Ahoj, opět vás vítám u čtení této, snad pro někoho zajímavé série. Dnes tu mám první kapitolu, nepřímo navazující na předešlý prolog. Je to poněkud delší článek, ale snad se vám bude líbit. Případné názory, námitky nebo dotazy mi klidně napiště do komentářů, budu jenom rád. No a jediné co vám můžu slíbit je, že příští článek už opět bude o hrách. Hezkou zábavu.
„Kolik je sakra hodin,‟ zašeptal Daniel do tmy a snažil se nahmatat svoje staré ručičkové hodinky. Do zaprášeného a dlouho neuklízeného pokoje prosvítaly první ranní paprsky a svítily spáči do očí. Díky prvním zábleskům světla nahmatal kožený řemínek hodinek a neobratně je ze stolku sebral. Narovnal se na posteli a promnul si oči, poté se podíval na hodinky.
„No páni, to jsem spal tak dlouho? Proč mě nikdo nevzbudil,‟ podivil se. Rychlým pohybem ze sebe shodil tenkou hnědou deku, ta odletěla na zadní část postele dotýkající se šedé oprýskané zdi. Posadil se na postel a prohlížel si svůj pokoj.
„Opravdu bych si tady měl uklidit.‟
Jeho pokoj byl i na poměry čtvrti, ve které žil, hodně malý, čtvercovitý tvar byl navíc značně nepraktický pro umístění nábytku. A tak jediné, co se zde nacházelo, byla postel a malý dřevěný noční stolek, který už pamatoval lepší časy. Navíc stolku chyběl i ten jediný šuplík, kterým byl kdysi vybaven. Na druhé straně ode dveří se nacházela poměrně nová komoda.
Tu Danovi vyrobil jeho otec, protože tu starou nedopatřením zapálil při pokusech s kamarády.
Jen při té vzpomínce se mu rty rozjely do úsměvu a rozjasnily ještě ospalou tvář. Na zemi pokoje ležel velký vybledlý koberec, který snad kdysi symbolizoval nějaké zvíře, ale v současném stavu se jednalo pouze o nerozluštitelnou mozaiku skvrn.
Konečně se donutil vstát a líně se vydal k jedinému oknu pokoje ještě zakrytému žaluziemi. Zručnými pohyby, nacvičenými lety rutiny, pokoj odtemnil. Na chvíli mu brzké nedělní slunce znemožnilo výhled, ale jakmile si oči přivykly, objevil se starý známý obrázek jeho čtvrti.
Daniel žil v jedné z klasických obytných čtvrtí Hlavního města určených pro rodiny dělníků, kupců, vojáků a dalších lidí méně výdělečných povolání. Tyto čtvrtě čistotou zrovna neoplývaly, ale pro Daniela na nich bylo cosi kouzelného. Snad to bylo množství záhadných uliček, zastrčených zahrad či starých opuštěných sídel, které přímo vyzívaly k prozkoumání. Však také už ho několikrát s jeho kamarády přichytili černí přímo při průzkumu, z nějakého důvodu neměli místní složky pochopení pro vloupávání se do opuštěných budov.
Na místní stanici MIDas byl už velmi dobře známý a s každým příslušníkem těchto složek se znal prakticky od vidění.
Pohled mu pomalu klouzal po šedém asfaltu, prudce přecházejícím v hliněné chodníky, po kterých kráčeli první lidé do práce. Několik nefungujících pouličních lamp se klanělo nad improvizovanými příbytky, které byly určeny pro lidi čekající na trvalé ubytování. Byly to na rychlo postavené boudy z železných a dřevěných součástí. Ale stále nabízely větší komfort než ubytování v nejchudších čtvrtích Hlavního města. Čtvrti jako Siders nebo Wil byly tvořeny zříceninami domů a skupinami roztrhaných stanů, vytvořených z velkých kusů látky. Vypadlo to tam spíše jako obrovské tábořiště na nějakém starém hradu, opravdu nebezpečné místo. Nebylo divu, že právě zde měli MIDas největší problémy udržet pořádek, avšak s přispěním různých donucovacích prostředků se jim to dařilo.
Rozhodně se však nejednalo o bezpečné čtvrtě, ale spíš kombinaci chaosu, zničených snů a lidské bezmoci na jednom místě.
Zato Danielova čtvrť nabízela vše, co mohl mladý muž potřebovat. Ovšem obavy nahlodávaly už i jeho mysl.
„Co když se budu muset odstěhovat jinam? Co budu dělat, když neseženu dobrou práci a jak přežiju v chudinských čtvrtích.‟ Tyto a další myšlenky se mu honily hlavou posledního půl roku. Daniel byl dospívající 18tiletý mladík navštěvující poslední rok povinného pracovního školení a na základě jeho výsledku mu bude přidělena práce.
Táta mu sice neustále opakoval, že mu sežene místo u něj v továrně a také mu zajistí slušný byt, ale Daniel až příliš dobře věděl, jak jsou v Hlavním městě jakékoliv podobné vyhlídky nejisté.
Nakonec vše bude záležet na něm, a pokud uspěje, třeba se dostane i do 2. třídy a bude si žít tak, jak se jemu ani jeho rodičům nikdy nesnilo.
„Konec přemýšlení nad blbostma, tupoune,‟ lehce pronesl ke svému odrazu ve skle a vydal se ze svého pokoje. Za jeho dveřmi se nacházela krátká chodbička končící v největší místnosti celého domu. Kuchyně byla místem společného odpočinku a vzájemných okamžiků radosti, kdy se sešla celá rodina.
Byla vybavena novou, přesto skromnou kuchyňskou linkou, opět vyrobenou zdatným kutilem v podání Danielova otce. Daniel se opřel o místo ve zdi, kde kdysi bývala futra a zaslíbeně se podíval na stůl a čtyři prázdné židle uprostřed místnosti. Ta čtvrtá patřila jeho bratrovi, právě on byl důvodem mnoha Danielových starostí. V pracovním školení byl výtečným žákem, jedním z adeptů na výbornou pracovní pozici s možností kariérního postupu, jakého jen může člověk jeho původu dosáhnout. Přesto se něco pokazilo a on nedokázal projít závěrečnými zkouškami a byla mu přidělena jen údržbářská pozice v nějaké zapadlé opravně zemědělských strojů na okraji města. To mělo za důsledek jeho nucené vystěhování z domu jeho rodičů a odchod do chudinské čtvrti, kde bydleli lidé vykonávající ta nejpodřadnější povolání.
