Na naší planetě Zemi můžeme obdivovat stovky nádherných měst, paláců či kostelů, jež postavily šikovné ruce našich předků, zdánlivě bez souvislosti rozvíjejících své kultury ve všech koutech světa. Některá města tvoří centrum současné civilizace, jiná vystupují z hlubin času, obestřena tajemstvím, neboť po dlouhá staletí zapomenuta spočívala uprostřed pralesů nebo pouští. Pokud se nenaučíme vážit si dědictví, jež nám tu zanechali naši předkové, vzácné upomínky na jejich stavitelskou a řemeslnou zručnost se začnou rozpadat. Snad dojdeme k pochopení, že naše kořeny spočívají v tradicích, které je třeba ochraňovat. Organizace Spojených národů pro vzdělání, vědu, kulturu a porozumění, zkráceně UNESCO, si vytkla za cíl chránit a uchovávat svědectví o kulturách minulosti a pečovat o jedinečné přírodní krajiny. Označení takových míst za kulturní a přírodní památky a jejich zařazení na seznam světového dědictví UNESCO zavazuje státy, které jsou signatáři „Mezinárodní dohody o kulturním a přírodním dědictví lidstva“, aby aktivně udržovaly své nejkrásnější památky.
Návrh na založení organizace za účelem ochrany světového dědictví byl projednán na konferenci OSN o životním prostředí ve Švédském Stockholmu v roce 1972. Na mezinárodní konferenci UNESCO byla ještě téhož roku jednomyslně schválena „Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví“. Dnes sídlí v Paříži. Československá federativní republika (dnes Česko), přistoupila k úmluvě 15. listopadu 1990. V roce 2010 bylo na seznamu světového kulturního dědictví celkem 911 položek, ve 148 státech celého světa. Podle Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví z roku 1975 jsou státy, na jejichž území se dané památky nacházejí, zavázány jejich aktivní ochranou s maximálním využitím vlastních zdrojů, popřípadě s mezinárodní pomocí z fondů, kam členské státy spravedlivě přispívají.
Mezinárodní organizace UNESCO podporuje chudší státy finančními příspěvky a odbornou pomocí při rozvoji vzdělanosti a péče o děti. Dalším neméně důležitým cílem organizace je zmapovat, chránit a zachovat pro budoucí generace, svědectví o kulturní minulosti lidstva. Ty nejunikátnější stavební a kulturní památky a také krajinné útvary (hory, jezera, národní parky), jejichž historická a kulturní hodnota pro budoucnost je tak vysoká, že si zasluhují mimořádnou pozornost, jsou vybírány jednou ročně Komisí UNESCO pro světové dědictví a zapsány na tzv. Seznam světového dědictví. Kriteriem pro zapsání na seznam je jedinečnost a autentičnost, popřípadě integrita v případě přírodní památky. Na tzv. Červeném seznamu jsou pak registrovány místa obzvláště ohrožena destrukcí.
Česká republika má na seznamu celkem 12 památek světového významu. Historické jádro Prahy (od roku1992). Historická vesnice Holašovice (od roku 1998). Centrum Českého Krumlova (od roku 1992). Historické centrum s chrámem sv. Barbory v Kutné Hoře a mariánský chrám v Sedlci (od roku 1995). Historické centrum Telče (od roku 1992). Poutní kostel na Zelené Hoře ve Žďáru nad Sázavou (od roku 1994). Zámek v Litomyšli (od roku 1998). Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci (od roku 2000). Zámek a zámecký park v Kroměříži (od roku 1998). Lednicko-valtický areál (od roku 1996). Vila Tugendhat v Brně (od roku 2001). Židovská čtvrť a bazilika sv. Prokopa v Třebíči (od roku 2003). Od roku 2003 pak při UNESCO existuje také tzv. „Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva, jehož cílem je směřovat k ochraně hodnot vytvářených po celá staletí, v nichž je zobrazen život předků, jsou proto základem kulturní identity a zdrojem kulturní rozmanitosti a vzdělanosti. Na tomto seznamu kromě Slováckého verbuňku, figuruje nově také Sokolnictví a Masopustní průvody a masky z Hlinecka, pro příští rok je nominována také Jízda králů ze Slovácka.
Existuje však také reálná možnost vyškrtnutí ze seznamu, pokud stát není schopen, nebo ochoten odpovídajícím způsobem památku či krajinný útvar ochránit. Někdy pro to stačí málo. V naší vlasti se například již léta řeší otázka otočného jeviště v parku zámku v Českém Krumlově. Vyškrtnutí hrozí i samotné Praze kvůli mrakodrapům na Pankráci, stavbě tunelu Blanka a v poslední době kvůli tolik diskutované nepovedené opravě Karlova mostu. To by určitě byla pro Český Krumlov i pro Prahu velká škoda, neboť být na seznamu je velmi prestižní záležitost. Znamenalo by to odliv turistů i daleko méně financí na opravu památek ze státního rozpočtu.
Význam UNESCA pro budoucí generace.
Význam takovéto organizace pro budoucnost je nepopiratelný. Nespočet památek bylo pro naše potomky během staletí již ztraceno a některé z těch zbývajících se již nejspíše nepodaří zachránit. Každá zachovaná památka je tak velkým darem pro naše potomky. Všichni ti, kteří je budovali, nám zanechali ve zdech upomínku na svou dobu a svůj život. Veškeré své umění od pomocných řemeslníků, až po samotné stavitele a architekty, zúročily při realizaci svých vizí a jejich prostřednictvím k nám teď promlouvají napříč věky.
