Assassin’s Creed 4: Black Flag – co s opilým námořníkem?

Recenze z hraní Xbox 360 verze

Na rovinu si řekněme, že rozhodnutí Ubisoftu vydávat každý rok jeden díl vražedné série nebylo zrovna chytré. Její koncept je totiž natolik prostý, že noha na plynu musí zákonitě vést ke znudění hráčů. Osobně jsem toho názoru, že nové pokračování jednou za dva, tři roky je tak akorát dlouhá doba na to, aby fanoušci od posledně vystřízlivěli a dostali znovu chuť zaskotačit si v korunách stromů a na střechách budov. Současně by to poskytlo dostatek prostoru tvůrcům na to, aby byli schopni připravit dostatečně kompaktní a zajímavé dobrodružství, které by hráči nebyli nuceni dohrávat z povinnosti. Fakt, že na sérii dělá několik studií současně totiž podle všeho zajistí pouze to, že bude titul na odpovídající technologické úrovni.

Na vlnách podivna…

Po příběhové stránce je totiž Black Flag vlastně takovou obdobou čtvrtých Pirátů z Karibiku. Jinými slovy, předchozími díly rozehrané dobrodružství je dávno u konce a pod dalším titulem je podepsaná jen snaha udržet výdělečnou značku při životě. Na jednu stranu je to chamtivé až běda, na tu druhou… dokud existuje poptávka, existuje i nabídka. Chtějí-li se ovšem vývojáři zbavit nálepky profesionálních dojičů, je nezbytně nutné přistoupit k celé série zodpovědně a skutečně se zamyslet nad jejím dalším pokračováním. Ne si pod sebou ještě podříznout větev oznámením zpravidelnění vydávání. Pak se totiž na světlo světa dostávají tak tristní dějové linky jako je ta v Assassin’s Creed 4. A to neříkám jen proto, že jsem ani po šesti hodinách hraní tak úplně netušil o co hlavnímu (anti)hrdinovi vlastně jde.

Normálně nemám s hraním za záporné postavy žádný problém. Buďto spadají do kategorie záporáků bojujících za vyšší dobro, nebo totálních magorů, kteří se chovají absolutně iracionálně, avšak právě v tom je jejich kouzlo. V případě Edwarda Kenwaye naneštěstí nejde uplatnit ani jeden mustr. Z paměťových střípků totiž vyplývá, že ještě před bohatou pirátskou kariérou byl permanentně ožralým mamlasem, kterému nestačila stabilní práce a krásná žena v domácnosti. Místo toho se raději vydal na dva roky do Karibiku pelešit se vším co má i nemá prsa (strašně se divíc, že to manželka nechápe), přičemž v jeho nepochopitelných rozhodnutích se ho vyšší prozřetelnost ještě rozhodla podpořit jen těžko uvěřitelnou dávkou štěstí. Ale to je obecně syndrom klíčových postav. Harry Potter by mohl vyprávět.

Na své si přijdou i Desmondovi fanoušci. Ačkoliv jeho účast působí tak trochu jako z nouze ctnost.

Být to samostatná hra nejspíš nad tím mávnu rukou. Jenže ve chvíli kdy se takováto premisa naroubuje na kánon Assassin’s Creed, začnou ozubená kolečka povážlivě skřípat. Způsob jakým se z de facto přístavního povaleče stane asasín je totálně na tužku, přičemž autoři se ani nepozastavují nad tím, že člověk, který se ještě před pár týdny nebyl schopný ani trefit do dveří vlastního domu, je schopný vcelku bez problému ulovit jednoho z opravdových členů řádu. A to bez jakéhokoliv speciálního vybavení. Pravda, okolnosti hrály v jeho prospěch, ale i tak je pro hráče jen těžko stravitelné, že to, na co Altair a ostatní tvrdě trénovali dlouhé roky, Edward prostě umí. Tečka. Vzato kolem a kolem, příběh Black Flag je přesně tak plytký, jak tvůrci naznačovali měsíce před vydáním. Celé se to točí kolem Edwardovy touhy zbohatnout, přičemž slavnou sérii připomíná pouze občasné hašteření s Templáři.

Po Desmondovi přichází holka pro všechno

Paradoxně mnohem zajímavější částí je ta v moderní době, kde se stanete zaměstnancem herního studia Abstergo Entertainment, které je lehkou a hlavně úsměvnou parafrází Ubisoft Montreal. Vývojáři se nebojí dělat si srandu sami ze sebe, přičemž současně se jim daří škádlit fantazie fanoušků kupříkladu útržkovitými nápovědami jakým směrem se bude série dál ubírat. V jedné z „firemních“ mailových schránek je totiž možné vyštrachat informace o zvažovaných historických epochách, kdy přijde na přetřes 13. století v Egyptě, 14. století v Japonsku, období Francouzské revoluce, Napoleonských válek či dokonce 20. století (to vše doplněno o zajímavé artworky). Na rozdíl od Desmonda je však nový protagonista víc pako než charakter. Do tajných plánů Absterga se totiž připlete absolutní náhodou až to působí vyloženě nuceně. Nebo snad někomu přijde normální, že vám první den v novém zaměstnání zavolá „technik“ s prosbou, abyste hacknuli počítač ředitele firmy a vy bez ptaní jdete a uděláte to?