Daniel nemohl zapomenout, jaký zmatek v jeho dětské hlavičce tehdy vyvolala trojice ozbrojených mužů, která vtrhla k nim domů a vystěhovala všechny věci jeho bratra. Také slzy jeho matky a pocit bezmoci ve tváři otce nemohl jen tak z ničeho nic zapomenout. Svého bratra od té doby neviděl a to uplynulo už 5 let, podle zákonů království bylo nutné neúspěšné oddělit od těch nadějných, aby nesnižovali jejich výkonnostní možnosti.
Od té doby se pouze z doslechu dozvěděl o tom, že jeho bratr se údajně měl přidat k armádě a jeho jednotka byla jako první poslána do znovu propukající války proti Alianci. Podle slov několika rodinných přátel byli poslání někam na sever, snad to byla provincie Raivio, na takové podrobnosti si už vzpomenout nedokázal. Přesto stále doufal, že se jednoho dne jeho bratr objeví na prahu dveří, až válka skončí.
Pomalu se otočil a vydal do koupelny, nacházející se hned vedle kuchyně. Kromě jeho pokoje a ložnice rodičů to byla jediná místnosti vybavená dveřmi. Za nimi se nacházel malý chladný prostor vydlážděný bílými kachličkami, ale jako v jediné místnosti v celém domě sem byla zavedena elektřina. Ze stropu se tak houpala menší výbojka, a když ji Daniel zapnul, ozářila ponurým světlem celou místnost a dodala ji přátelštější atmosféru. Bylo zde pouze umyvadlo s menší poličkou vedle něj a opodál sprcha s vyvýšeným prahem, to aby voda odtékala do odtoku a ne dále do domu.
Pustil vodu a v malém zrcátku nad umyvadlem pozoroval svůj obličej. Danielovi bylo čerstvě osmnáct a mužské rysy se už zračily na jeho tváři. Černé strniště se mu už pomalu prořezávalo na bradě a krku. Rozcuchané černohnědé vlasy si během pár sekund rozčesal do ještě rozcuchanější podoby, která se pro něj stala takřka typickou. V hnědozelených očích se mu uličnicky blýskalo a husté obočí dodávalo tváři nekompromisní výraz. Nos měl úzký a postavený poměrně vysoko nad horním rtem. Neholená brada byla oblá a robustní, podtržena celkovým mohutným vzezřením. Vlasy si zarovnal za uši, tak jak to dělával každé ráno a vodou si opláchl obličej. Pozorně sledoval všechny kapky pomalu ztékající z rozespané tváře a odkapávající do umyvadla. Ještě jednou si promnul oči a sundal si bílé tričko na spaní.
Rychlým pohybem jej hodil do kouta, kde ležela hromada špinavého prádla čekající na vyprání. Daniel se pyšnil vypracovanýma rukama, na kterých se líně vystavovaly všechny svaly, ale zároveň byl spíše atletické, než kulturistické postavy. Nebyl ani vysoký ani malý, ani tlustý ani hubený. Zkrátka obyčejný kluk z obyčejné rodiny a z ještě obyčejnější čtvrti Hlavního města. Nepatřil mezi oblíbence děvčat ani mezi zatracované existence, zkrátka byl průměrný ve všech těchto ohledech.
Alespoň podle vnějšího pohledu lidí, co ho neznali. Přátelé věděli o všech jeho vnitřních kvalitách a vážili si jeho osobnosti jako největšího pokladu. S lehkým úsměvem se od zrcadla odvrátil a odešel opět do svého pokoje. Se zavrzáním otevřel starou komodu a vylovil z ní žluté tričko s nápisem v jazyce, kterému nerozuměl, modré plátěné kalhoty a nějaké černé ponožky, které pamatovaly už leccos. Poté rychle poskládal věci složené na zemi vedle komody a během vteřiny je narval do batohu.
Byl to dárek od jeho otce k osmnáctým narozeninám a tak o něj Daniel pečoval jako o vlastní dítě. Batoh si přehodil přes rameno a jen tak, aby se neřeklo, ustlal postel.
Ještě rychle překontroloval hodinky a vyrazil na ranní trénink, na který měl už stejně velké zpoždění. Zastavil se až u vchodových dveří, nazul si boty, údajně atletického typu a začal hledat klíče.
Až když prohledal všechny možné i nemožné kapsy, zastavil se jeho pohled na skříňce u dveří, kde ležely. Zakroutil hlavou a vyrazil ven. V pomalém tempu probíhal ulicemi směrem k jedinému hřišti široko daleko, cestou zdravil známé a kamarády, ale zastavit se na kus řeči neměl čas.
„Zase jdu pozdě, kluci mě sežerou za živa. Proč zrovna já musím mít tak tvrdý spánek, to je hotové prokletí,‟ sípal do běhu a zrychloval tempo.
Jeho štěstí bylo, že hřiště nebylo moc vzdálené od domu jeho rodičů a tak cesta netrvala ani příliš dlouho. Typický zvuk balónu svištícího vzduchem a dopadajícího na travnatou plochu byl jasným znamením, že trénink již započal a Daniela opět čeká vymýšlení příhodné výmluvy, aby alespoň nějak zamaskoval svou absenci. Zahnul do uličky před stadionem a už před sebou viděl část velkého zeleného hřiště a také pár postav ve žlutém házejících si šišatý míč.
Daniel hrál rugby, sport který do Hlavního města dorazil teprve před necelým rokem, ale ihned si pro svou férovost a tvrdost získal srdce mnoha mladých lidí. Vznikající kluby sice byly trnem v patě bezpečnostním složkám, které musely vysílat hlídky na zápasy, ale zatím proti nim žádné jiné akce nepodnikaly. Rugby se do Hlavního města dostalo díky kupcům přicházejících zpoza hranic království. Dokud tu nebylo Rugby, jedinou možností, jak vykonávat nějakou sportovní aktivitu bylo se přihlásit do armádního klubu. Každá bohatší čtvrť takový měla, ale nejednalo se o sport jako takový, ale spíš o brutální výcvik v boji, který mohli členové klubů předvádět na mnoha krvavých turnajích určených pro smetánku z vyšších vrstev.
