Existují hry malé, velké, dobré i špatné. A zatímco první dvě kategorie nemají na výsledný dojem z díla až takový vliv, kvalita či nekvalita může být rozhodujícím faktorem, který určí, jestli se hra bude prodávat jako housky na krámě nebo skončí zapomenuta v propadlišti dějin.
Puppeteer je po Rayman Legends druhou hopsačkou z přelomu loňského léta/podzimu, jejíž vývoj zaštítilo studio se silným jménem a o jejíž herních kvalitách nemůže být po dohrání sebemenších pochyb, přesto žalostná prodejní čísla ukazují, že se někde stala obrovská chyba.
… zde pokračujte v psaní …
Načasování Puppeteer neměl nejšťastnější. Vyšel sice po dvou měsících „herního sucha“, ale o pozornost ho velmi rychle připravilo veleočekávané Grand Theft Auto V. A že si ji zaslouží, o tom nemůže být pochyb. Na první pohled se sice jedná o klasickou plošinovku, ve které se s postavičkou přesouváte zleva doprava, ale stačí chvilka strávená v její společnosti a je vám jasné, že k další tuctové hopsačce má Puppeteer daleko.
Master of Puppets
Kutaro kdysi býval normálním chlapcem. Pak se ovšem objevil zlý Moon Bear King, proměnil hocha v dřevěnou loutku, utrhl mu hlavu a očekával, že mu tak jako desítky dalších dětí bude sloužit a starat se o chod jeho obřího hradu. Kutaro se však nechtěl se svým osudem smířit, vzal rozum do hrsti (ostatně nic jiného mu vzhledem k indispozicím ani nezbývalo) a vydal se získat zpět svou hlavu a jednou provždy ukončit krutovládu zlotřilého krále. Jeho dobrodružná cesta právě začíná a společnost mu na ní budete dělat vy.
Ale samozřejmě na to nebudete sami. Po cestě potkáváte celou řadu rozličných figurek; jedny s vámi prohodí pár vět a pak navždy zmizí ze scény, jiné setrvají po vašem boku o poznání déle. K druhé skupině patří kocour Ying Yang, kterého později vystřídá princezna Picarina. Účel obou postav je ale totožný – na cestách vám pomáhají s průzkumem okolí a komentují dění na obrazovce. Díky nim odhalujete ukryté náhradní hlavy (nebojte, dostaneme se k nim o pár odstavců níž) nebo úlomky krystalu, které vám přidají život, pokud jich nasbíráte sto. Pohyb těchto pomocníků obstarává pravá analogová páčka a je třeba mít na paměti, že koordinace pohybů dvou postav je v některých rychlejších pasážích poněkud chaotická. Proto jistě uvítáte možnost přenechat ovládání kocoura a princezny druhému hráči.
Stříhej ostošest
Kutaro toho zpočátku moc neumí, ale jak postupujete v příběhu dál, získáváte nové a nové předměty jako například štít, bomby nebo pirátský hák. Ale především magické nůžky Calibrus, které slouží jednak jako zbraň, protože jimi eliminujete nepřátele a osvobozujete duše zakletých dětí a posíláte je zpět do jejich domovů, ale také jako dopravní prostředek. Calibrus totiž umožňuje doslova se prostříhávat herním prostředím. Skrze plátno jste schopni si prostříhat cestu přes širokou propast, můžete naskočit na lístky nesené ve větru a neustálým šmikáním se prošmikat až na vrchol vodopádu nebo využít Calibrus jako účinného pomocníka při soubojích s bossy.
Ti na vás netrpělivě čekají většinou na úplném konci každé úrovně, a i když k poražení většiny z nich stačí obměňovat taktiku skok, bomba, štít, nůžky (…), díky jejich variabilitě a odlišnému přístupu k souboji nikdy nepůsobí repetitivním dojmem a vy se na střet s nimi vyloženě těšíte. Když si totiž odmyslíte jednoduché logické hádanky a skákací pasáže (u nich se naštěstí obtížnost příjemně stupňuje), úrovně mnoho nepřátel, kteří vás mohou připravit o život, nenabízí. To však neznamená, že zemřít je nějak těžké. Umírat budete naopak poměrně často, a tak oceníte, že Kutaro může mít v zásobě až tři hlavy.
S hlavami v oblacích
Pokud o jednu z nich z nějakého důvodu přijdete a nezahučí rovnou do jámy, odkutálí se buďto doprava nebo doleva a vy máte možnost ji v krátkém časovém intervalu dohonit. Pokud se vám to nepodaří, přicházíte o ni nadobro, pokud přijdete o všechny tři, Kutaro se rozpadne a je navrácen k poslednímu checkpointu. Kromě toho že jednotlivé hlavy vlastně představují vaše životy, slouží také ke zpřístupnění bonusových předmětů a pasáží. Na různých místech v úrovních máte možnost spatřit kresbu hlavy, a pokud danou hlavu vlastníte, nasadíte si ji a předvedete její schopnost, objeví se kolo „štěstěny“ (v němž máte šanci jedna ku třem, že „vyhrajete“ zranění) nebo rovnou bonusový level.
Tím to bohužel hasne, takže pokud očekáváte, že hlavy Kutarovi propůjčí nějaké specifické vlastnosti, které následně najdou využití v herním světě, budete odcházet zklamáni. Zamrzelo to i mě, jelikož jsem počítal s tím, že když má hrdina na krku připevněný kolt, bude jím moci střílet po protivnících, když mu tam sedí žába, bude skákat dál a výš a podobně. Potenciální hlavní devíza hry je tak nakonec spíš hořkou pilulkou, kterou jste nuceni spolknout, pokud byla vaše očekávání nasměrována špatným směrem.
Prkna, která znamenají svět
Plusové body naštěstí Puppeteer rychle sbírá hned za další oponou, protože iluze divadelního představení je v jeho podání téměř dokonalá. Herní prostředí jsou velice různorodá a střídají se tak, že se rychlostí blesku mění dekorace na pódiu, osvětlovač má kužel světla neustále namířený na scénu, neviditelní diváci se nezdráhají vyjádřit vám sympatie bouřlivým aplausem či hvizdem, pokud se vám něco podaří a do toho komentuje dění na scéně a příběhové pozadí všudypřítomný vypravěč.
Pokud máte ve zvyku si pomáhat čtením titulků, určitě vás nepotěší, že se často předbíhají i o pár sekund, což vás pravděpodobně nejednou vyvede z míry, protože čtete text a na pozadí slyšíte hlasy, které říkají něco jiného. Nakonec tak často vůbec nevíte, co postavy říkaly a nezbude vám než se zaměřit buď na titulky, nebo mluvené slovo. Obojí v téhle nešťastné kombinaci mozek prostě nezpracuje.
Z předchozích řádků vám už zřejmě došlo, že hra je neuvěřitelně upovídaná, což je dvousečná zbraň: znamená to, že děti neovládající angličtinu si ji zdaleka tolik neužijí (a vemte jed na to, že když vás uvidí ji hrát, budou se vás ustavičně snažit odstavit od ovladače). Ale domnívám se, že i caparty, jejichž rodným jazykem je angličtina, nebudou sáhodlouhé povídačky zajímat a budou chtít hlavně dovádět, skákat a stříhat. Já ovšem beru to neustálé tlachání jako obrovské plus, protože přesně naplňuje moji představu o (loutkovém) divadle – hodně povídání místy doprovázené „akcí“. Puppeteer je však stále jen hra, takže mačkání knoflíků v ní hraje přeci jen prim. Ale ta kombinace dva v jednom rozhodně není k zahození.