Přes veškerou kontroverzi, zlost a zklamání, který teď bublaj v herním světě (a bubnujou do zatím chabý obrany Ubisoftu), sem neodolal. Já vim, sem slaboch, ale prostě sérii Assassin’s Creed mám moc rád na to, abych dokázal odolat a počkat. Je to fotogalerie, protože na video sem zatim moc stydlivej. Pozitivní fakt je, že aspoň vás nebudou rušit mý kecy.
Ještě jedna poznámka na úvod. Tenhle příspěvek se line trochu v melancholickym tónu. Ještě aby ne, když sem před chvílí viděl Interstellar. Kdo to zažil, pochopí. A samozřejmě du na to znova. Že nejsem sám?
Assassin’s Creed je výjimečná série. Zdá se, že zatím nikde jinde nemáme možnost se procházet po renesančním Římu, Benátkách, revolučním Bostonu, New Yorku nebo plout v Karibiku. Přes technický neodstatky, který někdy sou fakt zavrženíhodní, je to série od lidí, který mají rádi historii a maj fantastickej smysl pro detail.
Hrát Assassin’s Creed pro mě bylo vždycky jako číst dobrej historickej román. Ne nejlepší, ani ne bůhví jak kvalitní, ale rozhodně čtivej. To, co chybí příběhu, ale jednoznačně vyvažujou kulisy. Nikdy mě nepřestane bavit se jen tak loudat uličkama měst a zastavit se u nějakýho barda a poslouchat. Nebo sem se často postřehl, že jen tak postávám na střechách domů a poslouchal melodie od Jespera Kyda.
Je fakt, že poetiku těhle chvilek občas narušil masakr nějaký hlídky a po ní další… a další… Ale tohle už k týhle hře prostě patří.
A vůbec moje nejoblíbenější byly plavby v Karibiku za západu slunce a zpívání Sally Brown. Moje manželka si už v autě ze zoufalství zacpávala uši, ale to bych byl suchozemská krysa, abych s tim přestal!
Někomu to bude znít jako nekritická oslava Ubisoftu, ale neni to tak. Je to ocenění skvělýho nápadu, se kterym přišli a který relativně dobře převedli do praxe.
Ještě než vám naservíruju Notre Dame, tu nádheru (jo, ta edice je fakt povedená), tak jen takovej knižní tip.
„Francouzská revoluce“ napsaná Danielou Tinkovou je zajímavou knihou, kde se o VFR dozvíte fakt hodně. Bylo to turbulentní a krvavý období, který navázalo na americkou revoluci a zažehlo jiskru národních obrození v Evropě. A ta, jak víte, byla u nás završená v r. 1918.
V tomhle případě musim říct Viva la France! Naživo byste mě asi hnali vidlemi.
A jestli si užíváte stereotypy o Frantících, tak se dost zasmějete u krátkýho textu „Vojenská historie Francie„. Kterou mimochodem napsal Brit.
Peace out.