Nejznámější literární a o něco později i filmovou postavou tzv. dítěte džungle je bezesporu Tarzan.Tento nevšední hlavní hrdina dlouhého zástupu dobrodružných románů a povídek, vzešel z pera amerického spisovatele Edgara Rice Burroughse (1875-1950). Největší slávy se tomuto autorovi dostalo hned po prvním otištění, v říjnu roku 1912, v časopise All-Story Magazine. Jeho povídka Tarzan of the Apes (Tarzan z rodu Opů) pojednávající o hrdinovi z afrického pralesa, Tarzanovi. Příběh malého trosečníka, jediného potomka, anglického lorda Greystoka, se odehrával v neprobádané džungli, na březích Atlantiku v západní Africe, kde se ho v džungli ujmula po smrti obou rodičů, tlupa divokých opic.
Vychovají ho jako dítě džungle, což mu sice zachrání život, ale zkomplikuje návrat mezi lidi, do civilizace. Cyklus knih má dvacetčtyři dílů, a je to několik tisíc stran, napínavého a dobrodružného čtení různé kvality, zkrátka poplatné době vzniku. Nicméně je Tarzan stále velice populární postavou různých komiksů a samozřejmě i filmů. Dokonce italský zpěvák Baltimora nazpíval v osmdesátých letech disco hit Tarzan Boy. V roce 1981 byl v USA natočen dobrodružný film Tarzan the Ape Man, kde si Tarzana zahrál Miles O’Keeffe a jeho nerozlučnou společnici Jane Parker, Bo Derek. Jedno z nejznámějších a také nejpovedenějších filmových zpracování, je ale klasický snímek Greystoke: The Legend of Tarzan (Velká Británie, r.1984). Kde si hlavní roli zahrál tehdy ještě mladý a neznámý, francouzský herec Christopher Lambert. Postava Tarzana se objevila i v několika TV seriálech. Mnoho filmových Tarzanů bylo natočeno už ve filmovém dávnověku. Už v roce 1918 byl natočen němý snímek Tarzan of the Apes First, film režiséroval Gordon Griffith.
Během třicátých, čtyřicátých a padesátých let minulého století si Tarzana ve filmu zahrálo hned několik herců. Protože ke stvárnění této postavy bylo zapotřebí vypracované svalnaté tělo, byl do role angažován i sportovec, vynikající americký plavec Johnny Weissmuller (1904 -1984). Ve třicátých a čtyřicátých letech natočil celou dlouhou sérii filmů Tarzan, the ape man (1932), Tarzan and his mate (1934), Tarzan escapes (1936), Tarzan finds a son (1939), Tarzan s secret thesaure (1941), Tarzan s New York adventure (1942), Tarzan triumphs (1943), Tarzan s desert mystery (1943), Tarzan and the Amazons (1945), Tarzan and the Leopard women (1946), Tarzan and the huntres (1947), Tarzan and the dermainds (1948). Pověstný se stal jeho Tarzanský výkřik viz. začátek článku. Hollywoodští filmaři po této úspěšné sérii, aby diváky neunavili, usilovně hledali někoho nového, do role lidského opičáka.
V roce 1949 si tuhle roli vyzkoušel i známý pozdější představitel slavného Old Shatterhanda, americký herec Lex Barker (1919-1973), a to americkém snímku Tarzan’s Magic Fountain natočeném v roce 1949. Herec se několikrát k Tarzanovi vrátil, např. v roce 1950 Tarzan and the Slave Girl, a o rok později Tarzan’s Peril (Tarzan v nebezpečí), dále Tarzan’s Savage Fury (USA,1952) a Tarzan and the She-Devil (USA,1956). Po něm se v roli Tarzana vystřídalo mnoho dalších herců. Populárním opičím mužem byl svého času také herec Gordon Scott.
Ještě se tu zastavím u jedné známé literární postavy, kterou je Mauglí, dítě džungle. Britský spisovatel Joseph Rudyard Kipling (1865 – 1936, Londýn) napsal v letech 1894-1895 dvě Knihy džunglí (The Jungle Books). První kniha džunglí (The Jungle Book) vyšla roku 1894 a o rok později následovala Druhá kniha džunglí (The Second Jungle Book). Popisuje tam příběhy a bajky o zvířatech. Velice zajímavý je příběh malého indického chlapce Mauglího, kterého z vesnice unesl tygr a před smrtí ho zachránila vlčí smečka. Malý Mauglí se naučí zvířatům rozumět a stane se tak obyvatelem džungle, ale i plnohodnotným příslušníkem vlčí smečky, která ho přijala za svého. Také tento příběh byl několikrát zfilmován.
Tak to jsme si trošičku na úvod odskočili do literatury a filmu za nejznámějším dítětem džungle. Než se zaměřím na skutečnost, připomenu zde jednu římskou legendu. Možná už tušíte, ano jsou to známá římská dvojčata Romulus a Remus. Údajně právě tito bratři založili město Řím. Legenda vypráví, že to byly děti boha války Marta a lidské ženy Rhei Silvii. Právě proto byly hned po narození vhozeni do řeky Tibery, kde se měly utopit. Tam je před smrtí zachránila vlčice, která zrovna ztratila svá mláďata. Začala je kojit a starat se o ně jako o vlastní. Později tato dvojčata nalezl chudý pastýř, který je společně se svou manželkou vychoval, až do dospělosti. Vlčici najdeme dodnes ve znaku města Říma.
Možná vás nyní oprávněně napadne otázka:
Je vůbec možné, aby se o malé dítě postaralo divoké zvíře?
