Po dlouhé pauze vám opět přináším další pokračování svého příběhu „Děti hvězd“, který sám označují jako „emotivní sci-fi s nádechem tajemna“. Pokud jste dosud neměli tu čest, doporučuji vám začít právě zde. Dobře se bavte!
Pro vylepšení zážitku ze čtení doporučuji tuto skladbu:
http://www.youtube.com/watch?v=7ccTnDeJB2Y
8.května 2012 n.l.
Alex vzal do ruky svůj telefon a našel kontakt na profesora. Věděl, že to byl v některých ohledech staromilec, který si nikdy nezvykl na mobily, a tudíž toto číslo vedlo k němu domů. Vytočil ho. Po několika nesnesitelně dlouhých vteřinách se konečně ozval hlas jeho ženy, kterému přes neustálé vzlyky téměř nebylo rozumět. „An-no, kdd-o je tamm?“ „Tady Alex Brave, byl jsem studentem vašeho manžela… vím, že je to nevhodná doba, ale musím s vámi nutně mluvit. Je to naléhavé.“ řekl Alex a doufal, že se tímto telefonátem nezachoval příliš neuctivě. Naštěstí se mu dostalo odpovědi, která byla pronesena už o něco klidnějším hlasem. „Ano, ano, manžel o vás mluvil… přijďte za mnou, adresu znáte.“
23615 př.nl.
Nashira padala.
Nic pod sebou necítila, jen zdánlivě nekonečnou prázdnotu, do které se scvrkl celý její svět. Čas jako by se zastavil, každá sekunda jí připadala nekonečně trýznivá. Ale i přes všechen strach, který v sobě měla a který byl jen posilněn ztrátou i té poslední jistoty, a to pevné půdy pod nohama, najednou začala hluboko ve svém nitru cítit prazvláštní pocit. Jako by se v ní nahromadilo tolik negativních emocí, že už nemohla cítit další bolest a místo toho se dostavila jen podivně radostná otupělost. Před očima se jí střídavě míhaly černé stíny a krvavě rudá obloha. Pak ale ucítila tvrdý náraz a vše kolem ní zčernalo a utichlo.
Do náhle nastalé temnoty se začaly prodírat malé paprsky narudlého světla. V Nashiřině mozku se instinktivně vynořila vzpomínka na zpovědi lidí, kteří tvrdili, že těsně před blízkou smrtí viděli jakési světlo na konci tunelu. Skutečně měla pocit, že umírá, ale tentokrát tu určitě nebyl nikdo, kdo by jí odvlekl od samotné hranice posmrtného života. V pouhých 17 letech definitivně opouštěla tento taktéž umírající svět. Upřela svou pozornost ke stále jasnějšímu světlu.
Něco ale nebylo v pořádku. Mír, který se jí ještě před několika okamžiky rozléval v duši, postupně mizel a do její mysli se vkrádaly zcela běžné starosti a myšlenky, které jí trápily před tím dlouhým pádem. Hroutící se město. Blížící se konec. Rudá obloha. Smutek a vztek. Dlouhý pád do ticha… Teď se dokonce něco stalo i s oním světlem. Jako by se najednou před ní zjevil nějaký obraz a zase zmizel. Po chvíli se objevil znova a na delší chvíli. Matně poznávala přístav u hlavního města. Po kratší chvilce se obraz opět objevil a Nashiře došlo, že se doopravdy dívá na značně poškozené přístaviště, po kterém pobíhalo několik lidí a mířilo do těch pár lodí, které se dosud neválely na dně oceánu.
Byla naživu.
Zkusila pohnout prsty. Nešlo to. Zkusila to znovu a celou svou myslí se soustředila na ten drobný pohyb. Po chvíli uspěla. Zbytek těla již rozhýbala snadno a s úlevou zjistila, že není nijak vážně raněna. Těch několik oděrek a tržnou ránu na pravé ruce nějak přežije. Rozhlédla se kolem sebe, aby zjistila, co se vlastně před chvílí stalo. Ona sama stála v hromádce suti, která ležela pod zbytky útesu, na kterém ještě před několika minutami stál Procyonův dům. Nyní se za ní rozprostírala pouze nekonečná pláňrůzně velkých kusů kamene, občas prostřídaná kusem zdi nebo jinou částí domů. Nikde ale neviděla Procyona s jejím otcem, kteří v době sesuvu stáli jen kousek od ní. Ačkoli nevěděla, jestli to má vůbec smysl, rozhodla se je hledat.
Procyona našla docela rychle. Byl zavalený pod několika většími kameny asi 50 metrů od ní. Měl sice několik ošklivých ran a celý jeho obličej byl zbrocený krví z protrřené žilky na čele, ale zdálo se, že mu nebezpečí smrti nehrozí. I přes obrovskou bolest se jí podařilo odsunout těch několik kamenů a Procyon tak mohl vylézt ven. „Už jsem zažil i horší věci, ale díky za pomoc, Nashiro.“ řekl zřetelně vyčerpaným hlasem. Nashira opáčila: „Není zač, ale teď mi musíte pomoci najít mého otce, někde tu musí přece být! Stál jen kousek od vás.“
Společně hledali, až po několika minutách narazili na kus drahé látky, ve které Nashira poznala otcův drahý plášť. Vnitřnosti se jí sevřely úzkostí, věděla, že otec je blízko. Měla pravdu. Jen pár metrů od zbytků pláště našla svého otce. Jen co ho spatřila, nezmohla se na nic jiného, než na hlasité „NEEEEEEE!“
Její otec ležel na zemi zasypán kameny. Jeden z nich ležel částečně zaklesnutý do jeho hrudi, ze které pomalu odtékala krev. I když tomu odmítala uvěřit, v hloubi duše Nashira věděla, že tato rána je smrtelná. Rychle k němu přiběhla a poklekla k jeho tělu. „Otče! Prosím, neumírej! Prosím!“ Její otec nereagoval. Víčka se mu jen slabě třepotala. Z úst mu začal vytékat pramínek krve. Procyon Nashiře soucitně položil ruku na rameno. V tom se ale otcova ústa pohnula. Nashira se ihned naklonila k jeho tváři, ale z otcových úst vyšel jen prázdný vzduch. Až na podruhé, očividně s vypětím všech sil, řekl slabým hlasem: „Pro tebe, Nashiro.“ A rozevřel ruku, ve které se zaleskl drobný stříbrný amulet. Pak vydechl naposledy a Nashirou projelo mučivé vědomí, že její otec právě zemřel.
Procyon zašeptal: „Je mi to moc líto.“ Nashira se slzami v očích vzala amulet z otcových rukou a pozorně si ho prohlédla. Bylo to malé trojhranné oko se zářivým modrým topazem uprostřed. Její lid už si dávno neliboval ve výstředních ukázkách panovnické moci, ale tento drobný řetízek byl jako jediný zachován – označoval, že jeho nositel je archónem, nejvyšším vládcem ostrova. „Chtěl, abys nás vedla dál, archónko Nashiro.“ pronesl podivně posvátně Procyon. Nashira chtěla říct tisíc slov, otom jak je příliš mladá, nezkušená a že ze všeho nejvíc chce, aby vše bylo zase v pořádku. Pak se ale podívala kolem sebe, na všechnu tu zkázu a destrukci, ale i na těch pár lidí, co stále žilo. Její srdce k ní promlouvalo jasně. Odpověděla prostým: „Ano.“