 

1 z 2

- +

1.

2.

Podobných kiksů je bohužel Black Flag plné a je to opravdu škoda, protože bez silného příběhového podhoubí, které donutí fanoušky se do hraní takříkajíc zažrat, je dle mého názoru víceméně nemožné udržet každoroční vydávání. Díky absentující silné dějové lince je totiž kouzlo Assassin’s Creed sotva poloviční, neboť tak vystoupí na povrch fádnost hry. Zatímco hratelnost jako taková je špičková, tvůrci měli koneckonců x let na to ji dovést téměř k dokonalosti, náplň gamesy už nikoliv. Těžko očekávat razantní změny těsně před vydáním next-gen konzolí (v tomhle směru se hádám hodně čeká hlavně od dalšího dílu), jenže ona působí neoriginálně celá koncepce. Tedy, alespoň co se úkolů na souši týče. Jako už tolikrát před tím budete nahánět poslíčky po střechách, zabíjet na zakázku, sledovat významné postavy, odposlouchávat rozhovory, kapsařit… a přemýšlet jestli se vám série už opravdu tak přejedla, nebo působí nudně jenom Black Flag.

Pravá zábava čeká na obzoru

Jenže pak člověk poprvé vypluje na moře a zjistí, že ono vůbec není tak zle! Celá námořní pasáž je, až na občas nudné plavby z bodu A do bodu B, zpracovaná na jedničku a člověk se zpoza kormidla Jackdaw může jen těžko nebažit. Obzvlášť silný zážitek mám hned z první plavby, kdy ze všeho toho dění pomalu až přechází oči. Naprosto famózně udělanou vodou počínaje, tajfuny a vodními víry pokračuje a podmořským životem konče. Je skutečně těžké neculit se jako malé dítě, když kolem vaší lodi začnou z vody vyskakovat delfíni, nebo se vás rozhodne pozdravit plejtvák. Jackdaw a její posádka se velice rychle stanou tím jediným, co hráče zajímá a tomu se logicky přizpůsobí i herní styl. Honem vyřídit co je potřeba u suchozemců a hurá zpátky mezi vlny. Všechno to lovení žraloků, potápění se k vrakům a plundrování lodí i pevností (a s tím spojené získávání vlivu v Karibiku) je totiž tisíckrát zábavnější než činnosti spojené s vystřelovacími čepelemi.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Tomu nemálo napomáhá povedený mikro-management, jehož prostřednictvím se nejen staráte o posádku (ačkoliv trochu zamrzí, že není tak unikátní jak se nás vývojáři snažili přesvědčit; to že o někoho přijdete je problém pouze za předpokladu, že máte v plánu sérii dobyvačných výprav, na kterých není možné naverbovat novou krev), ale hlavně o loď, kterou je za poctivě ukradené zlato možné vylepšovat. Z kocábky, s kterou byste nevyjeli ani na Vltavu se tak postupem času stane skutečný postrach moří s nekonečnými řadami smrtících děl, vyztuženým trupem i pohodlnými kajutami. Upravovat lze taky kapacity nákladového prostoru, abyste mohli delší dobu krást a lovit než se budete muset vrátit zpátky ke břehům a zpeněžit vaše počínání. Suroviny přitom nemusíte jen prodávat. Ze spousty z nich si můžete vlastnoručně vytvořit nový slušivý oblek, pouzdro na pistoli, nebo se vám zachtělo něčeho důmyslnějšího?

Veškeré upgrady Jackdaw lze v rámci zjednodušení řešit přímo z kajuty kapitána, takže důvodů pro zakotvení je opravdu minimum. Vlastně jen výše zmíněné prodávání zboží, nákup lepšího vybavení pro Edwarda a samozřejmě pokračování v příběhu. Ten je sice tak trochu stupidní, ale jedno se autorům musí nechat. I když se budete držet pouze stěžejních misí, pořád vám hra vystačí na dobrých 15 – 17 hodin čistého času. Potěší rovněž přítomnost celé řady slavných pirátů a jedné zvláštní pirátky, jejichž činy a motivace dávají po většinu času, což je docela úsměvné, větší smysl než ty Edwardovy. Jsou tu ale opravdu jen pro dotvoření atmosféry a hráč s nimi bohužel zdaleka nestráví tolik času, aby místo výplně začaly připomínat skutečné lidi. Čas od času to sice začne vypadat nadějněji, ale v té chvíli tvůrci většinou zařadí zpátečku. Skoro jako by se báli, že by došlo k upozadění Kenwaye, kdyby příběh počítal s vícero piráty.

