Z historie nejstarší a kdysi i nejbrutálnější míčové hry.
Míč očaroval lidstvo jíž dávno. Jednou z míčových her, předchůdkyň dnes populárního fotbalu, je prastará indiánská hra, v níž poražené mužstvo, nebo alespoň jeho kapitán byli popraveni, či spíše obětováni bohům. No ale nepředbíhejme … V textu jedné prastaré indiánské písně kmene Uitoto se už po mnoho generací zpívá „…že kdyby nebylo míče, lidé by byli smutní.“ Míč je i dnes na začátku třetího tisíciletí pro naši civilizaci stále zdrojem zábavy, radostí z výhry či smutku z proher. Pochopitelně se to týká všech populárních míčových her. U jedné takové hry, zaváté v hlubinách staletí a znovu objevené v současnosti, coby odkaz předků, Peloty se nyní trochu zastavíme.
Na začátku 16.-tého století španělský dobyvatel Hernán Cortés (1485-1547) dorazil na poloostrov Yucatán v čele malé armády, čítající jen 90 mužů. Našel zde rozsáhlá sídliště, která však jejich početné obyvatelstvo již před mnoha lety z neznámých důvodů opustilo. Tím neznámým ztraceným národem byli Mayové a jejich města, poměrně nedávno znovuobjevená v pralesech střední Ameriky, byla plná monumentálních kamenných staveb a velkolepých chrámů. Jejichž architekturou musel být přinejmenším ohromen. Nejspíše jeho pozornosti unikl nevelký kamenný kruh umístěný na jedné z chrámových zdí stojící na velkém prostranství. Pokračovali dál, až španělská výprava narazila na aztécké město Tabasco a po jeho pokoření, táhli dál spolu s četnými indiánskými spojenci, na samotné srdce říše Aztéků, Tenochtitlan.
Po mnoha bojích se i jej Španělé zmocnili a po zajetí samotného vládce Montezumi II, tahle mnoho staletí fungující říše Aztéku padla. Tehdy si Španělé všímali spíše zlata a dalších pokladů, které jim po pádu Aztéků tak štědře a poměrně lacino spadly do klína. Přesto jim neunikla brutální indiánská hra, kde dva týmy hráčů proti sobě hráli o trofej nejcennější, svůj život. Poražený tým totiž čekala poprava! Kronikář výpravy Diaz ji označil za samotné dílo vládce pekla – Satana. Tou hrou byla mayská Pelota, hra hraná pro uctění boha Slunce. Ve své řeči ji Aztékové nazývali Patolli. Hřiště na Pelotu bylo asi 150 metrů dlouhé a 30 metrů široké. Na delší straně bylo ohraničeno zdí asi 9 metrů vysokou. Po obou stranách byly umístěny uprostřed ony kamenné kruhové branky, jen o málo větší než samotný míč. V čele hřiště stála tribuna pro kněze a indiánskou šlechtu. Běžní indiáni sem neměli přístup. Pelotu sice také hráli, ale na jiných hřištích a jen pro zábavu, a tak se prohrané mužstvo nemuselo bát, že by přišlo o hlavy.
Branku tvořil kamenný kruh s otvorem asi 35 cm. Hráči museli být nesmírně obratní, aby vstřelili míč do kruhu, který byl navíc umístěn asi 7 metrů vysoko na zdi. Míčem byla asi 2 až 4 kg těžká a dost tvrdá kaučuková koule. Hráči se ho směli dotýkat chodidly, lokty, rameny, boky, kyčlemi, koleny a zadní částí těla. Tyto části měli pokryté kůžemi, což byl dres a chránič v jednom. Míč musel být udržován stále ve vzduchu a v pohybu, pokud padl hráči na zem, byl předán podle pravidel, do rukou soupeře. Byla to nesmírně tvrdá a dynamická hra. Utkání se hrálo navíc na jediný vítězný gól. Tady více než dnes platil sportovní výraz Náhlá smrt. Pelota je tedy v podstatě míčová hra připomínající více než fotbal spíš dnešní basketbal. Poté co hra skončila vítězným gólem, se pozornost všech přesunula ke krutému, ceremoniálnímu závěru.
Vůdce poraženého družstva přišel o hlavu a jeho srdce kněží obětovali bohům Slunce. Většinou jen o pár chvil déle čekal stejný osud, všechny hráče mužstva. Při obřadu jim byl zaživa rozříznut hrudník a často ještě bijící srdce sportovců bylo na zlaté míse položeno na oltář bohům Slunce. Všude bylo navíc obrovské množství lidské krve. Pod chrámem byly na kůly napíchnuty hlavy nešťastníků, coby morbidní galerie. Nebylo divu, že Španělé tuto krvavou hru v zápětí zakázali. Ne, že by si tak cenili indiánského života, nebo jim vadila krev, vždyť v dnešní době se stejnou urputností jako kdysi tito divoši hájí svou národní zábavu číslo 1, býčích zápasy. Spíše proto, aby podlomili moc kněžích a krále a vytlačily staré zvyky.
Pelota nebyla původně ale čistě mayská hra, pravděpodobně byla převzata od starých Olméků. Tato vyspělá indiánská civilizace, se podle výzkumů, touto krvavou hrou, bavila už od roku 1300 před naším letopočtem. Pelota je tedy nejstarší míčovou hrou na světě. Hra se během třech tisíc let vyvíjela a měla tak několik verzí, včetně té neblaze proslulé krvavé, rituální. V různých obměnách se setkáme s míčovými hrami také u jiných indiánských kmenů. Pelota i bez lidských obětí byla sama o sobě velice brutálním sportem. Hráči při zápasech často utržili vážná zranění, způsobené tvrdou kaučukovou koulí. Před 500 lety španělský kronikář Diego Durán napsal ve své kronice, že některé modřiny byly tak závažné, že musely být rozříznuty. Mnoho hráčů při hraní přišlo i o život, když je koule zasáhla do hlavy, a nebo břicha. Ve střední Americe se dodnes tahle míčová hra hraje, a je známá pod španělským názvem Juego de pelota, což v překladu znamená „míčová hra“.
Pelota se objevila, na mnoha kamenných reliéfech a mayských freskách ve výzdobě chrámů, ale také na keramice a pod. Ve vykopávkách v okolí San Lorenzo byly nalezeny staré olmécké figurky, které na sobě mají polstrované chrániče rukou a nohou. Figurky to byly mužského i ženského pohlaví. Mimo jiné teorie se dnešní historici domnívají, že tato verze prastaré míčové hry má spojitost s rituály plodnosti. Pelotu už tehdy hráli lidé všech věkových kategorií a kast. Hra měla pro indiánské obyvatelstvo výrazné rituální aspekty a bohužel hlavním důvodem této míčové hry, byly právě ony nechutné, krvavé, lidské oběti. Zbytky kaučukových míčů byly nalezeny po celé střední Americe, od severu státu Arizona v USA, až daleko na jih v Nikaragui.
Co napsat na závěr? Snad jen to, že i dnes jsou míčové hry a jejich hráči, coby sportovní hvězdy, stále velice populární. Míči, tomuto „kulatému nesmyslu“, jak říká klasik, se tak stále daří, jako již v dávnověku, očarovat lidstvo nebývalou magickou přitažlivou silou.