme, že Wii U i handheldy DS a 3DS v současné době z velké části staví na neustále konektivitě a sociálních funkcích.
A když už jsme u Nintenda, nelze nezmínit jejich podcenění hráčů bojovek. Vydání legendárního Mortal Kombatu na Sega Genesis v roce 1993 vzbudilo spoustu pozornosti především kvůli brutalitě hry, o což ale japonská společnost nestála. Už tehdy se profilovala jako rodinná firma produkující politicky korektní a nezávadné tituly, pročež musela být verze pro SNES zbavena krve a facelift se nevyhnul ani jinak populárním fatalitám. Ty sice v gamese zůstaly, ale tak trochu přestaly dávat smysl. Nikomu kupříkladu nevadilo, že Kano zabořil ruku až po loket do soupeřova hrudníku. Hlavně že u toho nebyla prolita ani kapka krve a v dlani mu nezůstalo ještě tlukoucí protivníkovo srdce. Naříkání hráčů a mizerné prodeje na úkor Genesis verze ovšem donutili zodpovědné lidi radikálně přehodnotit svůj přístup a Mortal Kombat 2 už vyšel bez jakýchkoliv nežádoucích zásahů.
Prapodivná rozhodnutí a nelogické kiksy ale ani zdaleka nejsou doménou pouze Asiatů. Víc jak pár ignorantů se najde taky na západě. Ostatně, vzpomínáte jak jste si před pár lety celý nadšení donesli domů svůj Xbox 360 jen proto, aby na vás po čase vybalil vyzývavé červené oko? Microsoft tehdy celou situace významně prokaučoval, když zpočátku dokonce tvrdil, že nejde o žádnou masovou záležitost. I Peter Moore se nechal slyšet, že elektronika se prostě čas od času rozbije. Zavírání očí a zacpávání učí ovšem firmě nepomohlo. Po pár měsících jí nezbylo než se postavit k celé záležitosti čelem, rozšířit záruku na konzoli a zpětně proplatit všechny opravy. Dohromady společnost tenhle taneček vyšel zhruba na miliardu dolarů. Jo, asi ještě bude chvíli trvat než na to všechno budeme vzpomínat už jen s úsměvem.
Na závěr můj oblíbený případ, shodou okolností se opět týkající Sony a třetího Playstationu (já vím, je vážně hrozné, jak tak vynikající a přátelsky založenou firmu špiním kudy chodím). Pokud si vzpomínáte na start konzole, ale ono se hádám těžko zapomíná, když se u nás začínala prodávat za cenu kolem dvaceti tisíc, určitě si vybavujete, že zpočátku byly v balení trochu jiné ovladače. DualShock 3 sice vypadal úplně stejně jako nyní, ale tehdy neobsahoval motorky zajišťující vibrace. Phil Harrison to v té době obhajoval se slovy, že je to už dávno překonaná featurka a skutečná budoucnost leží v takzvaném systému Sixaxis, mapujícím v jaké poloze se ovladač zrovna nachází, jehož vlajková loď – hra Lair – však na celé čáře vyhořela.
Až časem se zjistilo, že se Sony pouze snažilo odvést pozornost od soudního sporu se společností Immersion, která si nárokovala patenty vztahující se na všechno to cool vibrování. K vyjasnění došlo až v březnu 2007 a hle, do konce téhož roku se na trhu objevily DS3 ovladače se zpětnou vibrační vazbou, jež už najednou nebyla „so last year“. Cesty boží jsou, zdá se, opravdu nevyzpytatelné.
Tak zase příště!