Následující desítky hodin hraní s Connorem v hlavní roli mě skutečně deptaly a v některých situacích jsem jen kroutil hlavou. Tak jednou třeba, v jedné vedlejší misi, měl Connor zachránit krásnou pytlačku, která, jsem toho pocitu, šlápla do lovecké pasti. Connor ji tedy uchopil do svých silných rukou a donesl ji směrem k jejímu domu. Těšil jsem se na menší románek, na které jsem byl z předchozích dílů zvyklý, avšak při příchodu k pytlaččině domu ji Connor jen položil před dům a se slovy typu „budeš v pořádku“ si odkráčel po svých. Ne že bych snad očekával, že se zachová jako proutník Ezio, ale že by mi Connorova frigidita činila radost,to prohlásit nemůžu.

Po nějakém čase hraní jsem zase spatřil svého oblíbeného reka Haythama, tentokrát jen jako vedlejší postavu v rámci Connorovy hlavní mise. V jejich společném dobrodružství mi bylo ukázáno, jak neuvěřitelně zlotřilý a zákeřný člověk Haytham je a to proto, že zabil sedláka!!! No jen si to představte, surově zavraždil bezbranného sedláka…
Takto asi hra čekala, že na nastálou situaci zareaguji. Já si však byl vědom faktu, že Connor co chvíli zabíjí desítky, co desítky, stovky rudokabátníků. A chcete mi snad tvrdit, že byli všichni tito lidé zlí templáři? Drtivé množství z nich byli jen obyčejní mladí muži, kteří se svou účastí v armádě chtěli jen vydělat trochu peněz. Mladí muži, na které doma čekaly žena a děti, načež je všechny Connor surově povraždil a Haytham je ten špatný? Jestli mě chtěl tímto Ubisoft přesvědčit o tom, jak je Haytham zlý, tak se mu to silně nepovedlo.

I když jsem už dávno nehrál za Haythama, duševně jsem byl pořád s ním a přál jsem mu. V jedné situaci, kdy řečník Lee přesvědčil Connorův kmen o tom, že všechno špatné co se jeho kmenu stalo, byla jeho vina, jsem neskrýval úsměv na tváři. Sledovat, jak se proti hloupému Connorovi obrací svět, zatímco se Lee a Haytham radují mě těšilo stejně, jako když Ezio a Katarina v Brotherhoodu zamkli tu mrchu Lukrécii do Kataríniny cely. To byl asi poslední radostný moment celého třetího Assassins Creedu. Následující dějství mě rozhodně nenechalo chladným.

Po dlouhých hodinách hraní, kdy jsem se seznámil s Connorovou vlastní vesničkou, kde byl každý druhý vidlák charizmatičtější než on, se hra pomalu chýlila ke konci. Connor už věděl, že je Haytham jeho otec a celá zápletka vrcholila. V jedné misi byl Connorův cíl jasný – zabít Haythama. Do poslední chvíle jsem nevěřil, že by tvůrci nechali zemřít jednu ze svých nejlepších postav. Do poslední vteřiny jsem doufal, že se něco zvrátí, že to tak špatně skončit nemůže…
V tom projela Haythamovým hrdlem Connorova čepel.
V tuto chvíli jsem byl upřímně zhnusen. Nevím, jak to dnes vnímáte vy, ale mě příjde zavraždit svého otce, někoho díky komu jste na světě naprosto neakceptovatelné, ať už jsou vaše důvody jakékoliv. Už staří Římané vnímali vraždu jako odpustitelný čin, ale za otcovraždu čekala každého bez smilování poprava. Zabít svého otce jen kvůli tomu, že má odlišné přesvědčení než vy mi příjde naprosto odpudivé a já nechápu, jak si jen mohli tvůrci myslet, že mě tato scenérie potěší. V tento moment jsem nad celou hrou zlomil hůl.

A aby toho nebylo málo, byl Connorův následující krok vražda Haythamova věrného pomocníka Leeho. Po dlouhé honičce se oba těžce zranění hrdinové sešli v krčmě. Zraněný Lee nalil do číše trochu alkoholu, napil se a na znamení míru podal rozpitou číši zraněnému Connorovi. Ten se trochu napil a na znamení díku probodl Leeovi hruď. Poté se vrátil za Achilleem povědět mu tu skvělou novinu, že všechny kolem zavraždil a překvapen zjistil, že i Achilles natáhl bačkory. I Connorův kmen kde měl zbytek rodiny a příbuzné odcestoval neznámo kam. Osamocen tedy Achilla pohřbil a celkově byl konec hry velice nešťastný. Dobře mu tak, konstatoval jsem po chvíli zření na osamoceného Connora. Měl kolem sebe spoustu lidí, kterých mu na něm záleželo, ale svým jednáním si každého z nich buďto znepřátelil, nebo ho zavraždil.

Desmondův příběh jsem nikdy zrovna moc rád neměl, avšak oproti předchozím dílům je hraní za Desmonda neuvěřitelným krokem dopředu. Určitě bych si Desmondovu linku býval oblíbil, kdyby mě jen hra nevyhazovala z animu vždy v tom nejzajímavějším. V takovýchto situacích jsem neměl o nějaké Desmondovy problémy zájem a chtěl se co nejdříve vrátit do animu a pokračovat tam v hlavní příběhové lince. Celá hra pak končí u Desmonda, který se musel rozhodnout mezi dvěmi bohyněmi. Buďto mohl zachránit svět před apokalypsou a sám zemřít nebo mohl nechat dnešní společnost zničit a začít žít v nezničeném rouchu přírody, kde by jako prorok s ohromnými znalostmi z minulosti vedl nový lid. Hned mi bylo jasné, kterou možnost si vybrat, však hra mě nenechala rozhodnout a rozhodla se za mě. Já bych si samozřejmě zvolil začít žít nový život ruku v ruce s přírodou. Takto jsem musel nedobrovolně sledovat Desmondovu smrt, když vykonal své poslední hloupé rozhodnutí.

Jinak považuji Assassins Creed 3 za naprosto parádní hru. Nádherné lokace, obrovský svět, dlouhá herní doba a spousta možností mě pohltily snad nejméně na dobrých 60 hodin. I samotný příběh byl na velmi vysoké úrovni, problém byl trochu jinde. Hra totiž čekala, že naše nenávist ke zlým templářům bude vyšší, než vztah k základním lidským hodnotám. Když mi bylo 5, vysvětlení „Byla jednou jedna vesnice, ve které žili šmoulové a byli hodní pak tu byl Gargamel, ďábelský čaroděj, který byl zlý“, mi bohatě stačilo k tomu, abych měl šmouly rád. To že mi hra představila asasíny a templáře,
přičemž si naivně myslela, že zlé“ templáře budu nenávidět, zatímco k hodným“ asasínům budu vzhlížet. Zlo, jako takové neexistuje. Záleží pouze na tom, zdali se dané jednání nepříčí s našimi morálními zásadami. V Assassins Creed 3 jsem nenašel důvod, proč bych měl cítit k templářům nenávist.

Tak, to by bylo k Assassins Creed 3 asi všechno. Pakliže si najdete chvíli, klidně se do komentáře podělte o svůj názor na konec hry Assassins Creed 3. Ještě můžete dodat, zdali byste více uvítali mé klasické recenze, či podobné herní úvahy jako byla tato.