Co je to vlastně Ni no Kuni ?
Pokud patříte do skupiny hráčů, kteří mají rádi RPGhry, určitě víte, že v této herníkategorii ( na rozdíl od těch jiných )vždy existovala ještě jedna velmispecifická podkategorie , kteráurčuje nejen zem jejího původu.Nicméně také to, že vás čeká něco, co si buď zamilujete, nebo budete nechápavě kroutit hlavou,jak je možné, že toto někoho baví. Dnešní recenzovaný kousek patří právě do této podskupiny. Zmíněnou podkategorií v úvodu, jak již jistě většina RPG – čkáři tuší, je JRPG alias RPG hry pocházející z Japonska. Pokud RPG hry nehrajete a netušíte, jak může země původu ovlivnit hru samotnou, vězte, žeRPG hry ze země vycházejícího slunce si vždy kráčeli svou vlastní cestou. Zcela ignorovali evoluci RPGher, respektivě her jako takových, která ještě i dnes stále probíhá u nás na západě. V praxi to vypadá tak, že tyto hry nabízejí zcela odlišný zážitek, který se vehementně drží starých ( podle mnohých již překonaných ) pravidel a v mnoha případech přešlapuje na místě nebo ( vpřípadě pokusu o inovaci ) generuje hybridy jako Final Fantasy XIII – 2. Ni no kuni : Wrath of the white witch není v tomto žádnou výjimkou ba právě naopak.
Dovolil bych si tvrdit, že představuje testament všeho,čím JRPG hry jsou, a to je myšleno ať užv dobrém nebo špatném slova smyslu .Kdybych vám měl dopodrobna popsat, o čem Ni no kuni je , byli bychom zdevelmi dlouho a pod “ dlouho “ myslím opravduvelmi dlouho. Už jen fakt , že hra samotná obsahuje tzv. . Wizard Companion, který slouží jako ingame průvodce ( vpřípadě limited edition ho dokonce dostanete ve formě papírové knihy ) světem hry. Má 340 stran. to vypovídá o tom, že toto nebude lehce stravitelná“ Jednohubka „. Co je to vlastně Ni no Kuni ? To si vysvětlíme na mých facebookovýchstatusů , které vznikaly postupně během celéhominulého týdne při hraní hry samotné.
50 minut cutscene, dokud se člověk dostane ke gameplay … WTF ? !
Ano, čtete správně. Ni no kuni má příběh, který se rozhodne na vás grandiózně vyvalit hned v úvodu. Zde narazí hráč, který hrál jakoukoli západní RPG, na první rozčarování, protože po založení disku do konzole je mu namísto hry servírovaná jedna cutscene za druhou. Jediná interakce z jeho strany spočívá v občasném proběhnutí přes ulici za použití analog sticku, kde se spustí automaticky další cutscene. Chcete dělat rozhodnutí ? Ovládat to, co vaše postava řekne? Zapomeňte. Vše je po vzoru JRPG her posledních dvou dekád předem nalinkované, ba co víc, připravte se nato, že velká většina cutscene není nadabována a vy se tak budete prodírat obrovským množstvím textu. Že to ve srovnání s nadabovánou cutscene působí jako pěst na oko? To asi ani nemusím ani psát. Napadají mi jen dva možné důvody, které mohly vývojáře k tomuto rozhodnutí vést . Tím prvním je fakt, že Ni no Kuni vyšla původně jako hra na Nintendo DS, kde se z pochopitelných důvodů šetřilo místem na cartrige a tak zvukovou stopu obsahovalo fakt jen to nejnutnější a při portu se nikomu nechtělo dabovat zbytek, nebo se lrozhodli držet krkolomné“ Oldskúlovosti “ a udělat to schválně, neboť přesně takto vypadaly JRPG v minulosti.
