Druhý díl ze seriálu o historii a současnosti speciální vojenské jednotky.
Zapomenutá 50-tá léta.
V roce 1945 válka skončila a tak „nepotřebné“ jednotky SAS byly staženy do Anglie a v říjnu toho roku v tichosti a bez poct rozpuštěny. Možná by to byl totální konec této speciální jednotky, ale osud tomu nebyl nakloněn. Na druhém konci světa jihovýchodní Asii, přesněji Malajském poloostrově dostaly události rychlý spád. K moci se tu chtěli dostat doslova za každou cenu a to i za cenu stovek lidských životů po zuby ozbrojení levičáci. Byli to komunisté, které v druhé světové válce vyzbrojila Anglie ve válce proti Japoncům. Levičáci tu útočili hlavně proti majitelům kaučukových plantáží, na vojáky a policii. V Malajsii se rozpoutal brutální teror. Velká Británie si byla vědoma své odpovědnosti za daný stav a tak chtěla jednat. Jenže diplomatické jednání brzo uvízlo na mrtvém bodě.
Bylo zapotřebí použít vojenskou sílu. Daný stav zažehl v roce1950 impuls pro vzkříšení SAS, jejím velitelem se stal Mike Calvert. Příležitost to byla hlavně pro ostřílené veterány z WWII, ale byl tu přírodní problém – džungle. V roce 1952 byla založena 22.SAS. Vznikli tak tzv. Malajští skauti, kteří nosili jako poznávací znamení žluté šátky, to aby nestříleli v hustém porostu sami na sebe. Byli to tvrdí muži a ve své době patřili k nejlepším bojovníkům pro boj v džungli. Není tajemstvím, že jejich získané dovednosti se dodnes učí každý příslušník SAS.Došlo na rozvoj tzv. čtyřčlenných hlídek (velitel, podpora, radista, zdravotník), která byly vyvíjeny už za doby 2. světové války. K jejich vzniku vedl ryze praktický význam, palebná síla, obrana, doprava raněných a pod. Vojáci mezi sebou vycházeli principem „já na bráchu, brácha na mě“. Křížem krážem procházeli hustou džunglí, kde hledali nepřátelské bojovníky a likvidovali jejich tábory. Nepřítelem jim byly i zákeřné tropické nemoci jako např. malarie, četní parazité atd. Velký důraz se tu kladl i na osobní hygienu. Jen pro zajímavost zadnici si každý utíral svým vlastním hadříkem. Pro ostřílené vojáky to bylo velice náročné období. Boj trval dlouhých osm let.
V roce 1957 se situace ještě více zkomplikovala když došlo ke vzpouře v Ománu na arabském poloostrově. Část jednotek SAS se přesunula tam. Čekalo je opět extrémní podnebí – ve dne horko, sucho, všudypřítomný pouštní prach a v noci tu teplota klesala pod bod mrazu. Členové SAS opět dokázali, že jsou schopni bojovat v náročných přírodních podmínkách. Největší akcí byl úder na náhorní plošinu Džabal Akhdar, tažení SAS zde trvalo 10 týdnů a skončilo triumfálně jen se ztrátou pouhých dvou mužů! V roce 1961 těžce nemocný Calvert, onu sbírku nemocí za ta léta nasbíral pobytem v pralese, předal velení podp. Johnu Sloanemu, který do SAS přinesl doslova čerstvý vítr.
VÝZBROJ:
V poválečných letech se objevila řada konstrukcí, kterým se dostalo značného rozšíření např. velmi známý je AK- 47. V SAS byla značně oblíbená puška typu FAL (Fusil Automatique Legere) belgické výroby od firmy Fabrique National (FN), odtud ono označení FN. Ta měla zásobník na 20 nábojů ráže 7,62 mm a přepínání na automatický i poloautomatický režim. Později byla zbraň upravena a odstraněna možnost poloautomatické střelby, což z ní udělalo velmi přesně střílející pušku. Rozšířila se do celého světa a v té době to byla po AK-47 nejpoužívanější pěchotní zbraň.
Jednotky SAS v 50-tých letech používaly již osvědčené zbraně z WWII, dále nově právě pušky FN ráže 7,62 belgické výroby (obrázek), lehké kulomety a samozřejmě jako vždy ukořistěné zbraně nepřítele. Používaly metodu „každá kulka se počítá“, navíc nepřátelské zbraně zpravidla mívají nekompatibilní munici. Příslušník SAS uměl obsluhovat velké množství nejrůznějších zbraní jako samopaly, kulomety, minomety, děla a další rozličnou vojenskou techniku. V džungli jim byl nepostradatelným pomocníkem dlouhý nůž tzv. Galock, což byla obdoba mačety.