Rugby tak poutalo strasti a smutek obyčejného lidu a stalo se vášní a láskou chudiny, která v hojných počtech navštěvovala zápasy, ale to se zase nelíbilo MIDas. Jakékoliv srocování davu bylo krajně nepřijatelné a nechtěné. Mnohé zápasy tak byly přerušeny, jen kvůli velkému počtu lidí u hřiště.
Daniel si přesně vzpomínal na den kdy se do tohoto sportu zamiloval. Pamatoval si den, kdy jeho kamarád Sall přišel, že v parku trénují kluci nějakou hru původem ze Skye nebo jiného zapadákova a aby to tedy šli zkusit. A tak se Daniel i jeho přátelé stali členy začínajícího klubu a postupem času vytvořili z laviček tribunu a z parku hřiště.
Daniel už stál na zelené trávě a vydýchával cestu z domu, když v tom si všiml velké siluety nebezpečně se blížící k němu. V předtuše věcí příštích se zhluboka nadechl a zakryl uši. Neskutečný řev, který trenér nasupeně kráčející k němu dokázal vydat, přesto nešel přeslechnout.
„No ovšem, pan Martin se přišel podívat na trénink, ale opět pozdě. Tak co říkáte pane, líbí se vám naše práce?!‟ Trenér se blížil a Daniel už nemohl vydržet stání na místě a nejistými kroky se vydal k němu.
„Omlouvám se, trenére, nebylo to úmyslně, musel jsem ještě doma opravit židli,‟ zalhal zkušeně s provinilým výrazem. Trenér se však ošálit nenechal a bleskově chytil svého svěřence za ucho a přitíhl si ho k obličeji. Tentokrát už mnohem klidnějším hlasem povídal: „židle si můžeš spravovat po tom, co tady vyplivneš duši, do té doby budeš makat až do naprostého vyčerpání, jasné?‟
Daniel hluboce polknul a zlehka zakýval tak, aby ho sevřené ucho nebolelo ještě více. S trenérem se nemělo cenu hádat, byl vysloužilý voják, který prošel mnoha bitvami. Nikdo nevěděl jak, ale během své služby se právě setkal s Rugby a jakmile viděl skupinku chlapců hrající tento sport v jeho čtvrti, bylo rozhodnuto. On je bude trénovat a tak se také stalo, nikdo s tím snad ani nesouhlasil, ale zároveň nikdo neodporoval.
„Běž se zařadit mezi ostatní, dnes posilujeme fyzičku. A příště dojdeš o hodnu dřív a naběháš si to,‟ křičel trenér za Danielem klusajícím k houfu lidí cvičících vedle hřiště.
Jeden z nich se otočil a zavolal na Daniela: „Tak co Dane vyspal ses dneska do růžova, nebo jsi tentokrát opravoval umyvadlo?‟ Celá skupinka si začala povídat o Danových četných zaspáních a směšných výmluvách, ale on dělal jako by neslyšel.
Zařadil se do chumlu hráčů vedle svého nejlepšího kamaráda. „Jdu moc pozdě?‟
Sall se na něj odměřeně podíval, usmál se a poplácal ho po rameně. „Kamaráde, dneska to asi bude rekord. Řekl bych, že hodinu jsi ještě nedal, ale klidně v tom pokračuj. Zlepšuješ se každým dnem,‟ usmál se a pokračoval v sérii dřepů, kterou započal již předtím.
„Však až ty jednou zaspíš, tak ti to dám taky pěkně sežrat,‟ řekl Dan a také klesl k zemi, aby snad trenér neměl další připomínky k jeho dnešnímu výkonu.
Salla znal už od malička, tehdy si jako děti hrávali na vojáky, lupiče nebo černé, prošmejdili snad každou uličku jejich čtvrti a pomalu objevovali další nové části Hlavního města. Také je spolu poprvé předvedli na centrálu, poprvé spolu dostali pokutu, nebo se spolu poprvé opili do němoty. Zkrátka přátelé na život a na smrt.
Sall byl oproti Danovi hubený, ale také o půl hlavy vyšší. Přesto nepůsobil vůbec slabým dojmem, naopak jeho ruce byly šlachovité a nohy vysportované. V obličeji se mu nikdy nezračila únava, nýbrž vitalita, kaštanové vlasy mu spadaly hluboko do čela, až skoro zakrývaly celé obočí. Na rozdíl od Dana mu žádné vousy ještě nerostly a tak jeho tvář zůstávala holá a lehce opálená. Modré pronikavé oči působily jako magnet na dívky, celkově byl Sall velmi pohledný. Kdykoliv šli někam s Danem, tak si holky všímaly jen jeho a Dana nechávali stát opodál. Sall měl však v srdci místo jenom pro jednu a ta právě teď seděla na tribuně asi sto metrů od nich a sledovala snahu svých přátel.
Ještě jedné věci si každý na Sallovi všiml hned na první pohled, neměl totiž malíčky na rukách. Nikdy nikomu neřekl, jak o ně přišel nebo jestli si to vůbec pamatuje. Všechny vždycky odbyl se slovy „to je jedno“.
„A teď změna, sklapovačky, pět sérií po padesáti. A nezapomínejte, že vás sleduju a kdo to bude flákat, si nakonec dá bonus!‟ To se po čase opět projevil trenér stojící opodál a diskutující s jedním z kolemjdoucích. Bonus v tomto případě znamenal pět kilometrů po skončení tréninku navrch.
„Hej Dany, můžeš mi vysvětlit jak je možné, že máš z nás všech naběhané nejvíc a přesto nejsi schopný v zápase bodovat?‟ ozvalo se za Danielovými zády. Byla to jednoznačná narážka na minulý zápas, který se Danovi moc nepovedl. Spíše to bylo kruté utrpení, lidí kolem se sešlo mnoho, ale Daniel svým pohybem připomínal přiopilého opičáka hledajícího na hřišti banán. Dostalo se mu spršky posměchu a nadávek ze všech stran, ale bez sebemenšího účinku. Nakonec zápas opět ukončili MIDas, číhající v uličkách okolo stadionu. Mezi lidmi se říkalo, že hodně diváků se ztratilo a nikdo neví, kde jsou.