Tak či tak, v době, kdy nám Bioware ukazuje, že když se chce, dáse klidně nadabovat celá MMORPG, to vypadá neuvěřitelně archaicky. Tomu to ze začátku nepomáhá příběh, který, bohužel, během této první hodiny není nijak extra záživný. Hra vás v něm seznámí s vaším herním alter egem, kterým je malý chlapec jménem Oliver, žijící v malém městečku Motorville. Ten v úvodu přijde o svou mámu a truchlí za ní ve svém pokoji, kde se mu podaří svými slzami nechtěně odeklít kouzelnou bytost zvanou Drippy. Ta mu prozradí, že kromě našeho světa existuje ještě jiný svět. V něm má každá osoba svou spřízněnou duši, jejíž osud je spojen s osudem té nadruhé straně. Oliver se od něj vzápětí dozvídá, že tím, že dokázal odeklít Drippiho, se stal ( díky svému čistému srdci) vyvoleným zachránit tento druhý svět před jeho zničením od zlého džina jménem Shaddar a přivést tak zpět k životu i svoji mámu.
Jeho výprava do druhého světa ( pozn. Ni no kuni v překladu znamená Jiný svět – to jen, abyste byli v obraze, jakou originalitu můžete od hry očekávat ) se konečně může začít.
Ano! Konečně po 7 odehraných hodinách, milionté cutscenes a asi 50 tutoriálů mám prvního sidekicka Jupý!
Také čtete správně. Po vstupu do nového světa plného příšer a magie se vám hra rozhodne dát čas na aklimatizaci. Sype na vás jednu důležitou informaci za druhou o tom, jak to v tomto světě chodí. V praxi to znamená, že vás Drippy bude ( během čehokoliv, co děláte poprvé) přerušovat a vysvětlovat vám, jak to v tomto světě chodí. Akcí, které vněm můžete provádět, přitom na úvod není vůbec mnoho. Zdají se poměrně jednoduché. Tak jako ve starých JRPG hrách putujete po herní mapě a bojujete s náhodně generovanými potvorami. Samotné boje s nimi probíhají opět po vzoru jiných JRPG her v arénách, do kterých vás hra automaticky přepne v případě kontaktu s nimi. V těch bojujete nejdříve vy sami nebo později váš souputník. Tento systém je čistou vykrádačkou ze světa Pokémonů, přičemž je samotný průběh hybridem mezi tahovým a “ realtimové “ systémem ne podobným tomu, který jsme mohli vidět v jiných JRPG hrách v posledních letech. Pokud bych to měl shrnout, zpočátku je to obrovská nuda, protože během prvních 7 hodin disponujete jen jednou postavou, která má jen jednoho souputníka. Toto omezení je dáno snahou vývojáře nezahltit hráče množstvím informací, protože to, co se zdá na začátku tak jednoduché, se s přibývajícími hodinami začne významně komplikovat tím, že souputníci ( podobně jako u pokémonů ) je více druhů. Získávají level a s nimi různé nové vlastnosti. Mohou se vyvíjet na různé vývojové stupně. Aby toho nebylo málo, kromě toho to jejich statusi můžete vylepšovat tím, že jich krmíte pamlsky nebo dáváte lepší equipment, který můžete buďto kupovat, nebo vyrábět za použití alchymie.
Jinak řečeno, jde o velmi hluboko propracovaný systém, který ve finále přináší obrovskou variabilitu a pocit zadostiučinění, když sledujete, jak vy a vaši další dva spolubojovníci kombinujete útoky svých vybraných 9 souputníků, mezi kterými se můžete během boje kdykoliv přepínat k úplné devastaci soupeřů. Tedy za předpokladu, že si dokážete zvyknout na ovládání, které nepůsobí vůbec ergonomicky a vy tak mnohdy prohrajete souboj jen díky tomu, že jste nestihli včas ( díky složitosti menu ) vyvolat potřebnou akci. Kromě bojů jsou zde i další aktivity v podobě vedlejších questů nebo bounty Hunt na vybrané příšery, čímž získáváte tzv. . známky, za které si pak můžete odemykat bonusy.
