You really get to know a man if you get to watch him die, that moment right before he realizes its over, that moment his face reflects every decision he’s ever made, what kind of life he led… and if he regrets it.
– Sgt. Matt Baker
Call of Duty: World at War
Moje nejoblíbenější CoD, nebo jinak – poslední dobré CoD. Black Ops nepočítám, protože to pouze těžilo především z postav jako Viktor Reznov a událostí jako hromadná poprava ruských vojáků, především Dimitriho Petrenka. Tudíž i ani Black Ops nepřineslo nic nového.
První, co mně napadne, když se řekne World at War, je kašna plná mrtvých, nebo umírajících ruských vojáků, vran ožírajících hnijící mrtvoly a německé vojáky, kteří uštědří kulku každému přeživšímu. Dále cesta napříč Stalingradem plná krveprolití, na jehož konci zabijete Heinricha Amsela a následný útěk před tanky a skok z okna do řeky.
Naopak z části, kde hrajete za američany, si nepamatuju téměř nic. Snad kromě ,,rejžáků‘‘ s listím na hlavě ječících Banzai, nebo téměř neviditelných sniperů, přivázaných za nohu k palmě. Tím chci říct, že si těhle pár pro příběh nedůležitých misí mohl Treyarch klidně odpustit.
Wolfenstein: The New Order
Dlouho jsem přemýšlel, jestli tuhle hru zařadit do seznamu. Sice se odehrává v alternativní realitě přibližně 20 let po opravdovém konci druhé světové války. Ale je to druhá světová? Je. Tak proč ne?
Podle toho, jak znáte druhou světovou válku z filmů a jiných válečných her, si už prostě uděláte obrázek o tom, jak by hra měla vypadat. Jenže při prvním setkání německými vynálezy, jako roboti, podobní těm z Titanfallu, létající moduly, které vás kropí olovem, nebo například takový Panzerhund, budete nemile překvapeni, nacistickou palebnou silou.
Navíc hru podtrhuje skvělá atmosféra, budete ji prožívat, jako kdyby se tyhle věci opravdu staly. Například když se ve vašem úkrytu poohlédnete po výztřižcích z novin a budete chvíli číst, tak budete mít ještě větší chuť kosit nácky, než kdy předtím. Protože články jako Německé vítěztví u Volhy a Konec anglické tyranie vás nemůžou nechat chladnými.
Brothers in Arms: Road to Hill 30
Úžasná atmosféra, příběh, srdcervoucí ztráty kamarádů. Tato hra je důkazem toho, že může být (alespoň pro někoho) lepší, než o 9 let novější hra. (Porovnával jsem s Wolfensteinem, který vyšel v roce 2014, BiA: RtH30 v roce 2005.)
Dalším lákadlem je taktizování a rozkazování svým třem týmům, jimiž jsou útočný, palebný a tank. Téměř všechna bojiště jsou dělána tak, abyste mohli nepřítele potlačit palbou a pak je obejít z boku. Vlastně to ani nemusíte dělat vy, stačí dát pár chytrých rozkazů a vaši hoši udělají všechno za vás.
Ztráty kamarádů – každá z nich má v příběhu své řádné místo a žádná z nich vám nebude lhostejná. Například legendární smrt Leggetta v poslední misi. Právě z těchto smutných událostí těžil i díl Hell’s Highway, kde má Matt Baker vidiny svých mrtvých kamarádů.