Chlapec, který před chvíli připomínal Danielovi jeho poslední neúspěch, se objevil vedle něho. Další z Danielových kamarádů, se kterými prožil nejkrásnější epizody svého života. Sandro si všechny své kamarády rád dobíral, ale nikdy to nemyslel nějak zle. Ale párkrát se mu to u nesprávných lidí už vymstilo. Mírně pokrčený nos, následek jedné ze zlomenin, byl bolestnou vzpomínkou na jeho poslední přešlap s vtipkováním o lidech.
Sandro byl Danielovým dokonalým protikladem, byl vysoký skoro dva metry a ostatní v týmu převyšoval skoro o hlavu. Zároveň byl tak trochu hromotluk, široké ruce, ramena a hrudník, výsledky tvrdé práce v jeho domácí posilovně. Ve skutečnosti se jednalo o sklep s několika podomácku vyrobenými činkami, ale on byl na svůj výtvor náležitě hrdý. Obličej měl roztomile zaoblený s ďolíčky ve tváři a trošku širšími rty i nosem. Barva očí byla takovou menší záhadou, Sall ji tipoval na modrou, ale Danielovi připadala spíš zelená. Společně se potom shodili, že Sandro je nelidská zrůda, která mění barvu očí, aby zamaskovala svou chuť po krvi.
Ovšem jeho největší chloubou byl pečlivě udržovaný účes, který okopíroval z jednoho propagačního plakátu. Na plakátu byl voják legie s vyholenou lebkou, pouze s pruhem vlasů vyčesaným do výšky a směřujícím od čela až po krk. Na legionáři z plakátu to vypadalo poměrně působivě, jeho černé vlasy a přísná šlachovitá tvář byly vskutku impozantní. Ale na Sandrově blonďaté a poněkud baculaté hlavě účes neposkytoval patřičný efekt.
„Nepotřebuju dávat body, stačí mi, že jsem rychlejší a lepší než ty,‟ prohodil Daniel směrem k Sandrovi, který se jen uraženě ušklíbnul.
„Kam dneska půjdeme po tréninku, slyšel jsem, že v Nachi je nějaký festival. Možná bychom se tam mohli podívat a něco podniknout, už mě nebaví pořád chodit z tréninku na pracovní cvičení a potom zničený domů a pořád dokola,‟ hovořil Daniel, ale nikdo z jeho přátel neodpovídal. Sandro byl příliš zabraný do zavazování bot a Sall se díval kamsi na ulici. „Salle? Co na to říkáš?‟
Stále žádná reakce, Sall stál jako hypnotizovaný a díval se pořád do stejného místa. Daniel se také otočil a překvapila ho scéna, kterou uviděl.
Na kraji hřiště stálo šest postav bouřlivě se mezi sebou dohadujících. V jedné z nich rozpoznal trenéra, další byl velitel místní složky MIDas, ale ti další nevěstili nic dobrého. Podle černého oblečení to byli tajní agenti MIDas a ti s někým nemluví jen tak pro nic za nic. Byli oblečeni v klasických černých pláštích a kožených kalhotách. Na nohou měli luxusní boty, podle nejnovější módy smetánky a na hlavách mohutné klobouky, dobře zakrývající jejich obličej.
„Co je, volové?‟ zeptal se udivený Sandro a otočil se stejným směrem. Zanedlouho se celý tým díval na situaci odehrávající se na okraji hřiště.
„Ti černí tady nejsou jen tak. Něco se stalo, něco škaredého, to nemůže dopadnout dobře,‟ mumlal si Sall pro sebe a stále sledoval skupinku.
Najednou jedna z postav odstrčila náčelníka MIDas stranou a chytila trenéra za límec a přitáhla si ho k sobě. Začala na něj řvát z plného hrdla, tak jako to dokázal trenér.
Přesto k trénujícím hochům doléhala jen některá slova, jako myslíš, nebudeš, chcípnout, šmejde a mnohé další. Ale většinu z vět odvál vítr stranou.
Sandro se vydal cestou k černým, ale Sall ho ihned chytil za triko a zastavil ho. „Neblbni, nemůžeme si takto zahrávat s černýma, držme se od nich raději dál.‟ V Sallově hlasu byl cítit ohromný strach a oči nedokázal spustit ze skupinky. „Jdi někam, žádnej černej šmejd nebude řvát na trenéra jako na nějakého spratka‟ okřikl Sandro Salla a setřásl jeho ruku. Ale než dokázal udělat první krok, události nabraly hrozný spád.
Trenér si nenechal řvát do obličeje a udeřil černého do brady, ten se chytil za obličej a odpotácel se několik kroků dozadu. Ostatní ale nezaháleli, dva z nich chopili trenéra za ruce a skopli ho k zemi. Koleny jej k ní přišpendlily, zatímco třetí z nich vytáhl obrovský ocelový obušek a začal nebožáka na zemi mlátit hlava nehlava. Řev trenéra doléhal až k jeho svěřencům, kteří stáli na hřišti jako přimražení. Sall byl zcela nehybný a sledoval scénu před sebou, Sandro se třásl po celém těle a pomalu couval do skupinky svých spoluhráčů, Daniel s otevřenou pusou sledoval dění a nechápal co se právě děje.
Zasažený muž si odplivl a přešel k trenérovi, který se zmítal na zemi. Začal řvát ještě hlasitěji, na trenérovu adresu létaly ty nejhorší nadávky, jaké jen chlapci znali. Potom se přidal k lynčování a začal do nebohého těla na zemi vší silou kopat.
To už se náčelník MIDas řítil k chlapcům stojícím na hřišti. „Vypadněte odsud, copak jste úplně blbí? Nevidíte co se tady děje, taky chcete dostat přes držku?‟ supěl a zrychloval tempo. Většina z přítomných náčelníka znala, jeho jméno znělo Allen Frej a bydlel na stejné ulici jako Sandro. Allen byl čtyřicátník, ovšem ve znamenité kondici, svalnaté malé tělo ve sprintu vypadalo jako mohutný lev prodírající se vysokou travou savany. Tmavozelená uniforma, složená z kalhot, košile a taktické vesty se napínala pod náporem napumpovaných svalů běžce. Ocelový obušek zavěšený u pasu se houpal do těžkého rytmu běhu a z holé hlavy odkapávaly potůčky potu.
