Po dlouhé době opět přišel čas zaplnit tenhle umírající blog něčím novým. Bohužel, na herní knihy poslední dobou nemám tolik času, kolik bych chtěl, a kromě toho, moc kvalitních kousků, za které bych byl předem ochotný utrácet peníze, stejně nevychází. Proto opět přijdu s něčím novým – se stručnými dojmy z právě probíhající akce PlayStation Nation, která se koná v Praze v galerii Mánes na Masarykově nábřeží. Pokud se ptáte, proč takové dojmy visí mezi blogy a ne mezi články Zingu, je to jednoduše proto, že se považuji za PC hráče, který s konzolemi přichází do styku jen výjimečně, a proto by takový „oficiální“ článek rychle ztratil veškerou kredibilitu, zvlášť když se zde nebudu snažit být nějak zvlášť objektivní. Pro objektivitu bych totiž všechny ty hry musel hrát delší dobu. Ale to by bylo spíše na vysvětlenou a na úvod, takže nyní se můžu vrhnout na samotné dojmy.
Plno lidí. Ale máme přehled
Ačkoliv jsem měl možnost zúčastnit se čtvrteční VIP prezentace pro novináře, kvůli určitým okolnostem jsem musel odmítnout a zapomenout na hostesky, společnost kolegů v čele s Mendysem a Fiolou a další lákadla večerní akce. Na Nation jsem se proto vydal až v pátek dopoledne s nadějí, že tam nebude tolik lidí. Nutno říct, že se naděje nakonec vyplatila a já mohl klidně projít kolem obřího, živého Sackboye před vchodem, minout drsně vyhlížející bodygaurdy a bez většího otálení zaplout k jednomu z kiosků, přičemž jsem byl rád za to, že cestou k němu mě pořadatelé nezasypali desítkami letáčků. U kiosku už čekalo The Last of Us: Remastered a mě čekalo hned dvojí prvotní setkání. Jednak první setkání s The Last of Us, druhak první setkání s novým Dualshockem. Jako PC hráč, kterému myš a klávesnice občas přirůstá k dlaním a který Dualshock 3 držel naposled před třemi lety, jsem zprvu nevěděl, jestli vzít gamepad do rukou nebo třeba mezi zuby, pak jsem ho nedůvěřivě otáčel mezi prsty a zkoumal ta zvláštní tlačítka, ale pak jsem ho nejspíš uchopil nějak správně a pustil se do hraní.
Přirozeně jsem očekával, že první mniuty budu rád za to, když smyslupně pohnu kamerou, ale přitom jsem se s ovládáním sžil až podezřele rychle. Mé překvapení jsem ale ignoroval a hrál přibližně 20 minut zajímavou pasáž, kde jsem se konečně mohl detailněji seznámit s Joelem a Ellie, přemýšlet, jak v té holce mohla Ellen Page vidět nějakou podobnost, a zakusit pár přestřelek a soubojů s místními obdobami zombií. V takových chvílích už jsem s ovládáním začínal mít menší problémy, ale opět jsem si dokázal za několik vteřin jakž takž zvyknout a dokonce i někoho trefit. Po těch dvaceti minutách jsem tedy odkládal ovladač s dobrými dojmy. The Last of Us na mě bezesporu zapůsobilo, a to i díky velmi dobré grafice, a s gamepadem jsem se zjevně sžil docela dobře. Pln optimismu jsem tedy nasměroval své líné tělo ke kiosku s Killzone: Shadow Fall.
Studená sprcha
A to byla chyba. Pro mě jakožto nezkušeného uživatele Dualshocku byl mezi third-person akcí, kde jsem se navíc každou chvíli snažil plížit, a tradiční střílečkou samozřejmě propastný rozdíl. S ovládáním jsem se vážně pral a zprvu jsem nedokázal trefit ani vrata od hellgastí stodoly. A to se bohužel během asi čtvrt hodiny, kterou jsem novému Killzone věnoval, nezměnilo. Jednoduše řečeno mi ovládání přišlo šíleně pomalé, jak ohledně obratnosti postavy, tak ohledně reakční doby ovládání. Jako člověk, který hraje na PC střílečky každou chvíli, jsem tady prostě tvrdě narazil.
