V Čechách a na Slovensku máme hromadu herních webů. To samo o sobě něco vypovídá. Lidi prostě baví pařit a baví je o pařbách psát a číst si o nich. A to je super. Z her se konečně stává zábava, která si pomalu získává svůj respekt. Asociace s uhrovitými puberťáky (zajimalo by mě, kdo tenhle debilní stereotyp vymyslel) už pomalu naštěstí mizí a hry se čím dál víc spatřujou jako forma umění a masová zábava.
Ale tyhle weby nám zprostředkovávaj hlavně jednosměrnej pohled na věc. Píšou o hrách a o těch, který je dělaj a o svým názoru na ně. Je to zajímavý, někdy dokonce vtipný.
Jenže se málokdy něco dozvíme o nás. Často sme kvantifikovaný jen jako peněženky nebo anonymní masa čtenářů a čtenářek. I když recept na to, jak z tohohle vystoupi neexistuje, můžeme se alespoň pokusit sami sebe poznat.
Spousta her je totiž o nás samotnejch. Snažej se vystihnout to, čím chceme bejt, čeho se bojíme.
Dávaj nám možnost okusit si, jaký by to bylo kdyby…
Dovolujou nám tvořit celý světy a zase je ničit.
Zažehávaj jiskru naší fantazie a dovolujou nám uhníst Chaos v Řád a Řád zase zbořit v Chaos.
Kolik z vás probdělo noci třeba v Europa Universalis? Kolik z vás si říkalo v nějakým Total Waru, že tohle je fakt poslední bitva? Nebo čumělo s otevřenou pusou, když skončilo Last of Us? Nebo Red Dead Redemption? Nebo, když na vás kámoš v Supreme Commanderu poslal lavinu atomovek, i když ste se dohodli, že žádný nebudou a celý vaše tři hodiny budovaný a piplaný vojsko na nádhernou bitvu lehlo popelem?
Herní weby nám píšou o spoustě her a věcech kolem nich, ale mám dojem, že moc nepíšou o nás.
Proč vlastně paříme?
Jo, dá se to odfláknout jednou větou. Protože to je zábava. Jasně, je to tak. Kdyby to zábavný nebylo, tak to asi neděláme. Ale když se budeme snažit jít víc do hloubky, objevíme, že skutečnost je mnohem barevnější.
Občas webem probleskne zpráva o někom, kdo je smrtelně nemocnej a těší se, že poslední dny nebo měsíce svýho života může ještě zahrát nějakou pařbu. Tohle má v sobě svoji krásu, protože to ukazuje jádro toho, co pro někoho může něco tak zdánlivě banálního jako hra znamenat.
Někdo může pařit, protože je daleko od domova, cejtí se sám/a a hrát dobrou hru, mu nebo ji pomůže zapomenout na samotu.
Někdo může bejt frustrovanej svoji prací a pravidelný dýchánky s Unreal Tournament a boty pojmenovanými po lidech, který ho štvou, mu pomáhá další den normálně fungovat.
A co ti, který bavěj hry s otevřeným světem, kde se v noci, když už rodiče šli spát, proháněj po pláních americkýho divokýho západu a hledaj parťáky, někoho sobě podobnýho, protože chtěj mít kámoše, se kterým budou moct svoje nadšení sdílet?
A co někdo, kdo miluje zabořit se do propracovanýho, detailně vymyšlenýho universa jako je třeba Mass Effect a rád o něm přemějšlí a vymýšlí si v něm vlastní dějový linie?
Mezi náma je obrovský množství příběhů a nikdo je nezná kromě nás samotnejch.
Zamysli se a dej tomu 20 minut
Je to sice běh na dlouhou trať, ale pište mi o vás. Co pro vás paření znamená? Jakej je váš nejpamětihodnější herní zážitek? Kdy a jak dlouho paříte? Máte kámoše, se kterými smažíte?
Pište mi o vás a paření na cha.nozri@gmail.com , ať o nás napíšu!
Peace out.