„Neslyšíte, zmizte, nebo to špatně skončí!‟ znovu vykřikl. Nikdo z chlapců se ani nepohnul, jen Sandro se přestal třást a vyrazil k běžící postavě. Sall už ho zachytit nedokázal a tak se jen díval na jeho záda. „Ty zbabělče, okamžitě něco udělej, tohle přece nemůžeš nechat jen tak,‟ křičel Sandro na náčelníka ještě za běhu. Jakmile byl u něj, chytil jej o dvě hlavy větší Sandro za zelenou košili a začal s ním třást. „Tohle přece nemůžeš nechat jen tak, ti šmejdi mlátí nevinného člověka a ty jsi náčelník sakra. Tak zvedni prdel a něco dělej ne!‟ křičel Sandro. Jeho energetický projev zřejmě zaujal i čtveřici, která si už poradila s trenérem. Ten se jen třásl na zemi a vykašlával krev z rozkopaných úst. Nebyl schopen se ani posadit. Všichni chodci, kterých bylo kolem stadionu plno, najednou zmizeli a pomalu se začali ztrácet i hráči samotní, když čtveřice černých zamířila na hřiště.
Sall rychle zkontroloval, jestli na lavičce stále sedí Sára, ale k jeho úlevě i ona zmizela s davem.
„Ten idiot je v průseru, musíme něco udělat,‟ tentokrát to byl Daniel kdo chytal Salla za rameno. „To teda, ale možná bychom raději měli utéct.‟
„Salle, je to náš kamarád, nemůže ho tu přece nechat.‟
„Tak se podívej na trenéra, copak chceš takto skončit i ty?‟ Otočil se Sall na Daniela.
Mezitím se náčelník vyprostil ze Sandrova sevření a klidným hlasem mu podívá: „Ty debile, chápeš, že už jenom to, že vás varuju je pro mě velké nebezpečí. Proti těm čtyřem neudělám vůbec nic, není to možné, to ty přece víš. A teď seber tu svou prdel a koukej vypadnout a už se na toto hřiště nikdy nevracejte, nebo tu bude skutečná masakr, o to se postarám!.‟
„Já myslel, že MIDas má lidi chránit a ne je zahánět do kouta,‟ špitl ochromený Sandro.
„Právě teď tě chráním, jak nejlíp můžu,‟ reagoval náčelník. Čtveřice černých už byla jen padesát metrů od nich. Daniel se už nevydržel dívat na scénu před nimi a rozběhl se k Sandrovi.
„Ty jsi takovej tupec,‟ zaklel Sall a rozběhl se za ním. Během chvilky byli u kamaráda.
„Děkujeme,‟ pronesl Sall k náčelníkovi. „Hlavně už padejte odsud, zalezte někam a dneska nevycházejte, ‟ vzkázal jim náčelník, předtím než se otočil a vydal se k černým.
„Tak pojď hrdino blbej,‟ nadával Sall a táhl Sandra za sebou ze hřiště.
Jakmile se všichni tři oklepali dali se do sprintu a utíkali ze hřiště jak jen to šlo. Daniel přesto nevydržel a ohlédnul se přes rameno.
Ve stejné situaci, v jaké se předtím nacházel trenér, se nyní ocitl i náčelník Frej. Jeden z mužů na něm klečel a držel mu ruce za zády, zatímco ho ostatní mlátili pěstmi a obušky. Daniel mu chtěl z celého srdce pomoct, ale strach ochromil jeho mysl a jediné, na co se nakonec dokázal soustředit, byl útěk do bezpečí.
Chlapci kličkovali prázdnými ulicemi, vědomi si zvědavých pohledů z oken, ale nemohli se spolehnout na ničí pomoc. Strach byl všudypřítomnou krví Hlavního města a nikdo se v takových chvílích neodvážil riskovat život svůj nebo své rodiny.
Běželi dlouhé minuty, nohy pomalu začaly vadnout a ve svalech cítili nepříjemné píchání. První, kdo zastavil, byl Sall, zatočil do jedné z postraních uliček prorostlých travou a opřel se o stěnu domu. Ulička byla temná a prázdná, Sall, celý červený, oddechoval a snažil si v hlavě utřídit, co se právě stalo. Sandro si klekl vedle něho a bušil pěstí do země. „Co se to sakra děje? Proč se to stalo? Co jsme komu udělali, jenom, jenom jsme hráli nic víc. Nic víc!‟ Řval tak, že ho bylo slyšet na celou ulici. Daniel mu konejšivě položil ruku na rameno a podíval se na zhrouceného Salla.
„Měli bysme se rozdělit a dostat se domů,‟ promluvil konečně Sall. „Nemůžeme tu sedět celou věčnost a čekat na záchranu. Myslím, že jsme je setřásli,‟ prohodil ke svým kamarádům. Pomalu vstal, stále se opíraje o stěnu domu a zhluboka oddechoval.
„Zítra jsou slavnosti založení, vy víte, jaký je trest, když tam nebudeme. Ale takto tam nemůžeme dojít, musíme se nějak zamaskovat, aby nás nepoznali,‟ uvažoval Sall. Až teď si zbylý dva kamarádi vzpomněli na nepříjemnou povinnost, která je zítra čekala.
Slavnosti založení byly jediným dnem volna, který království povolovalo. Všichni občasné se sešli na Hlavní třídě, kde sledovali monstrózní průvod armády a dalších vojenských složek, na kterých království zakládalo svou moc. Součástí byly různé plesy, společenské akce, ale jen pro bohaté. Chudý lid trávil slavnosti s příbuznými a užíval si jediného dne v roce, kdy nikdo nemusel pracovat a snad se ani bát o své přežití. Slanosti založení byly svým způsobem oázou klidu a spokojenosti v životě trpících.
„Před nikým se nebudu schovávat,‟ zavrčel nasupený Sandro, který si konečně vylil svůj vztek na trávě před ním.
„Máš pravdu, musíme se nějak zamaskovat, určitě tam budou nějaké hlídky, nesmí nás poznat, nebo dopadneme stejně,‟ přikyvoval Daniel, který si uvědomil nebezpečí nadcházejícího dne. Vždyť utíkali před černýma, spáchali jeden z nejhorších zločinů Hlavního města.