Hledání karibského ráje

Jistá zdrženlivost je ovšem jasně patrná taktéž v případě technického zpracování. Zatímco na stolních počítačích nepochybuju o tom, že hra dokáže velmi příjemně překvapit, na konzolích současné generace už je holt vidět jejich vysoký věk. Ačkoliv Assassin’s Creed 4 nevypadá vyloženě špatně (jak úžasná je voda jsem už říkal, že?), víc než průměrný grafický kabátek od něj zkrátka čekat nelze. Při panoramatických přeletech kamery nad krajinou nějaké to „wow“ možná ještě vyloudí, ovšem při detailním zkoumání mu rychle dojde dech. Obzvlášť patrné mi to přišlo u NPC postav, jejichž animace jsou přinejlepším kostrbaté. Vaše průvodkyně po Abstergo Entertainment si kupříkladu ráda láme kotníky, nebo má vážně, vážně křivé nohy, a chůze do schodů je nejen pro ni nepřekonatelný problém. V době kdy Naughty Dog okouzlují parádní animační prací v Uncharted holt noha zanořená po lýtko ve schodu bije do očí.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Jsou to ale vesměs jen drobky a čest navíc audiovizuálnímu zpracování zachraňuje víc než povedený soundtrack od Briana Tylera, kterému jsem se podrobněji věnoval před pár dny. Za těch necelých 12 dolarů co za něj na iTunes chtějí skutečně stojí! Víc než jak zní a vypadá mě každopádně u nového Assassin’s Creed zarazilo, jak se „chová“. Předpokládám, že půjde o problém novinářské verze, protože si nedovedu představit, že by Ubisoft něco takového pustil do oběhu. Každopádně, tak mizernou a předvídatelnou umělou inteligenci jsem už dlouho nezažil. Jediná chvíle, kdy vás nepřátelé dokáží potrápit je v průběhu souboje a to jen za předpokladu, že se jich do vás pustí víc současně. Tvůrci se dopředu chlubili přepracovaným systémem, který opravdu nabízí novou výzvu, avšak jak jsem říkal; jedině čelíte-li přesile. Mimo boj jsou protivníci v podstatě zbyteční.

Stabilně jsem se přesvědčoval o tom, že vidí pouze v kuželu před sebou a nebyl tak problém likvidovat jejich souputníky, co by kamenem dohodil, od místa kde stojí. Případně i přímo před jejich očima, pokud stáli dostatečně daleko, ovšem pořád v dohledu. O tom, že dotyčnému ani nechyběl parťák, se kterým před chvílí vyrazil na hlídku, se už snad ani nemá smysl zmiňovat. Obdobně úsměvné pak jsou situace, kdy za denního světla přímo před strážným přeběhnete z křoví do křoví, on vás zaznamená, ale po chvilce setrvání v úkrytu si nejspíš řekne, že se mu něco zdálo a nechá to plavat. S tím vším je pak spojena druhá nepříjemnost, a totiž chybějící nastavení obtížnosti. Ať jsem hledal sebevíc, nikde jsem na možnost změny nenarazil a jedinou výzvu proto v Black Flag představuje hraní po vypnutí HUDu.

K tomu se následně přidává ještě celá řada menších (při řešení jedné z hádanek bylo třeba otáčet kamenným kolem; já stál u něj, můj parťák asi 10 metrů od něj, přesto jsme kroutili o sto šest) i větších bugů (po nepodařeném skoku jsem plynule zaplul pod dřevěnou verandu jednoho z domů; pro Edwardovu nadutou hlavu tam bylo ovšem málo místo a tak mu jí zůstala část trčet ven, přičemž dostat se zpod tam, byla práce na dobrých pět minut pomalého štelování analogových páček), občas nešťastné ovládání (kdy kvůli příliš velkému počtu interaktivních předmětů vaše postava dělá něco úplně jiného než byste rádi), na můj vkus až příliš jednoduché puzzly (máme tu červenou, modrou a zelenou sochu a červené, modré a zelené pole; do kterého pole asi která socha patří?), nebo logické kiksy (Nassau – výspa pirátů, kde je, podle jejich slov, nikdo neomezuje, nikomu se nezodpovídají; země zaslíbená pro všechny mořské vlky.. ale pod správou Britů s vlastní pevností a posádkou na kopci?).

 

1 z 2

- +

1.

2.

Ne, Black Flag vážně není dokonalá hra a popravdě řečeno, kdyby nikdy nevyšla, nic by se asi nestalo. A i když bych ve vyjmenovávání drobných nedostatků mohl ještě chvíli pokračovat (nesourodé střídání dne a noci, kdy sice k postavě s úkolem doběhnete za svitu měsíce, ale tvůrci prostě počítali s tím, že vám zadání sdělí za pravého poledne), jsou to ve své podstatě prkotiny. Nebo ještě lépe řečeno, žádná z nich vyloženě neprasí zážitek z hraní, což považuju za malý zázrak. Na žádnou extra vysokou známku ovšem nový Assassin’s Creed jednoduše nemá, protože pokud si pár minut po spuštění hry začne člověk říkat „sakra, to už jsem někde viděl“, je něco špatně.