Oproti The Last of Us tentokrát nenastalo ani nějaké větší rozčarování ze samotné hry. Možnost posílat na nepřátele jakýsi drone a využívat jeho výhod bylo sice fajn, grafika byla také moc pěkná na pohled (i když těch lens flares bylo na můj vkus příliš), ale hratelnost mi přeci jen přišla příliš obyčejná, nehledě na mé potíže s ovládáním. Nemluvě o umělé inteligenci, kdy jsem často pozoroval, jak na mě nepřátelé slepě nabíhají a když jsem jim na chvíli zmizel z dohledu, prostě si po pár vteřinách dělali zase svoje věci a na mě asi zapomněli. Stručně řečeno jsem na základě takových prvních dojmů začal věřit častým zkazkám, že Shadow Fall je pro mnohé sice působivý benchmark, ale průměrná hra. Proto jsem stojan s touhle FPS brzy zanechal prázdný a zkusil zase něco jiného. Něco superhrdinského.
Na kraji Seattlu
To něco je samozřejmě InFamous: Second Son, které mě zjevně zastihlo v úvodní pasáži, kde se hlavní hrdina Delsin teprve seznamoval se svými schopnostmi. Čekala mě tedy likvidace betonových bariér kvůli průjezdu autobusu, konfrontace s několika nepřáteli doplněná o morální volbu a zajímavé překročení zničeného mostu. A pár cut-scén. V případě Second Son jsem se při hraní opět cítil docela dobře, s ovládáním jsem neměl výraznější problémy, a tak nebyl problém s tím, abych si po dobu několika minut mohl užívat testování zajímavých schopností a nijak oslnivou, ale pořád solidní grafiku. Nutno říct, že na mě InFamous nezapůsobilo tak dobře jako The Last of Us, ale pořád jsem se u hraní dobře bavil.
Poté jsem si řekl, že zkoušet už vydané tituly je sice fajn, ale přeci jen by to chtělo i pohled na nějaké novinky. V době tohoto uvědomění už se bohužel galerie začala plnit lidmi a já zjistil, že stojany s Bloodborne a The Order: 1886 jsou plné a ještě nějakou dobu ještě budou, a tak jsem jen chvíli sledoval počínání ostatních hráčů a mohl obdivovat alespoň velmi působivou atmosféru obou titulů. Jenomže pak jsem si vzpomněl, že tohle vlastně nejsou jediné nadcházející exkluzivity, které jsou na akci k mání, proto jsem zamířil na opačný konec sálu kvůli troše závodění.
Nebudu zapírat, že z nových závodních titulů mě nejvíce láká Project Cars a že se mi po editaci Mikyho recenze sbíhají sliny na Forzu Horizon 2. Přesto mě DriveClub zlákal k menší zkoušce, při které jsem se setkal se slušným ovládáním slušně vypadajícího Ferrari během závodu blíže nespecifikovanou pustinou. Závodění bylo poměrně efektivní a auta na mě jakožto závodnického laika působila opravdu věrohodně, bohužel i tady jsem se setkal s příšernou, resp. zbytečně agresivní umělou inteligencí. To jsem mohl poznat hlavně v momentě, kdy jsem krátce sledoval hráče u dalšího stojanu. Tomu se podařilo vybourat se na přehledné, dlouhé rovině, načež zůstal s autem velmi blízko krajnici. Protivníci ho ale neobjeli, místo toho většina z nich do toho nebožáka na férovku bourala. Na tom úseku opravdu nebylo těžké se vraku auta vyhnout, ale stejně jeden po druhém vráželi do pomláceného Ferrari jako býci do červeného šátku. Což mi hlava nebrala. Ale v té době už jsem se chystal na mou poslední destinaci. Na Far Cry 4.