„Vy pitomci, možná jim vůbec nešlo o nás a teď tu jen tak vystrašeně sedíme, zatímco se nám ty svině vysmívají pro naši zbabělost,‟ Sandro se znovu rozkřičel a narovnal se.
„Já se nijak maskovat nebudu, a když mi budou chtít něco udělat, vyřídím to s nimi jednou pro vždy,‟ a odhodlaně zaťal ruku v pěst.
Sall se na něj jen pohrdavě podíval a odfrknul si.
„Máte pravdu kluci, oba, svým způsobem. Nemůžeme se vystavit nebezpečí, ale zároveň musíme ukázat, že nemáme strach,‟ to se po dlouhé době mlčení znovu ozval Daniel. „Nebudeme se schovávat, ale ani vystavovat riziku. Na slavnosti půjdeme normálně, ale budeme se chovat nenápadně. Žádná přední řada, žádné nápadné oblečení, nic takového. Budeme neviditelní, ale už je nenecháme, aby nás takto vystrašili.‟
Zbylí dva chlapci jen přikývli, byli si vědomi nebezpečí, které na ně čekalo, ale trest za neúčast byl mnohem větším strašákem.
„To je ale pěkně debilní den co?‟
„To máš pravdu,‟ zhodnotili zbylí dva Sallovu otázku.
Tak tam v zapadlé uličce seděli ještě dobrých několik hodin a čekali na případnou návštěvu černých nepřátel. Nikdo se však nedostavil, a jakmile začali vystrašení lidé vylézat ze svých domovů, i kamarádi opustili svůj úkryt. Na rohu ulice se spolu rozloučili. Sandro a Sall bydleli jiným směrem než Daniel a tak se odpojili předčasně, zatímco Dana čekala delší cesta.
Pomalou chůzí míjel všechny postraní uličky a improvizované příbytky, jen jediné ho zajímalo. Co udělal trenér tak hrozného, že si zasloužil takové zacházení. A proč potom napadli i samotného náčelníka, muže, který byl nejvýše postavou autoritou v jeho čtvrti. Ale sám odpovědi nalézt nedokázal.
Potom jakoby jím projel nůž. Zkoprněl a zastavil se, vystrašeně se díval před sebe a nasucho polkl. „Můj batoh, já tam nechal batoh.‟ Nemohl uvěřit, že byl tak nepozorný a zanechal za sebou tak jasnou stopu. Sice to byl jen batoh, ovšem černí dokázali lidi identifikovat na základě větších drobností. Navíc doma ho čeká peklo, pokud batoh nebude na svém místě a pokud se jen zmíní o příhodě s černýma, bude to ještě horší.
Ale představa návratu na hřiště, kde se odehrál onen incident, ho děsila stejným způsobem. Přece jen černí mohou být stále tam a jen čekat na majitele věcí, které tam zůstali, to určitě to nebyl jen jeho batoh. Zároveň pokud by si nějakým nedopatřením batohu nevšimli a ten by zůstal na místě, kde ho nechal, byla by situace zachráněna. Daniel si přál, aby tu teď s ním byli jeho kamarádi a pomohli mu, ale na celé ulici stál zcela osamělý.
Rozmýšlení bylo těžké, ale nakonec se rozhodl alespoň se na hřišti po batohu podívat a riskovat tak, jako nikdy předtím. Ani vloupávání se do starých domů ho nikdy tak neděsilo jako dlouhá cesta k hřišti. Pozorně sledoval každého člověka na ulici a podezíravým pohledem si měřil všechny uličky a záhadná zákoutí kolem cesty. Jeho kroky se pomalu blížily k hřišti a každým dalším jeho vnitřní pocit nervozity sílil.
Najednou se před ním rozevřelo zelené prostranství. Nemohl uvěřit tomu, co vidí. Celé hřiště působilo, jakoby se zde neudálo nic zvláštního. Tráva kde černí mlátili náčelníka, byla mírně uležená, ale jinak nic neobvyklého. Ani místo, kde tekla trenérova krev, nebylo ničím zvláštní, černí při úklidu odvedli dobrou práci. Leč po jeho batohu ani stopy, to znamenalo jediné, byl sebrán jako jeden z důkazů a je jen otázkou času než černí zaklepou na dveře jeho domu.
Tento pocit mu nepřidal moc jistoty a žaludek se mu protočil ďábelskou rychlosti i hlava se mu zamotala.
Daniel si vrávoravě sedl na lavičku a při vzpomínce na trenéra a náčelníka nevěděl, jestli chce nadávat a všechno rozbít nebo se schoulit do klubíčka a brečet. Najednou si připadal nicotný a bezcenný v porovnání s mocí, kterou měli černí. Mohli přijít kdykoliv a na místě ho zabít, pokud by si to jen přáli a on s tím nemohl nic udělat.
Poté jeho pohled upoutal malý dřevěný sloupek s tabulkou zapíchnutý u hřiště.
Pomalu k němu sešel. Na dubovém prkně byl připíchnutý jakýsi zažloutlý papír. V přibývajícím šeru musel mhouřit oči, ale nakonec dokázal slova rozluštit a vzkaz tak přečíst.
Všem hráčům „sportu“ zvaného rugby se až do odvolání zakazuje používat prostory tohoto nebo jakéhokoliv jiného hřiště v celém Hlavním městě. Všichni hráči jsou povinni dostavit se na nejbližší centrálu MIDas, kde budou prověřeni pro důvodné podezření z páchání protistátní činnosti. Nadále se zakazuje všem provozovat tuto činnost, osoby přistižené při tomto porušení zákona mohou být na místě zadrženy. Rovněž je povinností všeho lidu oznámit hráče či trenéra této činnosti, pokud se bude vyhýbat prověření a následnému trestu.
Vrchní velitel MIDas Sergio Tavares
„Oni nás chtějí zatýkat a vyslýchat za to, že hrajeme rugby?‟ Daniel nemohl uvěřit tomu, co bylo na papíru napsané a stále si pročítal řádky znova a znova. Hlava mu to prostě nebrala, těch šoků bylo v jeden den až moc a on už nezvládal ani jednoduché myšlení. Bezhlavě se rozeběhl po ulici a zamířil k informační tabuli, která se nacházela o dva bloky dále. Doufal, že tam najde potřebné informace o tom, co se dnes odehrálo, doufal, že najde alespoň nějaké minimální vysvětlení hrozných věcí, kterých byl svědkem.
