Na počátku byla obyčejná jiskra, která zažehla plamínek.
Prvním zlomovým okamžikem pro naše předky, poté co se naučili chodit po dvou, bylo začít využívat oheň pro své potřeby. Jeho důležitost si uvědomovali už v pradávných dobách. Problém byl však v tom, že ho nedokázali rozdělat. Museli se tak spolehnout na přírodní zdroje, např. stromy zapálené bleskem při bouřce a pod. Pak nezbývalo nic jiného než ohýnek neustále udržovat a z místa na místo přenášet v doutnajícím dřevě. Oheň pro naše předky znamenal teplo, bezpečí před divokými zvířaty a na ohni upravenou potravu.
Časem se pračlověk naučil oheň zapálit, což bylo až zhruba před 50 000 lety. Nejspíše pouhou náhodou při opracovávání kamene do podoby prvních kamenných nástrojů, si všiml odlétajících jisker, které možná zapálily jeho lůžko ze suchého mechu. Na světě tak bylo první křesadlo a troud, čímž člověk dokázal založit oheň kdykoliv ho potřeboval. Mnohem později díky žáru ohně dokázal vypalovat hliněné nádoby, tavit kovy a vytvořit první slitinu mědi a cínu – bronz. Vynález bronzu dal název celé jedné epoše z historie lidstva, která se nazývá jak všichni jistě dobře víme, doba bronzová. Poté se zrodily mocné starověké říše s rozvinutou kulturou, byly postaveny pyramidy a Velká čínská zeď. Minulo období středověku a byla objevena Amerika u jejíchž břehů přistál Kolumbus, uběhla celá tři století plná dalších vynálezů a objevů, ale lidé stále používali k rozdělání ohně křesadlo.
V méně civilizovaných koutech naší planety mnohé domorodé kmeny rozdělávaly (někde tak činní až dodnes) oheň pomocí dvou dřevených tyček. V jedné je důlek a tou druhou, která má zaoblený hrot v ní pomocí dlaní čí tětivy luku vrtí. To tak dlouho, dokud se nevytvoří trocha žhavého popela. K němu přiloží suchou trávu a nebo mech a jemně foukají, dokud se od něj nevznítí plamínek.
Co je to vlastně oheň?
Až do 18. století lidé věřili, že v hořlavých látkách je obsažen tajemný plyn flogiston, který způsobuje jejich hoření a při hoření se uvolňuje. V roce 1766 anglický fyzik a chemik Henry Cavendish (1731-1810) objevil vodík, vysoko hořlavý prvek, který neobsahoval žádnou jinou látku a přesto hořel. Tím byla popřena teorie o flogistonu a byl položen základ k vysvětlení hoření. Člověk využíval oheň desítky tisíc let, aniž by vůbec věděl co způsobuje hoření !
V roce 1774 francouzský chemik Antoine Lavoiser (1743-1794) dokázal, že při spalování dochází k chemické reakci, mezi hořící látkou a kyslíkem, který je pro hoření nezbytný. Lidstvo tak konečně nahlédlo pod pokličku záhadě hoření ohně, ale jak jej snadněji zapalovat to stále nemělo ponětí. Různí vědci a vynálezci podnikali všemožné pokusy a snažili se najít nový způsob, jak zapálit oheň. Např. se pokoušeli sestrojit plynové rozžehadlo, které vodík zapalovalo pomocí elektrické jiskry, dokonce se jim to i podařilo. Přístroj byl však velmi drahý a zapalování vysoce výbušného vodíku nebezpečné.
Zajímavý byl i objev německého chemika Johana. W. Dölbereinera (1780-1849). Ten pokusy zjistil, že vodík začne hořet při pouhém dotyku platiny. Dölbereinerův princip se pak dlouho používal při zapalování plynových lamp tehdejšího veřejného osvětlení.
Zápalná dřívka, první sirky
Až na začátku 19. století se začala objevovat první „zápalná dřívka“ tzv. namáčecí zápalky.Dřívko bylo napuštěné směsí síry a chlorečnanu draselného, pak se namáčelo do různých zápalných směsí, nejčastěji směsi kyseliny sírové a fosforu. Pak stačil jen pouhý styk se vzduchem a dřívko se samo vznítilo. Bohužel to mělo i veliké slabiny, vysokou cenu a nebezpečí vzniku požáru při manipulaci s vysoce hořlavými látkami.