Podivuhodné případy dětí džungle nejsou jen výmyslem bujné fantazie romanopisců, či filmových scénáristů. Oni se totiž podobné případy skutečně stávají po celém světě! Dokonce se staly i případy, kdy šelma dítě sama unesla, a poté se o něj starala. U odborné veřejnosti se časem vžil název „vlčí děti“. Možná je to k vůli římské vlčici, protože to je první historicky známý případ, kdy se divoké zvíře postaralo o děti. Jestli tomu tak tehdy skutečně bylo, se už asi dnes nedovíme. Dost legend, a tak se nyní pojďme, na dva zajímavé případy tzv. „vlčích dětí“ podívat.
Na celém světě bylo zaznamenáno více než 30 událostí, kdy se nejdříve dítě beze stopy ztratilo a později bylo objeveno sice živé, ale zdivočelé. Bylo tak zcela věrohodně zdokumentováno na 12 tzv. Tarzanů. Tedy dětí, které osud donutil přizpůsobit se zákonům džungle a osvojit si způsob života divokých zvířat. Pokud se někomu zdá legenda o římských dvojčatech Romulovi a Removi přitažená za vlasy, tak věřte nevěřte, je známo 14 případů dětí odchovaných vlčicí. Ve čtyřech se o lidské mládě postarala i medvědice. Stalo se tak v Indii, Africe, na Sibiři, a nebo na Ukrajině.
Kamala a Amala
Jeden zajímavý případ se stal v Indii v roce 1920. Tehdy u Midnapore v Bengálské džungli zahlédl Singh, majitel místního sirotčince, s vlčí smečkou dvě malé lidské postavy. Obě děti se pohybovaly po všech čtyřech. Singh na nic nečekal a běžel pro pomoc. Brzy se vrátil na místo kde s pomocí lidí z vesnice se prokopal do vlčího doupěte. Odtud vytáli spolu se dvěma vlčaty, dvě malé děti. Děti byly dívky ve věku asi tři a pět let. Byl na ně příšerný pohled, byly hrozně zanedbané, špinavé, páchly a měli rozcuchané vlasy.
Singh vzal děvčátka do svého sirotčince, kde bylo o ně postaráno a byly pokřtěny, starší na Kamalu, a mladší Amalu.
Zdálo se, že dívkám nezůstala žádná stopa lidství, stále se chovaly jako vlci. Oblečení co dostaly většinou ze sebe v zápětí strhaly. Odmítaly lidskou stravu a jedli jen syrové maso. Spaly spolu schouleny do klubíčka, občas ze spánku zavrčely.
Strávily dlouhou dobu pohybem na všech čtyřech, a tak se jejich šlachy zkrátily, až k bodu, kdy bylo pro ně nemožné chodit vzpřímeně. Nikdy se neusmály a jediné emoce, které v lidské společnosti daly najevo byl strach z lidí.
Dokonce i jejich smysly se staly vlčími. Návyky které si Kamala a Amala získaly u smečky vlků, nějak zablokovaly jejich vrozené lidské vlastnosti. Bohužel mladší dívka Amala, brzy onemocněla a krátce nato zemřela. Singh se snažil Kamalu naučit lidskému chování. Šlo to velice pomalu. Po třech letech, Kamala zvládla jen velmi malou slovní zásobu asi dvanáct slov. Za několik dalších let, se zvětšila na zhruba 40 slov. Pro porovnání, normální dítě staré jeden, až dva roky, je schopno se naučit až 40 nových slov za týden.
Příběh Singha a jeho dvou vlčích dívek, způsobil v roce 1926 senzaci v britských novinách. Kamala byla ještě ve věku 16 let, v péči sirotčince a její stav se téměř nelepšil. Ani ona nežila dlouho a v roce 1929 chytila tyfus a na něj následně zemřela. Její poslední slova byla určena Singhově manželce: „Mami, malá bolí.“ Jejich neuvěřitelný příběh pak časem, na dlouhá léta upadl v zapomnění.
Roku 1920 se stal i jiný, neméně zajímavý a svým způsobem velice podobný případ. Na poli u břehy řeky Brahmaputry se ztratilo dvouleté dítě. Vesničané hledali i s neštastnými rodiči kde mohli, ale nenašli po něm žádné stopy. Po třech letech lovci v džungli zastřelili samici leoparda. V jejím doupěti našli vedle dvou jejích mláďat i malého chlapce. Rodiče v něm poznali svého ztraceného syna.
Byl zdivočelý, kousal, škrábal a pohyboval se po všech čtyřech. Na kolenou a dlaních měl obrovské a velice tvrdé mozoly. Po čtyřech se však pohyboval tak rychle, že jim málem několikrát utekl. Ve vesnici se z něj stalo svaté dítě. Na lidskou společnost si ale už nikdy nezvykl a kousal a škrábal každého, kdo se k němu jen přiblížil. Zpráva o divokém dítěti, se roznesla široko daleko a do rodné vesnice se mnoho poutníků na něj chodilo dívat, až z daleka.
Po způsobu divoké šelmy lovil slepice a menší divoká zvířata. Kořist si trhal na kusy a jedl pouze syrové maso. Lidská řeč mu činila obrovské potíže. Po dalších třech letech života mezi vesničany si zvykl opět jíst lidskou stravu a chodit vzpřímeně. Brzy na to, však těžce onemocněl a později i oslepl. Za svůj krátký život dokázal i slepý, rozeznávat svým vyvinutým čichem lidi, zvířata i věci podle jejich osobitého pachu.
Tragický osud těchto dětí je důkazem, jak člověk na dlouhou dobu vytržený ze svého prostředí, přestává být rovnoceným členem lidského společenství. Zejména u velmi malých dětí, kde se sociální návyky ještě nevytvořily, už je tento proces nezvratný a následky jsou trvalé.