Žaludek měl sevřený, hlava se mu z neustálého běhu motala, až musel zpomalit a dát se do pomalé unavené chůze.
Najednou byla vývěska, honosně nazývaná Informační tabule čtvrti Gartsby, přímo před ním. Ale nic na ní nepoznával, ještě včera, když šli s kamarády kolem ní, byly zde informace o nadcházejících oslavách, pestrobarevné plakáty a povzbuzující letáky ke zvýšení pracovního úsilí. Dnes zde nezbylo nic, co by připomínalo zítřejší oslavy, ani žádné povzbuzující transparenty.
Vývěska byla zašpiněna krvavými cákanci a obsahovala stejné varování, jako bylo na dřevěném sloupku u hřiště.
„Svět se zbláznil, něco takového nemůže být pravda,‟ myslel si Daniel, když pročítal seznam notně pošpiněný krvavými otisky. Byl to seznam vězňů odsouzených k popravě, která bude také součástí zítřejších oslav.
Na oslavách byl už několikrát, ale nikdy nebylo něco jako zvrhlá poprava součástí programu. Něco takového bylo na něj už vážně moc a tak se znechuceně otočil, aniž by dočetl celý seznam. Několik jmen z něho přece jen znal, dva tátovy spolupracovníky, jeho bývalého učitele z pracovního semináře nebo kamaráda jeho bratra, ti všichni byli odsouzeni k smrti. Náhle Daniela zaujala výloha jednoho z nejbohatších obchodů čtvrti. Byla rozbitá a skleněné střepy se válely všude kolem a v obchodě bylo šero. Až teď si uvědomil, že už minimálně půl hodinu nepotkal ani jednoho kolemjdoucího. Strach naplnil jeho nitro a opatrně popošel k obchodu. Nyní si všiml tří letáků visích na zamčených dveřích.
Na letácích byly tři hlavy se jmény. Daniel pozorně četl: „Tolli Erren, podezřelý z velezrady, vraždy, loupeže a protistátních aktivit. Andrea Mikki, usvědčená z velezrady, mnohonásobné vraždy, loupeže, vydírání a nelegálního obchodu.‟ Na posledním letáku nebylo jméno, jen fotografie snad 16tileté dívenky. „Podezřelá z velezrady a mnohonásobné vraždy.‟
Daniel se díval na její portrét, vypadala tak nevině, teď už nechápal zhola nic.
Pomalu odešel od plakátu a nahlédl rozbitou výlohou dovnitř obchodu. Pohled ho šokoval, na zemi byla obrovská kaluž nějaké kapaliny a podivný zápach zasáhl jeho nos. Až poté co si jeho oči přivykly na přítmí uvnitř, v ní rozpoznal krev a byl moc rád, že odolal pokušení a nešel dovnitř. Z venku byla vidět i část nohy v ní ležící, zbytek těla zakrývala nějaká stará plachta. Zda-li se jednalo o majitele obchodu, netušil, ale Daniel pocítil neskutečnou touhu utéct odsud pryč.
Najednou těžká ruka dopadla na jeho rameno, až Daniel nadskočil zděšením. Husina po celém těle ho zasáhla z ničeho nic a už si nepřipadal ani trochu statečný. Otočil hlavu doprava a strach na chvíli vystřídalo překvapení.
Nestál za ním jeden z černých, jak si představoval, ale nějaký podivný vysoký muž. Na sobě měl dlouhý kožený hnědý kabát, několikrát přepásaný dlouhým opaskem a na hlavně stejný černý klobouk jako černí. Místo jedné ruky mu z rukávu trčel hák a přes nos a ústa měl přetažený šátek. Tento rozhodně není od MIDas, ale možná je to ještě někdo horší, pomyslel si Daniel a zkoušel se vykroutit z jeho sevření.
Muž ale nepolevil. Jeho oči byly naprosto černé a jakoby netknuté vnějším světem, vypadalo to, že ho nic, co se děje, nepřekvapuje, pod šátkem se nepohnul ani sval. Pouze kadeře černých vlasů trčících zpod klobouku se jemně houpaly v sílícím větru.
„Nebraň se, nic ti neudělám, jen musíš být v klidu,‟ pro nesl muž k Danielovi.
„Kdo jste a co ode mě chcete, člověče? Hned mě pusťte, jinak si to odskáčete,‟ spíše zoufale než výhružně zvolal k muži.
„Chci tě jen varovat, viděl jsi, co se tady stalo. Toto se děje v celém Hlavním městě a v celém království, ale lidi jsou slepí a raději utíkají. Vidím, že v tobě je toho víc a nebojíš se, takovým jako jsi ty, patří budoucnost.‟
Daniel nechápal cizincova slova a konečně se mu podařilo vyprostit se z jeho sevření. „Jste magor!‟ To už se mu díval zpříma do očí.
„Možná ano, ale ti, co zavírají oči před zlem, jsou mnohem větší magoři než já,‟ a natáhl ruku s něčím směrem k Danovi. Cizincova ruka svírala jeho batoh, zcela neporušený, v takovém stavu v jakém ho ponechal na hřišti.
„Kde jste to vzal? Vy jste tam byl,‟ chrlil Dan zvědavé otázky na cizince.
„Ano i ne, řekněme, že se snažím chránit nevinné proti nespravedlnosti. Nikomu nesmíš o našem setkání povědět, ať tě stojí sebevíc, protože jinak by cena byla ještě větší.‟
„Ehm, asi nerozumím, co myslíte,‟ tvářil se Daniel překvapeně.
„Pochopíš to časem, prozatím na sebe dávej pozor, jsem si jist, že se ještě někdy setkáme, Dane,‟ pověděl cizinec. Byl to šok, jak je možné že zná moje jméno, projelo Danovou myslí, ale než se stačil, zeptat cizinec ho zarazil pohybem ruky.
