Dnes už po léta neprávem opomíjený český spisovatel, cestovatel, dobrodruh, vlastenec a pražský rodák Otakar Batlička (1895-1942). Měl velice zajímavý a dobrodružný život. V žilách mu od mládí kolovala neposedná cestovatelská krev. Ota byl rozený útěkář. Poprvé utekl z domova, už ve dvanácti letech. Od rodného Podskalí neutekl až tak daleko. Byl chycen na německo-českých hranicích a vrácen četníky domů, k rodině. V patnácti se na gymnáziu dostal do sporu s přísným profesorem přírodopisu.Trest byl více než tvrdý a Ota byl vyloučen ze školy. Znovu tedy utekl, tentokrát však daleko až za moře. Po měsíci kdy o něm rodina neměla zprávy, jí přišel dopis až z daleké Argentiny. S návratem domů nijak nespěchal, vrátil se až za devět let.
Už jako mladý při svých cestách do světa, vystřídal řadu zaměstnání. Procestoval USA, Jižní Ameriku, Afriku, Austrálii, Indii, Indonésii, Tichomoří, Čínu či exotické Japonsko. Na práci nebyl nijak vybíravý. Byl plavčíkem, námořníkem, kormidelníkem, potápěčem, rybářem v Anglii a Norsku, boxerem, zlatokopem, gaučem (jihoamerický kovboj), obchodníkem, policistou v Šanghaji a telegrafistou. Posledně jmenovaná profese byla jeho celoživotní vášeň. Přitom to zdaleka není celý výčet jeho profesí na jeho dobrodružných toulkách světem. Jako zeměměřič vyměřoval železnici v husté jihoamerické džungli. Toulal se po tamních velehorách Andách, kde narazil i na dosud neprozkoumané incké památky.
První světová válka ho zastihla coby námořníka na Norské lodi. V té době se dokonce dostal shodou okolností do anglického zajetí. Jenže tam Otu dlouho neuhlídali, a tak se po vydařeném útěku dostal do Afriky. Ani tam nevydržel dlouho a odjel k australským protinožcům, kde pracoval jako honák dobytka na farmě. Příležitostně také pokoušel štěstí při hledání zlata. Žádné nenašel a tak se vydal dál a dál Ke konci dvacátých let se Ota konečně vrátil domů do rodného Československa. Stále však hledal nějaká vrátka do světa. To se mu splnilo a stal se radioamatérem. Brzy nejlepším ze všech. Toulat po světě se tak nepřestal a navázal spojení snad se všemi světadíly. Dokonce na vlnách své vysílačky zachytil nouzové volání japonské lodi, jejíž posádku se právě díky jeho stanici podařilo zachránit. V té době mu začaly vycházet povídky v časopisu Mladý hlasatel.
Navázal radiové spojení i s tragickou výpravou generála Nobila (vzducholoď Italia) na severní pól. Té se zúčastnil i jeden Čech František Běhounek, který ve výpravě sloužil jako radiolog. Shodou okolností pozdější slavný spisovatel dobrodružných románů a povídek pro mládež. Přišla okupace Československa. Tentokrát Ota neutekl. Ne, že by neměl kam. Po světě měl spoustu známých a ani jazyky mu nedělaly problém. Uměl jich totiž osm a to velice dobře. Ota nebyl žádný srab, a tak se zapojil se svojí vysílačkou do domácího odboje. Významně se tak podílel na práci skupiny co si říkala Obrana národa. Noc co noc navazoval spojení s Anglií, a nebo se Sovětským svazem.
Přesto že byli více než opatrní, na stopu se jim dostalo pověstné gestapo. Po zatčení Otu mnohokrát bili a mučili na Pankráci. Přes nelidské ukrutnosti z Oty nic nedostali, a tak byl poslán jako mnoho jiných do koncentračního tábora Terezín. Později ho čekal transport do ďábelského koncentráku Mauthausen.Tam se dokonce pokusil o útěk. Mříže v okně, ostnaté dráty a ani strážné věže s kulomety nedokázaly zastavit Otovu touhu po svobodě. Při dalším pokusu 13. února 1942 byl zastřelen. Některé prameny uvádějí, že byl popraven benzinovou injekcí do žíly. Nic to ale nemění na tom, že Otakar Batlička byl statečný člověk a pravý vlastenec.
Po válce mu bylo uděleno vyznamenání Válečný kříž 1939 in memoriam a vyznamenání Za statečnost. Nebyl to komunista, a tak totalitní komunistický režim jeho povídkám moc nepřál. Cestu si však mezi mládež stejně našly a to hlavně ty z předválečných vydání. Po roce osmdesát devět se jeho už téměř zapomenuté dílo znovu mohlo bez problémů vydávat.
Je autorem asi sto osmdesáti dobrodružných povídek. V nich vycházel často ze svých bohatých zážitků, které na svých cestách prožil, a nebo slyšel vyprávět. Nejprve vycházely v časopisech pro mládež. Později, až dlouho po jeho smrti vyšly soubory povídek v knihách „Na vlně 57 metrů“ (1965), „Tanec na stožáru“ (1979), „Na vlnách odvahy a dobrodružství“ (1987) a mnohé další. Ilustroval je přední český malíř a ilustrátor dobrodružné literatury Bohumil Konečný (1918-1990).