Osudový přelom a snadné zapalování ohně přinesl až vynález třecích zápalek, lidově říkalo (a stále ještě říká) sirky. První takové zápalky vyrobil v roce 1823 William Congreve (1772-1828), který byl povoláním dělostřelecký důstojník, jeho dřívka byla namáčená nejdříve v síře, pak na ní byl vytvořen namáčením v chlorečnanu draselném a sirníku amonném konečný povlak. Časem přišlo i další vylepšení sirek. Hlavičky tvořila směs síry a bílého fosforu. Šly velmi snadno zapálit o cokoliv např. se zapalovaly o kalhoty, nebo podrážky bot. Bílý fosfor je prudce jedovatá látka a těchto sirek, vlastně jejich oloupaných hlaviček, se mezi obyčejným lidem začalo zneužívat, jako dostupného prostředku k sebevraždě. Což jim na pověsti zrovna nepřidalo.
V roce 1845 se chemikovi Antonínu Schrötterovi (1802-1875), olomouckému rodákovi, podařilo vyrobit nejedovatý červený fosfor a nahradit jím na sirkách, ten prudce jedovatý, bílý. Jenže sirky chytaly hůře a hořící hlavičky špatně držely na dřívku a často ze sirek upadávaly kousky hořící hmoty. Německý profesor chemie a fyziky Rudolf K. von Böttger (1806-1881) dostal nápad a přenesl červený fosfor na škrtátko, kde byla ještě příměs burelu a skelného prášku. Na hlavičku sirky pak použil směs chlorečnanu draselného, sirníku antimonitého a gumy.
Zápalka, nebo chcete-li sirka, v podobě jakou ji známe dodnes byla na světě!
U nás v Čechách se začal s výrobou sirek už v roce 1839 Vojtěch Schneinost (1814 -1894) v Sušici.
Od něj ji převzal závod německého průmyslníka a podnikatele Bernarda Furtha, který už od roku 1855 vyráběl Bottgerovi zápalky se škrtátkem. Nové bezpečnější sirky měly mezi lidem mnoho odpůrců a často naráželi na nepochopení. Asi to bylo zvykem zapalovat sirky raději o kalhoty, než o škrtátko. Později se do Čech začaly tyto tzv. bezpečnostní zápalky dovážet ze Švédska, měly zajímavý dlouhý název Jönköpin Tandstikar utan svalfel ooch phosphor. Tedy Jönköpinské zápalky bez síry a fosforu. Neví se jestli to bylo tím exotickým názvem, či jen ustoupila tradice, ale nové a bezpečné sirky si našli své zákazníky u nás i po celém světě.
Zápalka vs. zapalovač
Začátkem 20. století, se pak začaly objevovat první zapalovače. Nejdříve byly benzinové a až po druhé světové válce, plynové. Obyčejná zápalka (sirka) má však stále ještě své příznivce a jak se zdá ještě dlouho mít bude. U nás byl největším výrobcem zápalek závod SOLO Sušice. Kdysi se v něm vyrábělo až 50 000 000 000 zápalek ročně a skoro 85 % zápalek bylo exportováno na světové trhy. Vyváželo se také do mnoha zemí Evropy, na blízký východ, do Afriky i Ameriky. Koncem minulého roku, ale výroba sirek v SOLO Sušice byla ukončila a společnost se dál věnuje jen obchodní činnosti. Výroba sirek byla přesunuta do zemí Asie.
Oheň hrozba i zbraň
Oheň se objevil a používal i jako zbraň. Ve starověku se tak objevila zápalná látka metaná katapulty – římský oheň, zápalné šípy, nebo v moderní době plamenomet, napalmové bomby či zápalná láhev tzv. Molotovův koktejl.
Závěrem zde musím připomenout, že bez ohně by lidský život, tak jak ho známe dnes nebyl možný. Faktem ale je, že oheň dokáže, pokud se vymkne kontrole, způsobit lidem mnoho problémů a tragédií. Všichni známe obrovské ničivé požáry z posledních let v Austrálii, Kalifornii, a nebo v jižní Evropě. Pak je zas na člověku, aby s ohněm bojoval, zkrotil ho a dostal pod svoji plnou kontrolu.
Vzniklo tak i povolání, kterého si velmi vážím – hasič. Stále také po generace platí, že při manipulaci s otevřeným ohněm se musí dodržovat určitá bezpečnostní pravidla.
Stará moudrost: „Oheň dobrý sluha, zlý pán.“