Od pravěkého umělce čmárajícího hlinkou po zdech francouzské jeskyně Lascaux, přes mistry svého řemesla ve starověku a středověku, až po architektonické počiny z doby celkem nedávné, jako je například vila Tugendhat v Brně. Památky přece nejsou vzácné jen proto, že jsou staré, jejich pravá hodnota je právě v oné jedinečnosti provedení, originalitě a poselství, které nám přinášejí. Když si najdeme čas a na nějakou takovou památku se s úctou zahledíme, říkáme si, „ Kdo byli ti lidé, kteří ji postavili“? „Jak to mohli bez našich moderních vymožeností dokázat“? Jak je možné, že některé stavby přetrvaly stovky i tisíce let a jiné zchátrají už po pár desetiletích“? Zdá se mi, že když je dovedné ruce našich předků stavěly, odpovědi zakódovaly do svých výtvorů a pokud je mi nedokážeme rozluštit, možná je jednou zodpovědí naši potomci, pokud k tomu dostanou příležitost.
Nejsou vždycky jen samotné stavby. Je to ucelený kousek minulosti zapomenutý samotným časem, nějakým zázrakem dochovaný až do dnešních dnů, kdy už také díky UNESCU mají památky i příroda alespoň nějakou organizovanou a nadnárodní ochranu a nejsou zcela závislé na libovůli legislativců a nadšení jednotlivců. Každá z položek na seznamu byla v době svého vzniku, jistě převratná, někdy i nepochopená a zcela jistě vzbuzující emoce, jako v době svého vzniku Eifelova věž v Paříži, nebo například nerealizovaný projekt Kaplického chobotnice, která nikdy nebude stát v Praze. Kdo ví, co bude na seznamech UNESCO za 50, nebo za 100 let, bude ještě co chránit? Doufejme, že bude. A přírodní útvary od těch nejmenších ostrůvků přírody až po ty proslulé svou krásou, jedinečností s mnohdy kolosálními rozměry si snad naši ochranu a úctu nezasluhují? Myslím, že matka příroda pro nás lidi udělala tolik dobrého a nic pěkného od nás za to nedostává. Celková destrukce přírody a celé planety je dlouhodobě nezadržitelná. Některé státy sice svoje přírodní krásy ochraňují individuálně prostřednictvím systému Národních parků a CHKO, ale globální ochrana je šancí i pro památky a přírodu mimo světové velmoci, které by bez přispění UNESCA pro ochranu jistě tolik nedělaly.
Já osobně jsem byl velmi mile překvapen tím, že existuje i Seznam nehmotného kulturního dědictví, a že i na něm máme své zástupce. Lidové tradice a umění našich předků jsou určitě něčím, co se musí hýčkat a uchránit před vlivy komerce a nezájmem mladých. Podle mého názoru by si do seznamu zasloužila zapsat i stará řemesla například kovotepci, umělečtí skláři, kameníci, či truhláři apod. Za pár desetiletí už nebude žít nikdo, kdo by tyto techniky mistrovsky ovládal.
Památky UNESCO, které jsem měl možnost navštívit a moje dojmy.
Jsem duší romantik a cestovatel, a tak jsem moc rád, že jsem měl příležitost navštívit některé památky UNESCO v zahraničí. Jsou to například francouzské historické památky v Paříži, Arles, Avignonu, a zámek Versailles. Italská města Neapol, Florencie a Miláno. Vídeň, Schönbrunn a Salzburk v Rakousku. Většinu z těchto míst jsem navštívil už v době, kdy jsem o existenci UNESCA neměl ani tušení. V té době nebyly v nejlepší kondici. Už jen to, že do jejich údržby a restaurování se díky UNESCU investuje mnohem více finančních prostředků, je pro ně přínosem. Jsou to vesměs místa, která na člověka velmi zapůsobí a nesmazatelně se vryjí do paměti. Původně jsem měl v úmyslu napsat pár dojmů z mých návštěv, ale čím více jsem vzpomínal, tím více jsem si uvědomoval, jak slova která mne napadají, jsou nicneříkající. V tom davu návštěvníků jsem si vždycky připadal jako mraveneček v mraveništi. Bez dechu jsem hltal pohledem vše kolem, aby mi nic neuniklo. S hlavou v oblacích jsem vnímal ten povznášející pocit sounáležitosti s místy, kudy kráčely dějiny. Jsem rád, že nejspíše podobné pocity prožívají i ostatní, neboť si alespoň uvědomili mocní tohoto světa, že tyto skvosty je třeba chránit a něco pro to udělali.
A tak raději než psát své dojmy si vypůjčím dva citáty, které mi takříkajíc promluvily z duše.
„Paříž není město, nýbrž svět, přinejmenším nenajdeme nikde jinde pohromadě tolik ze světa jako tady, dokáže přivést člověka, který by se chtěl všeho zmocnit a použít ve svůj prospěch k zoufalství…“ ( Friedrich Hebbel 1843)
„ Duše je uchvácena v dlouhém a hlubokém úžasu, myslím, že ani před římským Koloseem jsem nesnil jako zde…“ (Římský akvadukt Pont du Gard, Stendhal, francouzský spisovatel 19. století.)
Já neskromně doufám, že seznamy UNESCO se budou i nadále utěšeně rozrůstat, že zůstanou zárukou ochrany a jistotou pro budoucí generace, že po nás zůstane něco trvale hodnotnějšího, než jen betonové protiatomové bunkry, všudypřítomné hromady odpadků a zničený ekosystém planety, naší matky Země.