… zde pokračujte v psaní …
Ty vám usnadní vaše putování. Nicméně jsou bohužel vpřípadě Ni no Kuni spíše nutností vzhledem k obtížnosti,kterou hra představuje. Zvláště v pozdějších fázích hry. To by nebylo tak špatné, kdyby se tyto vedlejší questy neomezovaly na neustále opakující se set úkolů a byly něčím víc než jen hromadou textu bez jakýchkoliv hlubších příběhů, tak jak to známe z jiných RPG poslední dekády.
Super! Po 18 a půl hodině mám konečně příšeru, se kterou mohu létat a kouzlo na teleportování …this shit is finally getting serious …
Ni no Kuni je dlouhá hra. A pod “ dlouhá “ myslím opravdu dlouhá. Při mém hraní se časoměr zastavil někde při 45 hodinách. Co je na jedné straně v záplavě her, jejichž herní doba se pohybuje do 10 hodin, příjemná informace, avšak po bližším prozkoumání dojdete k závěru, že za ni může hlavně nutnost neustále opakovat souboje ve snaze “ vyleveliť “ vašich příšerek na dostatečnou úroveň, abyste vůbec měli nějakou šanci vůči stále náročnějším bossům, kterých vám hra staví do cesty. Je tu sice možnost zvolit si mezi Normal a Easy složitostí, ale zvláště ke konci hry narůstá křivka toho, co po vás hra požaduje tak překotnoů řadou, že už i na Easy se budete muset pustit do tzv. . “ Grindování „(opakování téže činnosti dokola ), známého hlavně z MMORPG her. Osobně bych řekl, že jde opět o pozůstatek z DS verze,protože si umím poměrně živě představit, že v případě možnosti hrát hru na cestách, by tento fakt působil mnohem méně rušivě a v případě, že by Ni no Kuni existoval po vzoru jiných her pro PS3 i ve verzi na PS VITA, se kterou by byl propojený, mohlo by se stát z “ levelování „příšer vysoce návyková záležitost, stejně jak nám to kdysi předvedli Pokémoni.V tomto případě jde prostě o promarněnou příležitost a v konečném důsledku tento fakt spíše působí negativně na celkové tempo hry.
Nádherná pohádka ehm … tedy hra nebo co to vlastně bylo
Jedna věc se musí Ni no Kuni nechat. Ať v této hře děláte cokoliv, budete s úžasem hledět na obrazovku. Zásluhu na tom má hlavně zvolen grafický styl, za kterým stojí světoznámé Studio Ghibli. Ni no Kuni díky němu vypadá v pohybu jako ručně animovaná pohádka, která vás okouzlí. Vše je ve hře roz animované do posledního detailu a dodávájí v záplavě všech foto realistických her posledních let obrovský punc jedinečnosti, na který jen tak nezapomenete . Nemalou zásluhu na jedinečnosti tohoto zážitku má také úžasná hudba z pera skladatele Joe Hisaishiho, která dodává potřebnou epickost a v témže momentě zůstává stále dětsky hravá, čímž umocňuje pocit, že místo hry sledujete opravdu animovanou pohádku. Velkým plusem je také dabing, který si můžete vychutnat buďto v japonském originále, nebov neméně kvalitním anglickém dabingu.
Recenze
Ni no kuni : Wrath of the white witch
Pokud se mám přiznat, během celého hraní Nino Kuni jsem váhal, jaké hodnocení si zaslouží tato hra. Ano, je místy neuvěřitelně archaická, půjčuje si, kde se dá a je zde velká pravděpodobnost, že hráči moderních západních RPG her nad ní ohrnou nos. Na druhé straně mistrně kombinuje v sobě všechno to, co dělalo staré JRPG hry takové úžasné v pohádkovém balení, které chytí u srdce mladé i staré. Pokud máte rádi pohádky, neměli byste váhat ani chvíli a dát této hře šanci, protože i přes zmíněným malým nedostatkem jde o grandiózní dílo, které symbolizuje úplně jiný směr her jako cokoliv, s čímž se můžete dnes v herním byznysu setkat.
Líbí se nám
- Grafické spracování
- RPG systém
- Hudba
- Obrovský svět
- Příběh jako z pohádky
Vadí nám
- Ovládání
- Rozjezd příběhu
- Množství cutscén