„Známe všechny, každého jedince, sledujeme vás a chráníme vás a za to jsme nenáviděni,‟ pronesl a pohlédl na dveře obchodu. „Tihle tři jsou stejní jako já, patří ke mně a také vás chrání a za to jsou na těchto letácích.‟
Daniel myslel, že se z jeho slov zblázní. „Do prdele, koho chráníte? Vždyť jsi byl na hřišti a nechal jsi černé, aby zmlátili dva nevinné muže. A tady tito jsou vlastizrádci a vrahové, ty které zabili, taky chránili? Raději zmiz, než na tebe zavolám černé,‟ pronesl Daniel naštvaným a vážným hlasem.
„Jsi ještě zaslepený, ale kdybych na tom hřišti zasáhl, leželi by ti dva pod takovou plachtou jako ten nebožák v krámě a s nimi i vy všichni. Do čtvrti by vtrhly trestné oddíly a vyhladily by všechny, co měli v životě nějaký kontakt s vámi. Ostatně tak jako v jiných čtvrtích. Ti tři tady se snažili zabránit masakrům a proto tu teď visí, jenom proto, že zničili několik životů vrahů a zachránili stovky nevinných. Proto si zasloužili opovrhování.‟
Daniel stál jako opařený, už několikrát slyšel o zátazích likvidačních sil do čtvrtí a o jejich vraždění. Jednalo se o chudinské čtvrtě, ale pokud se to nyní týká i pracovních čtvrtí, tak se něco v Hlavním městě ošklivě pokazilo.
„Hlavní město dospělo do nového stupně utlačování. Lidé si uvědomují, že žijí méněcenný život a začínají se bouřit a to vláda nemůže tolerovat. Dnešním dnem se začala psát nová kapitola krvavé historie a bude ještě hůř,‟ pokračoval cizinec.
Najednou mu Daniel skočil do řeči: „Nechápu, proč mi to všechno říkáš. Nemá to žádnej smysl, je to blbost. Nevím, kdo jsi a nechci to vědět, raději odejdi, nechci mít žádné problémy.‟
Muž se zamračil a položil, tentokrát jemně, ruku na Danovu upocenou hlavu. „Jsi dobrý muž a věřím, že se srdcem na správném místě, proto ti to říkám. Lidé by měli znát pravdu o místě, kde žijí, a pravdou je, že Hlavní město organizovaně vyvražďuje tisíce lidí. Ženy, děti, staří, mladí, na tom jim nezáleží. A ty žiješ nevědomě uprostřed toho.‟ Nepřítomně se zadíval na slunce, které se pomalu schovávalo za obzor. A poté se pozorně zadíval na Dana, který měl potíže si poskládat své vlastní myšlenky do něčeho souvislého.
„Tyto dny budou těžké, ale přijdou ještě těžší a já věřím, že ty jsi schopný si tím projít.‟ Pokračoval dál a stáhl svou ruku zpět. Poté zašmátral v kapse svého pláště a našel malý klíček s adresou nalepenou na visačce. Společně s batohem podal věci zmatenému Danielovi. Ten se znovu podíval na muže a nerozhodně si věci vzal.
„Až budeš hledat odpovědi,‟ byla poslední mužova slova. Hbitě se otočil, až jeho plášť zasvištěl a odkráčel od Daniela, nehybně stojícího na ulici.
Trvalo několik minut, než mu muž zmizel a Daniel se dal znovu do chůze. Pomalu kráčel ulicí, už byl jen jednu ulici od svého domu, už jen jednu ulici od bezpečí.
Zatočil a narazil do něčeho měkkého, co měl přímo před sebou. Musel to být nějaký člověk. Daniel se zapotácel a zvedl hlavu nahoru, v tu chvíli by se v něm krve nedořezal. Rozevřel ústa do široka a zuby mu začali drkotat, vytřeštil oči a nedokázal ani mrknout, nohy se mu začaly nekontrolovatelně třást.
Ta věc, do které narazil, byl muž v dlouhém černém koženém plášti, s černými koženými kalhotami a botami. Na hlavě měl naražený klobouk, v puse cigaretu. Ruce měl v hlubokých kapsách pláště. Zpoza něho se vynořila další postava ve stejném obleku. Oba muži byli o hlavu vyšší než Daniel a hrůzostrašně se na něj dívali svýma černýma očima.
Muž s cigaretou vytáhl ruku z kabátu, uchopil ji a vytáhl z úst. Pečlivě sklepal popel, zatímco si prohlížel Daniela. Druhý muž si povyhrnul plášť a výhružně odhalil jeho železný obušek a pistoli. Daniel vypadal spíše jako mrtvola a civěl na stvoření před sebou.
Kuřák ještě jednou popotáhl, vydechl kouř a zahodil cigaretu na chodník.
„Pan Daniel Martin?‟ zeptal se dlouze a podezřívavě se podíval na chlapce před sebou.
Dan myslel jen na to, jak se z této situace dostane, utíkat nemělo smysl. Dnes už byl zcela vyčerpaný a daleko by se určitě nedostal. Navíc, že černí čekají takto blízko jeho domu, znamená, že ví, komu jsou na stopě a lhát taky nemělo smysl.
Dan jen nepřítomně přikývl.
„Rugbista?‟ zeptal se muž znovu, tentokrát mnohem přísnějším hlasem.
Daniel znovu přikývl, tentokrát už mu z beznadějnosti jeho situace bylo do breku. Doufal, že se zpoza uličky objeví ten tajemný muž a přijde mu na pomoc, ale nikdo nikde nebyl. Jen on a dva černí.
„Půjdete s námi, otočte se a rychle,‟ pohrozil druhý z černých a vytáhl cosi z kabátu.
„Proč? Nic jsem neprovedl, chci jen jít domů, prosím. Nechte mě jít domů, už nikdy nic neudělám,‟ žadonil nebohý Daniel, ale jediné, čeho dosáhnul, byl pobavený výraz prvního muže.
„Řekl jsem otočit, jinak to bude horší,‟ pronesl nezúčastněně druhý muž.
Danielovi nezbylo nic jiného a tak se otočil. Najednou ucítil hroznou bolest v obou ramenou, to mu je jeden z černých zkroutil tak, aby mu na ruce nasadil pouta.
Daniel chtěl protestovat, ale jakmile otevřel pusu, octil se v ní kus špinavého hadru. Poté mu černí nasadili na hlavu jakýsi pytel a jeho svět potemněl. Ztratil veškerou naději a jen čekal, co bude dál.
Další den už se ve své posteli neprobudil.