Umělá idiocie
A Far Cry 4 mě zklamalo. Hned zprvu je třeba říct, že moje návštěva Kyratu netrvala déle než 10 nebo 15 minut, takže si opravdu netroufnu na nějaké velké dojmy, ale i tak krátká doba byla plná nepříjemných problémů. Bylo sice hezké, že mi demo hned v úvodu nabídlo možnost zaútočit na ležení nepřátel potichu s kuší, hlasitě se slonem nebo ze vzduchu s… ani vlastně nevím s čím. Bohužel po této volbě přišel nechutně dlouhý loading, který určitě trval déle než minutu, následovaný pohledem na nepěkné doskakování textur. Tímhle jsem se ale nenechal odradit, nasedl na slona a s jeho pomocí rozmlátil obří modrá vrata a jal se s lehkým kulometem v rukou vyčistit základnu. Možná to bylo prostě jen tím, že s kulometem není tak těžké něco trefit, ale oproti Killzone jsem byl alespoň částečně schopný smysluplně střílet. Už po chvíli jsem ale opět nevěřícně zíral na to, jací jsou ti nepřátelé pitomci, kteří se mě nesnažili zlikvidovat nějakým organizovaným způsobem, ale běhali po základně jako splašené slepice neschopné pořádně se krýt, natož vystoupit s auta dříve, než jsem je zasypal kulometnou palbou, nebo uhnout obřímu a zaručeně nepřehlédnutelnému, ale nijak hbitému slonovi.
Akční infiltrace základny na mě tedy neudělala vůbec dobrý dojem, takže jsem zkusil pro změnu tichý postup. Tady už jsem se alespoň trochu bavil a bylo fajn celou základnu obejít, vlézt dovnitř zadními vraty a začít s eliminací nepřátel pomocí kuše a účinné a docela přesné odstřelovačky. Občas jsem sice mohl pozorovat drobný auto-aim, kdy jsem třeba nevystřelil přímo na protivníka, ale kousek napravo a stejně si ho ta kulka našla, ale to jsem přešel mávnutím ruky. Pak jsem se ale opět setkal s hroznou AI a pro změnu sledoval, jak se pár nepřátel slezlo kolem padlého kolegy zasaženého šipkou, aby se po chvíli zase bezstarostně rozprchli. Takových momentů bylo víc a já bych tohle klidně přirovnal k legendárním momentům ve Skyrimu, kdy nepřítel přisuzoval přítomnost šípu v jeho paži a hlavě jen své představivosti. Osobně doufám, že tohle opravdu bylo jen nějaké postarší demo pocházející z ranější fáze vývoje a že finální verze hry na mě udělá větší dojem, ale tímhle vším jsem byl zkrátka zklamán.
Víc takových akcí
Celou akcí jsem ale určitě zklamán nebyl a místní pobočku Sony musím za její organizaci pochválit. Na některé kuriózní momenty jsem sice narazil i mimo oblast kiosků s konzolemi. Vzpomínám obzvlášť na případ, kdy jsem nevěřícně sledoval pěti- nebo šestileté dítě, které se celé nadšené rozplývalo nad Killzone a The Last of Us, aby následně přišel jeho tatínek, posadil si ho na klín a dál v TLOU likvidoval zombie. Těžko říct, jestli je tohle spíš problém rodičů nebo organizátorů, v tomto případě tedy jedné organizátorky, která celou situaci zjevně také sledovala, ale osobně to považuji za chybu a nehledě na cokoliv by se myslím tak malé děti k takovým hrám pouštět neměly. Jinak jsem byl ale spokojený a i když minimálně nějakou dobu ještě zůstanu jen u svého PC, určitě můžu říct, že PlayStation Nation posunulo mé misky vah zase trochu na stranu Sony, ne Microsoftu.
Překvapil mě obzvlášť fakt, že jsem se jako PC hráč dokázal u většiny her s novým Dualshockem snadno sžít, stejně jako pohled na zajímavé portfolio exkluzivit, které mě sice ve srovnání s tím, co je k mání na PC, nezvedaly ze židle (tedy kromě TLOU), ale pořád jde o lákavé projekty, u kterých bych se za další příležitosti ke hraní určitě nezlobil. Jinak řečeno, dnes to bylo vůbec poprvé, co jsem upřímně uvažoval o tom, že bych si někdy k budoucnu PS4 pořídil, a pokud skutečně dojde ke spekulovanému vydání Uncharted trilogie, možná k tomu skutečně dojde.