Kdyby měla paní Jarmila v Kolotoči vytočit tři písmena, která mezi hráči videoher vzbuzují největší vášně, asi by ručička ukázala na Dé jako Ludvík, eL jako Barbora a Cé jako… já nevím, třeba jako fenykl. Už od dob přeslavného brnění pro koně z The Elder Scrolls: Oblivion hráčům na diskuzních fórech naskáčou osypky při pouhém pohledu na tyto tři litery.
Korporátní molochy prý ořezávají vlastní hry o cenné kousky, aby je daly do DLC, která jsou drahá, nekvalitní a každého jenom prudí. Největší vášně často vzbuzuje nacenění těchto položek. Tři eura za tři oblečky? Deset euro za další hodinu hraní? Chátra zlodějská!
Na problematiku stahovatelného obsahu je však třeba se dívat ze širší perspektivy. Uvědomují si diskuzní fóra, že nebýt DLC, těžko by si distributoři mohli dovolit prodávat hry s padesáti, sedmdesáti nebo dokonce devadesátiprocentními slevami?
Je to tak – zatímco náklady na vývoj moderních her rostou geometrickou řadou, ceny stagnují a nebo dokonce mírně klesají. Ostatně nalistujte si Score nebo Excalibur z konce devadesátých let. Nové PC hry stály 1500 nebo dokonce 1800 korun, což jsou částky, za které se dnes odváží distribuovat hry snad jenom Activision Blizzard. A to jsou, pěkně prosím, ceny v tehdejších korunách, dnes by to díky inflaci bylo ještě o pár stokorun více.
Pravda, oproti dobám minulým také výrazně narostl počet zákazníků, což znamená, že i při nižší ceně a vyšších nákladech se stále může vývoj hry vyplatit. Co však roste, je investorské riziko – pokud nějaká hra z jakéhokoli důvodu zcela propadne, ztráta bude řádově vyšší, než před patnácti nebo dvaceti lety. Těžko se potom divit, že vydavatelé hledají nové cesty, jak riziko rozmělnit.
DLC představují jednu takovou cestu. Jejich ekonomická opodstatněnost je postavená na konceptu tzv. cenové diskriminace. Ideální cenová diskriminace je takový stav, kdy může prodejce každému zákazníkovi prodat zboží za maximální cenu, kterou je ochoten zákazník vynaložit. V praxi je ovšem takové jednání až na výjimky zcela nemožné – distributoři her musí nastavit jednotnou cenu pro celé trhy.
Postupné slevňování her a cenové akce je způsobem nedokonalé diskriminace – kdo chce nové Call of Duty hned, musí si připravit 60 euro. Kdo ho zas tak moc nepotřebuje, může si ho koupit později za 45 euro, a pokud bude někdy stát 10 eur, třeba by si ho koupil i takový člověk, který by jinak o jeho nákupu ani neuvažoval. Politika DLC míří opačným směrem – na lidi, kteří jsou ochotní za Call of Duty utratit víc než 60 euro nebo takové, které CoD za 10 euro chytlo natolik, že zkrátka chtějí přidat.
Ano, DLC jsou zpravidla naceněná neúměrně hrací době a svému obsahu, zvlášť v porovnání z mateřskou hrou. Přehnané vášně ovšem nejsou na místě. Jen u skutečně malého počtu her, se v případě nezájmu o DLC zákazník ochudí o podstatnou část herního zážitku. Vezměme například již zmíněné koňské brnění – bez něj se dá žít, že? Nebo map packy do Battlefieldu – ty zážitek rozšiřují, což ale neznamená, že by byla základní verze nějak ochuzená.
U DLC se zkrátka očekává, že si je koupí jen člověk, který má o hru skutečně zájem a je ochoten si připlatit – podobně jako takzvané „velryby“ u free-to-play titulů. Neústávají negativita vůči samotnému konceptu DLC pak autorovi blogu připadá jako stěžování závistivců, kteří nechtějí připustit, aby měl někdo něčeho více – v tomto případě obsahu, kvůli kterému otevřel šrajtofli.
DLC nejsou bez problémů – asi nejzávažnější situace nastává, pokud jsou informace o dodatečném balíčku nějakým způsobem zavádějící – ale místo, aby se hráči vysmívali těm, co si DLC pořizují, měli by jim děkovat. Nebýt nadsazených částek za DLC by totiž dost možná nemohly existovat ani tolik oblíbené slevové akce.